Nad střechami Paříže leží Belleville. Podivná čtvrť. Bydlí tam přistěhovalci, začínající umělci, alkoholická chudina a spisovatel Daniel Pennac, který Belleville proslavil sérií románů. Nejlepší z nich, nazvaný Obchodnice s prózou, se letos objevil v českém překladu.

Bellevile znamená ˝krásné město˝, což je malebný název pro pařížskou čtvrť nevalné pověsti. Místní uličky mají svůj charakteristický odér pečeného skopového a orientálního koření. V malých bytech tu žijí početné rodiny, o někdejší řemeslnické dílny se dělí nejrůznější kumštýři, kteří tu mají své ateliéry, s noclehárnami a vyvařovnami nelegálních přistěhovalců, podkrovní pokojíky obývají studenti - na Paříž je tu nebývale levno. Přízemí oprýskaných činžáků zabírají miniaturní krámky všeho druhu. Vedle úzké nudle řeckého ševcovství prodává exoticky vyhlížející zeleninu rozložitá černoška, sousední drogerie s celou škálou exotických vůní a pachů se podobá šamanské chýši, vedle čínského obchodního domu vietnamské bistro a taky jedno řecké. A i když tihle obchodníci zavřou, do noci dál svítí výlohy tureckých koloniálů. Život na Belleville nikdy nekončí. V tom neustále hrčícím soukolí to co chvíli křísne, rodí se tu malá lidská vítězství, ale končí tu i některé velké sny. Jenže zastavit se by mohlo znamenat propást svou životní šanci. Někoho pitoreskní čtvrť s duší orientálního bazaru vystřelí vysoko - tak se z jednoho odloženého batolete nalezeného před číslem 65 v ulici Belleville vyklubala Edith Piaf - pro jiné znamená konečnou. Ti tu pak na sociální podpoře dál popíjejí horký mátový čaj či silnou tureckou kávu a v parku hrají šachy. A do téhle živné půdy zasadil Daniel Pennac osudy svého hrdiny Benjamina Mallausena a jeho rozvětvené rodiny, jeho snoubenky - krásné, inteligentní a investigativní novinářky Julie, zaměstnavatelky, majitelky nakladatelství Talion, čínského policisty, který se převléká za vietnamskou babku, řidiče autobusu a milovníka Vergilia, Srba Stožilkoviče, epileptického psa Julia... Tahle individua tedy tvoří ansámbl Pennakových příběhů, a zdá se, že autorovi přes svou nepoddajnost kupodivu nepřerostla přes hlavu. Pennac ostatně neponechal nic náhodě. Kulisy i charaktery postav svého příběhu si nechal řádně zalézt pod kůži - na Belleville už žije a tvoří třicet let.

Benjamin Mallausene, obětní beránek
Hlavního hrdinu Benjamina Mallausena lze vystihnout třemi slovy: ˝profesionální obětní beránek˝. Nejstarší syn v početné rodině, jejímž ˝pilířem˝ je krásná matinka, která příliš často podléhá hlasu svého srdce a ˝do úlu˝ se vrací vždy jen v požehnaném stavu, aby prodloužila už tak dost dlouhou řadu sourozenců. Benjamin má tedy na krku pubertální jasnovidku Terezu, křehkou Kláru, vzteklouna Jérémyho, který podpálil školu, Špunta s růžovými brýlemi, jehož sebemenší noční můra se stává skutečností, a konečně Verdun, tu nejmenší, ˝která od své první vteřiny řve jako bitva se stejným jménem˝. Zpočátku Benjamin zajišťoval rodinu jako zaměstnanec reklamačního oddělení obchodního domu, nyní se stal literárním ředitelem nakladatelství. Za jeho zdánlivě oslnivým profesionálním vzestupem však bohužel stojí mimořádná schopnost působit jako hromosvod nepříjemností. Zvláštní nadání mu sice umožňuje žít, zároveň ho však zaplétá do kola v Belleville všudypřítomného zločinu, samozřejmě v roli nevinného, ale zato hlavního podezřelého. Zkrátka dokonalý antihrdina. Nebo spíš naopak typický hrdina současného světa, v jehož chaotickém kolotání nestačí žádný příběh skončit, žádná postava v klidu zemřít a žádná pravda vyjít najevo. Literatura zatím mnoho takových figur - žijících nota bene v tak pitoreskním a snově vychýleném světě - nemá, setkáme se s nimi spíše v komiksovém zpracování či ve filmu. Není divu, vypořádat se literárně, tedy v podstatě lineárně, s tvárnými problémy, na něž má kinematografie celou řadu triků, je mistrovský úkol. O tom, jak se ho Pennac zhostil, nejlépe svědčí obrovský čtenářský zájem, který zachvátil dokonce i generaci audiovizuálního dorostu. Jak to jenom dokázal!

