Mladý francouzský spisovatel Tanguy Viel ( nar. 1973 ) se v prvním únorovém týdnu zařadil mezi mnohé své kolegy, kteří díky podpoře Francouzského institutu v Praze mohli přijet do České republiky a setkat se zde se zájemci o frankofonní literaturu. Program Tanguyho Viela zahrnoval nejen několik setkání se čtenáři a studenty v Praze a Brně (věnovaných literatuře a filmu), ale také tři filmové projekce v pražském Francouzském institutu, jejichž výběr byl zcela ponechán na výběru hosta.

Celý program byl zahájen pondělním setkáním "60 minutes au café francais" v kavárně Institutu, kde sympatický Francouz četl ze svého zatím posledního románu L´absolue perfection du crime - Absolutní dokonalost zločinu (Éditions de Minuit, 2001). V české verzi byl pak uveden překlad Jovanky Šotolové (který ale zatím nenalezl českého nakladatele). Vše doprovodila kytarová a saxofonová improvizace Štěpána a Ondřeje Škochových skvěle navozující "atmosféru" gangsterských rodinných klanů, kterých se kniha také dotýká.

Další den měl Tanguy na programu přednášku v kinosále Institutu nazvanou "Psát v dnešní době. Jaké možnosti a jaké sny mohou živit literární zkušenost v současné době?", na níž částečně navazovala přednáška následující, umístěná na půdu FAMU. Obě setkání sledovalo z části stejné, spisovateli po celou pražskou návštěvu "věrné" publikum, a tak mohlo dojít k prohloubení a rozšíření nadnesených myšlenek a také k zajímavé výměně názorů.

Tanguy Viel na začátku své spisovatelské dráhy nabídl nakladatelství Les Éditions Minuit text, který kvůli své přílišné abstraktnosti a poetičnosti sice nikdy nevyšel, ale byl natolik slibný, že byl autor vyzván k napsání románu.

(pozn. aut. V tomto bodě přednášky byl vznesen dotaz, jak vnímá toto nucení k psaní románů zapříčiněné jejich lepší prodejností a možností získání některé z prestižních francouzských literárních cen, kterými jsou oceňovány - a tím také zviditelňovány - především tyto literární celky. Autor tento "ekonomický" faktor sic přiznává, ale zároveň v něm nevidí velikou překážku pro vlastní tvorbu, protože jemu samotnému románová forma, jak se zdá, vyhovuje.)

Viel, jak sám říká, patří ke generaci odchované filmem, a ještě přesněji, videem. Jeho vidění světa je tedy hluboce ovlivněno tímto "novým" médiem, což dokládaly také obě přednášky, které se filmu neustále dotýkaly.

Když jako sedmnáctiletý usedl za stůl s touhou psát, ptal se sám sebe, zda je možné tvořit literaturu, aniž byl spisovatelem, zda má právo psát, zda může tvořit bez pocitu viny (bez pocitu jakési nepatřičnosti). Cítil se vázán a zatížen literární zkušeností moderních autorů (Proust, Kafka, Joyce, Beckett), kteří jsou pro něj velice vlivnými elementy dodnes. Vlivnějšími než spisovatelé 19. století. Jak říká: "Je lehčí být Dickensem po Balzacovi než spisovatelem na konci 20. století po Beckettovi."

Proces psaní začíná daleko dříve než usednutím za pracovní stůl. Když se spisovatel ocitne na počátku "fyzického" psaní knihy, musí již mít obraz hotového díla před sebou, usedá vlastně před již částečně popsané plátno, které upřesňuje a konkretizuje. K tomu přistupuje obraz "literárního absolutna", jeho vlastní sen o knize, jeho představy o psaní. To vše je pak "zhmotněno" ve formě vyprávění příběhu, v poezii, v divadle.

Další okruh Vielových myšlenek se dotýkal filmu a literatury a vztahu mezi těmito dvěma základními komunikačními médii dnešní doby. Jak již bylo na začátku řečeno, vnímá svou generaci jako "vizuální", a tak i jeho myšlení o literatuře je také z velké části ovlivněno tímto médiem. Zatímco ještě nedávno čerpali filmoví tvůrci z literární látky, s počátkem nového tisíciletí přichází čas, aby se karta obrátila a film začal napájet literaturu. Sám již tuto odvážnou myšlenku aplikoval v praxi prostřednictvím svého druhého díla Cinéma vydaného v roce 1999, kde detailně rozebírá film Josepha Mankiewicze Špeh. Ze vztahu film-literatura vyplývají i následující otázky: jak používat filmových prostředků v literatuře a zda je to vůbec možné. Jak vytvořit pohyb literárními prostředky, jak docílit toho, aby literární dílo bylo živoucí hmotou, a především, jak se vyrovnat s linearitou znaku v literatuře, zatímco ve filmu dochází k nekonečnému nakupení znaků? To jsou problémy na více než dvě odpoledne, a tak se posluchači odpovědí nedočkali, snad jen náznaků a možností, kam směřovat své myšlenky. Tangy Viel se snaží některé své teoretické závěry uvést v praxi, a tak alespoň formálně napodobuje filmovou řeč: odstavec v knize se tak stává ekvivalentem filmového záběru.

V tomto duchu se tedy nesla obě pražská vystoupení tohoto sympatického spisovatele, který si přes své mládí dokázal vydobýt uznání francouzské literární kritiky, který nechce jen vyprávět příběh, ale také přemýšlet o jeho formě. Snad se brzy dočkáme některé z jeho knih také v českém překladu.