Elina Ylijaaková pochází z Laponska, a třebaže odešla studovat na jih, pravidelně se do rodného kraje každé léto vrací. Nyní sem přichází, aby ulovila v tůni zrádnou štiku. Má na to ale jen tři dny a v patách se jí žene finská policie. A k tomu ji za zády drbe celá víska Mokvarila.

Debutový román od novináře Juhaniho Karily (nar. 1985), který sám z finského Laponska pochází, posbíral ve Finsku hned několik ocenění – mezi nimi i cenu za nejlepší fantasy knihu roku 2020 udílenou společností Helsinki Science Fiction Society – a dočkal se celosvětově příznivého přijetí. Byl přeložen do patnácti světových jazyků, například i do hebrejštiny či arabštiny, a na tento úspěch navazuje také české vydání.

Magický realismus, fantasy nebo krimi?

Žánrové zařazení knihy Jak ulovit malou štiku není zcela jednoznačné, protože ačkoli románem prostupuje atmosféra magického realismu, snadno se dá hodnotit také v intencích žánrové literatury či humoristického románu. Ten, kdo očekává příznačnou finskou podivnost a poťouchlost, se jí každopádně v novince dočká do sytosti, protože Karila excelentně kombinuje magično s absurdními a fantastickými prvky. Démoni, bludimoni, čarodějnické kletby nebo raraši, toto Laponsko je fascinující přehlídkou moderně pojaté mytologie. Přízraky se tu pohybují volně po krajině, nechávají smrtelníky na pokoji výměnou za rebarborový koláč, hrají s nimi karty o dušičky, a když jde do tuhého, nežinýrují se zasáhnout. Na rozdíl od pohádek ale jednotlivá setkání mytologických postav s hrdiny románu nemají za úkol provětrat nějaká zatuchlá morální kázání nebo alegorie, naopak působí jako přirozená součást laponského panoptika.

Právě laponský naturel je v textu velmi barvitě popsán a umožňuje čtenářům nahlédnout za hranice zase trochu jiného Finska, než jsme z posledních let zvyklí nacházet v prózách od Jääskeläinena, Nousiainena či Tuomainena. Karilovo Laponsko není ani tíživě realistické jako u Petry Rautiainen a nejvíce připomene podvratné romány Arta Paasilinny, jehož si autor údajně vzal za vzor. Kromě krátkých, ale úderných popisů laponské přírody a jejích obyvatel (zejména neodbytných komárů) Karila předkládá mozaiku groteskních starousedlíků, jejichž rázovitost, zatvrzelost i zdánlivě banální sousedské spory jsou českému čtenáři sympaticky povědomé. Konflikt mezi městským a venkovským je v knize podán spíše jako doprovodný motiv, jeho nadsazenost a zveličení jsou nicméně neutuchajícím zdrojem humoru. Všechny postavy, s nimiž se zde čtenář setká, ať už lidské, nebo ne, jsou určitým způsobem osobité a velká část zábavnosti tak vychází ze situací, v nichž se policistka Janatuinenová (reprezentující finskou všednost a „selský rozum“) potýká s podivnostmi, které jsou pro zemité místní běžnou rutinou. Kniha díky tomu vystrkuje čtenáře z komfortní zóny a nutí jej přemýšlet o různém pojetí reality i o tom, co je vlastně normální.

Nečekaná křehkost drsné hrdinky

Nejzajímavější postavou je nicméně protagonistka Elina, která je plná rozporů. Do úkolu, který si vytyčila, se sice pouští s vervou, prostřednictvím flashbacků však čtenář odhaluje i její tragickou pasivitu, nejistotu a neschopnost komunikace především s dětským kamarádem a později partnerem Jousiou a také křehkost skrytou pod fazónou lhostejnosti. Její chování i smýšlení připomíná spíše mužské hrdiny a je pozoruhodné, že autor údajně tuto postavu původně jako mužskou zamýšlel.

Elina je rozkročená mezi dvěma světy. I když byla vždycky excelentní studentka, na jihu se jí nikdy nepovedlo tak docela uspět a zapadnout – její mluva, chování a přirozenost se bijí s tím, co většina Finů považuje za obvyklé, a v navazování vztahů je tak neobratná a nejistá. Obdobně se však ani v Laponsku už necítí doma, protože svým odchodem zpřetrhala vazby a dostala se do pozice „té jiné“, kterou nikdo pořádně nezná. Mladá žena tak působí jako ostrůvek samoty, který se pokouší udržet v nepřátelských vodách a bojovat s jejich silným proudem. Ukazuje tak v plné nahotě jinakost, s níž se mnoho (nejen) laponských obyvatel potýká celý život, a Karila tyto motivy zručně ohledává a odhaluje, aniž by čtenáře nudil.

Raraši a pruhonožky mluvící hantecem a ostravštinou

Dlužno podotknout, že velkou přidanou hodnotou knihy je pro našince skvělý překlad Emy C. Stašové. Příšery, které zde pojmenovává, znějí zemitě a česky (bludimon, rarach), přestože vycházejí z finsko-laponské lidové slovesnosti či jiných mytologií, a i pro novotvary, které autor vymyslel, nachází imaginativní pojmenování (pruhonožky). Obdobně dobře zapadá do textu i mluva laponských obyvatel, v níž Stašová severofinský dialekt vyměnila za obecnou češtinu s různými nářečními prvky, čímž přirozeně akcentuje jejich odlišnost.

Přes všechen humor a podivné figurky je však kniha v jádru jednoduchým a laskavým příběhem o lásce, a to nejen té vůči dalšímu člověku, ale především ke svému domovu i sobě samým. Karila nenásilně ukazuje nutnost blízkosti k přírodě, rodné hroudě a její komunitě i ke svému nitru a demonstruje, že často si je nejhorším nepřítelem člověk sám. Jak ulovit malou štiku je pohádka pro dospělé, která ukazuje svět možná trochu hezčí, než ve skutečnosti je, ale nakonec ve vás zanechá příjemný pocit i kousek magického Finska.