Vypravěč obrazů
Pennakovi se daří literárními prostředky dosáhnout efektu filmové kamery těkající z jedné figury na druhou, prudce zaostřující z celku na detail, který je po dlouhém utkvění ukončen zatmívačkou. ˝A ten měděný nebozez, jehož špička se blyštěla ve světle reflektorů, mi pronikl do lebky, vyvrtal pečlivou díru do čelní kosti, obdělal všechna pole mého myšlení, mrštil mnou dozadu, když se mi roztříštil o týlní kost, a já věděl, že je to konec...˝ Na způsobu zapojování jednotlivých figur do děje, respektive jejich ˝izolovanosti˝ od ostatních postav i prostředí, v němž se spíše vyjímají, než aby do něho zapadaly, lze vypozorovat Pennakovu poučenost v žánru komiksu, jemuž se už několik let věnuje. Je autorem scénáře k několika komiksovým albům, která vytvořil spolu se slavným francouzským kreslířem Tardim. Komiks je v podstatě jakousi obrácenou variantou Pennakova tvůrčího kréda: příběhy jsou v něm zprostředkovány obrazem, zatímco autor Obchodnice s prózou jako by vyprávěl obrazy slovy. Sílu výstižného obrazu staví v románu nad myšlenkovou konstrukci: ˝Můžete-li román shrnout myšlenkou, z níž se zrodil, je to nepodařený román. Je to esej zakamuflovaná románem, což je jakási francouzská specialita. Ostatně, v románu není nic vulgárnějšího než myšlenka,˝ odvolává se Célinův obdivovatel Pennac na svého učitele. Skutečně nelze v Pennakově románu vysledovat nějakou ústřední myšlenkovou linii - smysl jeho prózy jako by se hroutil a znovu rekonstruoval s každým novým příběhem. Tak jako je hrdina Benjamin hromosvod nešťastných příhod, stává se jeho příběh bleskosvodem dalších lidských osudů, které Bellevile modelovalo, aby jimi zůstalo navždycky poznamenáno.

Děti poslouchají, děti si pamatují
Když v roce 1985 vyšel román U štěstí obrů, první díl bellevillské ságy o ztřeštěné rodince Mallausenových, zareagovala kritika jediným příspěvkem. Pennakovo psaní si však přesto našlo cestu ke čtenáři a druhý díl Sudička pistolnice už trhal rekordy v prodejnosti a nad Obchodnicí s prózou se už hovořilo o fenoménu. Ne snad přímo o té jedné konkrétní knize, ale o tom, že mallausenovská historie prokazatelně odloudila, zejména v mladších věkových kategoriích, vyznavače hlavní konkurentky literatury, televizní obrazovky. Podobně jako se v posledních letech hovoří o ˝potterománii˝, pohltila o několik let dříve Francii ˝pennakománie˝. Pro to, aby oslovil svým psaním i davy znuděné mládeže, o níž se v novinách psalo většinou jen v souvislosti s rostoucí kriminalitou, má Pennac ty nejlepší předpoklady. Syn armádního důstojníka italského původu Pennacchioniho (pseudonym Pennac si zvolil poprvé pro svůj pamflet o významu vojenské služby, aby neranil otcovy city) narozený v Casablance v roce 1944, má za sebou kromě pár exotických profesí - dřevorubec na Pobřeží slonoviny, povaleč v Brazílii a pařížský taxikář - především třicetiletou pedagogickou praxi. Vyučoval mimo jiné v problematických místech, kde se ve školních škamnách setkávají děti ze slabších sociálních vrstev, děti přistěhovalců - mimo jiné i na Belleville, kde od roku 1970 žije. ˝Postava Benjamina Mallausena, opatrovníka sedmi beznadějně trhlých děcek, je v podstatě románovým zpracováním toho, co jsem dělal třicet let jako pedagog, když jsem se staral o cizí děti! Děti chtějí slyšet příběhy. Děti poslouchají, děti si pamatují... pak mají chuť hledat si další příběhy samy. Tolik k dětem, které nečtou.˝ A Pennac s touto životní zkušeností dokáže zázraky. Obchodnice s prózou je kniha, v níž se mu podařilo vytěžit to nejlepší z žánru detektivky, románové ságy, ironicky přehodnotit politický thriller a zároveň přinést nenásilný příspěvek k rasové, generační a sociální snášenlivosti. I díky tomuto tvarovému eskamotérství si mohl Pennac dovolit vyslat do světa patetické poselství, že ˝láska, přátelství a city jsou to jediné, proč život stojí za to˝, a ještě na tom vydělat spoustu peněz.