Od narození J. Lacana (1901-1981), otce francouzské psychoanalýzy a jednoho z předních představitelů strukturalismu, jehož přínos psychologii a filozofii lze nejstručněji vyjádřit tvrzením "l'inconscient est structuré comme un langage", tedy větou, která může zaujmout stejně tak kybernetiky a neurovědce jako tradiční psychology nebo filozofy, uplynulo 13. dubna sto let. Francouzský tisk tomuto výročí věnoval náležitou pozornost. Z mnoha článků vybíráme rozhovor s Elisabeth Roudinesco, úryvek z článku Roberta Maggioriho a několik postřehů psychoanalytika Henryho Krutzena.

Data:
13. dubna 1901: narozen v Paříži jako nejstarší syn, který bude mít dva bratry a jednu sestru
1926: na schůzi neurologické společnosti Lacan poprvé prezentuje svého pacienta
1927-1931: studuje psychiatrii v nemocnici sv. Anny v Paříži
1932: vychází Lacanova doktorské práce "Paranoická psychóza ve vztazích k osobnosti"
1938: Lacan vstupuje do Pařížské psychoanalytické společnosti
1943: zakládá si vlastní ordinaci v domě č. 3 v ulici de Lille v Paříži
1953-1979: vede své "Semináře"
1964: Lacan zakládá Pařížskou freudovskou školu
1966: vychází Lacanovy Spisy
1980: zaniká Pařížská freudovská škola
9. září 1981: Jacques Lacan umírá

Setkání s filozofií (Robert Maggiori)
Michel Foucault napsal, že "Lacanův význam spočívá v poukázání na skutečnost, že skrze mluvu nemocného a skrze symptomy jeho nemoci promlouvají struktury nebo dokonce systém jazyka - a ne sám nemocný." Skutečně, to, co Claude Lévi-Strauss zakouší na kolektivní úrovni sociálních struktur, Lacan neustále objevuje v pacientově nevědomí. A skutečně nic dnes nepopírá primát symbolického uspořádání nebo myšlenku, že člověkem prochází neosobní a všemocné předivo symbolů a znaků, které jej tvoří a které on nikdy neovládá, jsa více jeho výsledkem nežli příčinou. Bylo by zde třeba zajít do podrobností, mluvit o forkluzi, o Jménu Otce, o nedostatečném bytí, o trhlině (Spaltung), o triádě RSI (Reálné - Symbolické - Imaginární) nebo o boromejských uzlech… Ale stačí připomenout, ve středu jakého souhvězdí chtěl pracovat - Clérambault, Ey, Saussure, Dalí, Breton, Joyce, Kojeve, Koyré, Heidegger, Jakobson, Lévi-Strauss, Dumézil, Sartre, Merleau-Ponty, Bataille, Foucault, Benveniste, Barthes, Althusser… - , abychom poznali, že Lacanův duch je a zůstane nad velkými rozcestími: tam či onde byla psychoanalýza obohacena nebo obohatila společenské vědy, tam či onde se psychoanalýza setkala s filozofií.

Slast a neurovědy (Henry Krutzen, autor knihy Jacques Lacan, Seminář 1952-1980, index)
Před několika lety si jedna brazilská škola salvadorské samby vybrala za téma karnevalu: Lacana. Dokonce bylo možno si koupit pamětní tričko. Nedávno se v jednom televizním pořadu procházel lacanovský analytik s nějakým akademikem ulicemi Paříže. Průzkum na internetu umožňuje najít mnoho webových stránek týkajících se Lacana a jeho učení, diskusní fóra probíhají v portugalštině, ve španělštině, v angličtině a… ve francouzštině. Před několika lety vyšel v jednom lidovém časopisu článek o ženách a o kráse. Byly v něm zmíněny tři přístupy k otázce "Že jste krásná, se dozvíte díky svému zrcadlu, díky poznámkám druhých nebo pohledem na ně?" Jak v tom nevidět ozvěnu Imaginárního, Symbolického a Skutečného!

Neboť zbývá-li nám opravdu něco z Lacanova učení, je to tento rozměr jazyka a řeči. Nikdy dostatečně nevypíchneme jejich důležitost v mezilidských a sociálních vztazích. Musíme za každou cenu mluvit o tom, co cítíme, čím žijeme, v co doufáme nebo čeho litujeme do té míry, že se z toho může stát tyranie "vyčerpávajícího sdělení". Lacan určitě nikdy podobnou myšlenku nehlásal, ale vypadá to, že tato odchylka vychází z přímého účinku jeho učení. Řeč všechno vyléčí, stačilo by pouze hovořit a věci by se samy vyřešily. Základní seznámení s klinickou praxí umožňuje toto tvrzení, které spočívá na katarzním "amerikánském" předsudku - všechno se srovná -, který Lacan nikdy nepropagoval.

