Tanguy Viel vydal zatím tři romány: Black Nota (Le Black Note, 1998), Kino (Cinéma, 1999), Absolutní dokonalost zločinu (L´Absolue perfection du crime, 2001). Výrazně se prosadil až třetím, který vyšel před rokem: komerční trhák to nebyl, ale vysloužil si velkou chválu kritiky. Mnozí text prohlásili za nejlepší dílo roku.
Tanguy Viel nejenže má originální nápady při hledání námětu, dokazuje ale i skvělou schopnost disciplinovaně se držet tématu, prozrazovat jen co je opravdu potřeba, přestat v nejlepším. A hlavně: jeho texty nejsou povrchní a plytké, Viel má co sdělit a ví, jak naladit čtenáře k přemýšlení. A takových autorů je v současné literatuře pomálu.

Banální téma, ale naprosto zajímavý přístup Viel zvolil v románu Kino, pojatém jako nekonečný monolog filmového fanouška, jenž převypráví celý film Josepha Mankiewicze Špeh - stylem, kdy se dva zasvěcení baví o oblíbeném filmu: vzpomíná na zajímavé momenty, téměř přehrává jednotlivé scény, upřesňuje detaily, připomíná podrobně důležité i nevýrazné sekvence. Skutečně celá kniha hovoří jen o jednom filmu, vypravěč ale udrží nit, neodbočuje, nelelkuje, věnuje se výhradně svému tématu.

Vlastně už Vielův debut je vyzrálé dílo. Black Nota (Název je zvolen podle jména, jímž parta hudebníků nazvala své útočiště, dům na ostrově, proto i matoucí masculinum; je ale víceznačný. Ladí text do tóniny jazzové muziky, ta nejlepší přece bývá zaručeně black, a zároveň rezonuje s trochu ujetým myšlením protagonistů, jež výmluvně předvádí historka, kdy Paul, záhadná a ve vypravěčově podání ne-li přímo záporná, pak jistě nesympatická postava, zašel tak daleko, že si načernil obličej - dosáhnout muzikanstké kvality mu to však bohužel nepomohlo.) je román o přátelství, drogách a hudbě. Vůbec ale ne plytký, jak by se podle takového shrnutí mohlo zdát. Drogy, hudba i přátelství jsou pouze zmíněny, někde přímo, jinde nepřímo. Hlavní, strhující proud spočívá opět v monologu: vypravěč tráví blíže neurčený krátký čas v psychiatrické léčebně poté, co byl zadržen policií, protože za nevyjasněných okolností vyhořel dům, v němž bydlel spolu se třemi kamarády, jazzovým kvartetem postupně stále více propadajícím drogám a iluzi o tom, jak budou hrát a jak se jejich skupina proslaví. Dům stával na ostrůvku v povzdálí od civilizace. Ti čtyři, Paul, George, Christian a vypravěč (nebo spíš John, Jimmy, Elvin a snad Miles, jak si přezdívali), tu jistý čas žili - chtěli mít svobodu k žití a svobodu k hraní, věnovat se po vzoru jazzových hvězd jen muzice. Zvolili si přezdívky, snad i pilně hráli, ovšem stále více času tráví spíše sněním a plkáním o tom, jak se prosadí. Tření mezi jednotlivci sílí, despotický Paul ostatní příliš omezuje, ovládá jejich myšlení, řídí jejich činění. Vše vyvrcholí jakousi zoufalou vzpourou, snad to měla být jen legrace, ale s protagonisty naprosto zatočí. Vypravěč se ocitá v léčebně spolu s Christianem alias Elvinem, který však po předávkování drogou a alkoholem v reakci na požár jejich domu a smrt kamráda dosud není schopen vrátit se do reality. George zůstal na svobodě, ale jede v drogách dál. Paul, a to je nejhorší rána, v domě uhořel.
Vypravěč tápe mezi jednotlivými verzemi celé příhody, skrývá pravdu před svým okolím, je přesvědčen, že ředitel léčebny jen čeká, až mu uklouzne něco o tom, jak se vše událo, až nevydrží, svědomí ho přemůže a on půjde s barvou ven. On sám se ale pravdy bojí, neví, nechce vědět, jak to vlastně bylo, hledá si berličky, výmluvy, důvody, mení svůj pohled na celou událost i na vztahy, jež oscilovaly mezi přátelstvím, soupeřením, žárlením a bratrstvím. Teprve poslední kapitola přináší - snad - rozuzlení. Ale kdoví.
Velice pěkně napsaná kniha dokonale vystihuje trápení trochu upovídaného kluka jen s nevolí pouštějícího do svého vyprávění realitu a objektivitu. Jednoduchý, ale mistrně užívaný jazyk tká čtivý text postavený na formulačně velice promyšlených postupech.
Když Viel ve střídmé, kradmé zmínce naťukne téma drog a alkoholu, navazuje tak po svém na o století starší texty třeba A. Jarryho, Thomase de Quincey a mnohých dalších. Ani v jejich knihách není tato tematika účelem, i u nich ale nezastřeně vystupuje: s tím dobrým, příjemným, i špatným, zlým a tragickým. Black Nota je novodobým smutným zpěvem o hledání úniku, o touze po svobodě, o jiném než obvyklém způsobu života i snění.