Vydařená udička
„Husaři“ byli spolu s „novým románem“ prakticky posledním literárním proudem ve francouzské próze.
Podobnost těchto dvou literárních škol tkví i ve vymezení – obě kritika definuje pohledem „zvenku“. Spisovatelé do nich řazení se jakémukoli škatulkování bránili, byli pouze ochotni odsouhlasit podobnost své tvorby, jejích východisek či záměrů. O pár let později, v letech šedesátých, vznikají ještě skupiny Tel Quel a Oulipo a po roce 1968 již francouzská literatura žádná hnutí nepěstuje, ačkoli efemérní pokusy kritiky o zaškatulkování („nový nový román“, „neteční“, „nicotnůstkáři“ atd.) se tu a tam objevily.
Oproti novému románu však husaři v našem prostředí zůstávají téměř neznámí, proto je třeba ocenit záslužný čin Petra Kylouška, jenž sepsal a vydal vyčerpávající publikaci věnovanou právě jim.
Kniha Literární hnutí husarů ve Francii po roce 1945 popisuje tento literární směr velmi zevrubně a z mnoha hledisek (historická situace, dobový literární kontext, charakteristika literární tvorby, srovnání s dalšími autory, názory na spisovatele – husary, jejich vztahy ke starší i mladší generaci autorů, čtyři kapitoly věnované hlavním představitelům této školy, podrobná bibliografie včetně překladů do češtiny).
Nejvýznamnějšími „husary“ jsou Antoine Blondin, Michel Déon, Jacques Laurent a Roger Nimier. Odmítání společného názvu „husaři“ bylo z jejich strany stejně příznačné jako jejich spolupráce, vzájemná podpora a pocit sounáležitosti. Každý ze spisovatelů vtiskl husarské poetice jinou podobu. Každý z nich se jinak a jiným dílem účastnil společných cílů a také každý nakonec svou tvorbou přesáhl rámec hnutí.
Husary spojuje zejména nedoktrinálnost (ta ale neznamená smířlivost a snášenlivost, viz třeba protisartrovské výpady), odmítání ideologizace literatury, důraz na individuálnost a žárlivě střežená tvůrčí svoboda a nezávislost, spojená s přijímaným rizikem a rytířským bojem, to vše vede k otevřenosti a solidaritě generační i mezigenerační. Husaři kultivovali tematiku přátelství, kamarádství, rytířské solidarity napříč ideologiemi a generační soudržnosti tváří v tvář zkompromitované generaci otců a tento jev dovedli do bodu, kdy dochází ke splývání životního prožitku a literatury, k subjektivizaci literárního projevu a průniku životní reality do fabule, k estetické stylizaci v osobním životě. Husaři nikdy nesepsali literární manifest ani závazný literární program, neměli svůj časopis, kavárnu či salon. Někteří z nich se zdráhali nechávat řadit k jakési kompaktní skupině. Významný vliv tu měla zejména doba: padesátá a šedesátá léta jsou přechodovým obdobím v literatuře, ve vývoji směrem k individualizaci a atomizaci jednotlivců, charakteristické pro dnešní stav.
K husarům bývají řazeni i mnozí další autoři, třeba i Francoise Saganová, Bernard Frank či Francois Nourissier. Spřízněnost poetiky nacházíme v některých dílech autorů jako je Roger Vailland, Marcel Aymé, Claude Roy, Boris Vian, Raymond Queneau, styčné body nabízí i tvorba autorů tzv. nového románu. Za dnešní pokračovatele husarské tvorby může být označen například Patrick Modiano, Patrick Besson, Denis Tillinac, Eric Neuhoff, Yann Moix.
Jak se můžeme dozvědět z bibliografie autora této knihy, Petr Kyloušek o husarech publikuje různé články (Host) a statě (např. Etudes romanes de Brno, Romanica – Olomouc) už patnáct let. Publikace Literární hnutí husarů ve Francii po roce 1945 ovšem rozhodně není účelovým konglomerátem starých příspěvků, naopak jde o knihu s dokonale promyšlenou strukturou, napsanou čtivě a poutavě, s překvapivě širokým záběrem. Literární hnutí husarů ve Francii po roce 1945 tak výborně poslouží jako pramen pro středoškolský referát, studijní materiál ke zkoušce na VŠ, ale i příjemné počtení pro každého, koho tato tematika zajímá. A lze předpokládat, že navnadí k četbě analyzovaných autorů, osvědčí se zkrátka jako vydařená udička.