Můj knihkupec mi v poslední době říkal, že Lacan se moc neprodává, na rozdíl od Freuda. Dodejme, že kromě Spisů a několika článků, které následovaly až po nich, je v knihkupectví k dostání pouze jedenáct seminářů. Jelikož Spisy vyšly roku 1966 a po tomto datu vyšly pouze dva semináře, zůstává velká část Lacanova učení nedostupná široké veřejnosti (přestože existuje několik publikací, které připravila jednotlivá sdružení). Lacan svou proslulost získal tedy převážně díky svým komentátorům. K tomu připočtěme zábavné historky, které se točí kolem jeho osobnosti a zvyků. Zmiňme rovněž velké množství výrazů, které přešly do hovorové řeči a které pochází od Lacana. Např.: "Odkud na mě mluvíš?", "To se mne někde ptá.", "Jaká je tvá žádost?", atd. Místa a jejich určení, tolik projevů topologie, kterou Lacan od počátku svého učení rozvinul.

Co zbývá z tohoto učení tváří v tvář vzestupu neurověd, kognitivních, behaviorálních a systemických terapií, které k nám přichází ze Spojených států? Mimo skutečnost, že lacanovské výdobytky umožňují reflektovat skupinové vztahy, zůstává ve středu otázka přenosu a Lacanovi vděčíme za to, že se jím odůvodněně zabýval. Freud odpověděl Georgu Groddeckovi na jeden dopis upřesněním, že ten, kdo uzná přenos a odpor, "patří definitivně k naší divoké tlupě." Lacan se vrátil ke kořenům tohoto tvrzení tím, že rozpracoval důsledky uplatnění základního pravidla (volného asociování) analytické léčby. Otázka odporu, ta bude vytlačena přínosem konceptu slasti. Co se týče neurověd, názory se různí již od počátků psychoanalýzy a Freud napsal 12. srpna 1931 Alexanderu Lipschuetzovi ohledně endokrinologie následující: "Velice rád po přečtení Vašeho dopisu konstatuji, že nepatříte k těm, kteří staví analýzu a endokrinologii do protikladu, jako kdyby bylo možno vysvětlit psychické procesy přímo působením žláz nebo jako kdyby poznání psychických mechanismů mohlo nahradit znalosti skrytých chemických procesů." Stačí přetlumočit "neurologicky"…

"Geniální čtenář Freuda" (rozhovor s Elisabeth Roudinesco, autorkou knih Dějiny psychoanalýzy a Lacan, nástin jednoho života, historie jednoho myšlenkového systému vedla Genevieve Delaisi)
Jak se díváte na Lacanovo dědictví, na dělení lacanovských škol a na jejich rozkoly?
Lacanovci nosili smutek a zpracování zármutku si vyžaduje čas. V roce 1981 byla Pařížská freudovská škola (EFP), jíž jsem byla členkou - s Lacanovým souhlasem - rozpuštěna Jacquesem-Alainem Millerem. Následkem byla až do roku 1995 velmi výbušná situace. EFP v té době čítala kolem 600 členů, ale přitahovala jich dvojnásobek (včetně právě zaučovaných analytiků): psychoanalytická společnost nemůže fungovat, má-li příliš mnoho členů. Několik let působila lacanovská diaspora starost: bylo možno se obávat, že rozkoly a štěpení nemají konce.

Mají tyto krize spojené s vývojem obdobu jinde?
Více či méně ano. Pařížská psychoanalytická společnost (SPP, patřící do "rodiny" IPA - stavící se proti lacanovcům) měla podobný problém: ohrožena gigantismem byla nucena vytvořit tři kategorie členů. Ale nefunguje to, ani když jsou společnosti příliš malé: to potom máte co dělat s proudy, které se stávají nezvladatelnými, jako v politické straně… Ideální je počet dvou set až tří set členů, plus volaní účastníci a právě zaučovaní analytici. A nebo malé skupiny asi padesáti analytiků, kteří se znají a stýkají se.

V jakém stavu je nyní lacanismus?
Strukturální změna se stala nevyhnutelnou. Nyní existuje 17 skupin, ale v průběhu času se jim podařilo být stále méně a méně konfliktní. S výjimkou Millerem řízené Ecole de la Cause, která stojí stranou a která se dvakrát rozštěpila.

Kolik psychoanalytiků se dnes odvolává na Lacana?
Ve Francii je přibližně 3000 freudovských psychoanalytiků lacanovské obedience. Dávám přednost tomuto termínu před slovem "lacanovec", neboť lacanovci jsou freudovci. L'Ecole de la Cause má něco přes 300 členů, což představuje pouze 10% lacanovců. Jsou na ústupu na celém světě, dokonce i v Brazílii, kde byli velmi početnní. Naopak se drží v Argentině.

Po krizi tedy nastává u lacanovců zralost?
Ale na to má v sobě něco dobrého, krize! Byli jsme povinováni držet smutek za našeho učitele… Možná že také díky krizím je lacanismus lépe vyzbrojen pro střet s moderním světem nežli velká mezinárodní sdružení typu IPA, která jsou oslabována svým centralizovaným vedením. Toto hnutí je tak trochu jako Zelení v politice, odpovídá typu starostí naší společnosti, ve které si každý může zachovat svou odlišnost a nezávislost. Kromě toho Lacanovci skoro upustili od ultrakrátkých sezení. Dnes je zřejmé, že světovým trendem je federativní seskupování.

Francouzskou společnost rozviřuje otázka homosexuality a objevily se obzvláště homofobní názory některých analytiků. Ale v psychoanalytických kruzích jsou rovněž v plném proudu debaty o tom, zda může být přijata kandidatura homosexuálního analytika. Co si o to myslel Lacan?
Od roku 1952 bral do analýzy homosexuály, aniž by se je snažil změnit v heterosexuály, jak tomu bylo jinde… Nepovažoval homosexualitu za nemoc, ale za sexuální orientaci. Lacan rovněž přijal do EFP homosexuální analytiky, zatímco IPA je odmítala, poslušna nepsaného pravidla odhlasovaného roku 1921 tajnou radou proti názoru Freuda a s podporou Jonese.

Je Lacan čitelný pro každého? I já, nelacanovská analytička, přiznávám, že mi to činí obtíže. Když jsem chodila na jeho seminář, fascinovalo mne jeho charisma, ale moc jsem nerozuměla…
S Lacanovým dílem nemám v tomto směru žádné potíže. S výjimkou knihy l'Etourdit a několika dalších, skutečně temných textů.

Přesto… Někteří ještě dnes říkají, že Lacanovy přednášky koketovaly s intelektuálním podvodem… Boromejské uzly, objekt a, Jiné, Jiná scéna, přeškrtnutý subjekt $, atd., myslíte si, že jsou tyto termíny, tyto pojmy srozumitelné nezasvěceným?
Tyto termíny, které zmiňujete, nejsou všechno pojmy, a zapomínáte na ty základní, na symbolické, imaginární a skutečné, které nejsou nikterak nesrozumitelné. Ale co se mne týče, vždy jsem bojovala s lacanovským žargonem a především jsem kritizovala matematické značky. Navíc hantýrkou se mluvilo mezi žáky mnohem více než u Lacana samotného. No ale, víte, žargony jsou přece všude… Styl nějaké školy lze poznat po dvou stranách. Všechny skupiny si osvojují "slova kmene", pomocí kterých se poznávají a tvoří společenský svazek. Navíc existují dva Lacanové: Lacan ústní a Lacan písemný. Je zajímavé si povšimnout, že dvě největší postavy francouzské psychoanalýzy, Jacques Lacan a Francoise Dolto, nebyli ani jeden žádnými nadšenými psavci a za života nedokončili své psané dílo. Oba byli výjimečnými řečníky a každý z nich měl svůj vlastní osobitý styl. Lacanův styl byl velice originální. Ale ti, kteří rozuměli jeho přednáškám, nemuseli nutně rozumět všemu, co napsal.

Doporučila byste mladým, kteří by chtěli projít psychoanalytickým kurzem, aby stejně jako vy začali četbou Lacana?
Určitě ne. Poradila bych jim, aby se ponořili do četby Freudových textů, potom do Psychoanalytického slovníku od Laplanche a Pontalise a stejně tak do Psychoanalytického slovníku (který jsem napsala s Michelem Plonem), aby si vyjasnili jak pojmy, tak kontext. A také, aby četli Jonese. Aby si přečetli Carla Schorskeho pro porozumění Freudovi a jeho století. Potom Lacanovy Spisy a, později, Seminář.

Lacan se s Freudem nikdy nesetkal. Proč?
On se s ním ani nesnažil setkat. Roku 1932 mu poslal svoji doktorskou práci o případu Aimée, ale pohlednice, kterou obdržel dávala najevo, že Freuda tento typ práce vůbec nezajímá. Jako všichni představitelé třetí světové psychoanalytické generace měl Lacan přenos s Freudovým dílem a ne s jeho osobou.

Co bude s Lacanovým dědictvím za deset, za dvacet let a dále?
Lacan není pouze geniálním čtenářem Freuda, ale také znovuzakladatelem psychoanalýzy. Pokud bychom chtěli použít přirovnání, mohli bychom říci, že něco podobného udělala pouze Melanie Kleinová, která se ovšem omezila pouze na myšlenkový systém vztahující se přímo ke klinické praxi. Lacan zašel dále, neboť přidal filozofický aspekt. Není žádná náhoda, že všechny tři hlavní proudy současné psychoanalýzy vychází ze tří velikánů: z Freuda, Melanie Kleinové a Lacana. Dnešní analytický korpus si nelze bez Lacana představit. Lacan je součástí dědictví psychoanalýzy a všeobecného vzdělání.

A jeho osobnost?
Lacan je "tocquevillovec". Skeptický myslitel. Je dědicem Frankfurtské školy, nositelem deziluze vůči revolučním ideálům. Michel Foucault říkal, že dva vzájemně se doplňující současníci v této oblasti byli Sartre a Lacan, jeden stál za angažovaností jedince, druhý za strukturou.

A Lacanovo poselství?
Lacanovým mravním poselstvím bylo nikdy nepovolit své touze.