Nejnovější Modianovo románové téma pramení kdesi před dvaceti lety v knize Takoví hodní hoši (De si braves garcons, 1982, česky v překladu M. Janů, Svoboda, 1986) ve vzpomínkách jednoho z gymnazistů (kapitola V: "Ano, mohu říci, že můj život byl až dosud dlouhým, marným hledáním Petite Bijou"). Každý z Modianových románů je vystavěn na jisté ztrátě, postrádání, vzpomínce, stopě po ztracené věci. Poslední text vypráví o opuštěné postavičce. Vypravěčka, kdysi se jí říkalo Petite Bijou (v překladu Malá klenot, Malá drahoušek), nyní si dala jméno Tereza, zahlédne v metru starou paní ve žlutém kabátě - nebyla to její matka? Tereza začne žlutý přízrak sledovat a zároveň postupně rozkrývá útržky vzpomínek na své dětství. Spoustu faktů a souvislostí neví, ale nevěděla je nikdy (kdo je jejím otcem?), nerozumněla, proč ji matka nechávala tak často samotnou, proč ji nakonec opustila, poslala s cedulkou na krku jak balík na venkov a sama odjela kamsi, snad do Maroka, odkud pochází poslední její pozdrav. Sučasné pátrání mnoho výsledků nepřináší. Jediný dochovaný holčiččin vjem je pocit nesmírné samoty a opuštění. Paměť je bažina, do níž zapadáme hloub a hloub, a není jisté, zda bude ještě návratu. Jen slabé záchytné body: staré pohledy, fotka, adresy, telefonní čísla. Tereza se odhodlá vypravit za stařenou ve žlutém kabátě až domů… Není schopna popojít dál ve svém vlastním příběhu, protože ho nedokáže vyřknout. Ovšem jako zlý sen ho zažíva nanovo, v jiné verzi, když hlídá holčičku, na niž podivní rodiče nemají čas. Jednoho dne pak ale celá rodina zmizí... Zároveň Tereza vidí, že svět se točí po svém, i jiní mají trápení. Objeví se i pár spásných chvil: z magistry v lékárně by mohla mít náhradní matku: vstřícnou, pozornou, něžnou. Pan Moreau-Badmaev, překladatel, ji v kavárně Babylon vyslechne, pokládá jí otázky, které se jí samotné honily už dlouho hlavou.

P. Lepape z Le Monde konstatuje: "Modiano dosud nikdy nezašel tak daleko a hluboko, aby v nás navodil pocit, jako když se prstem dotkneme toho, na co se právě sahat nemá: čehosi chybějícího. Vyčerpání z tápání, léčky z pomýlených vzpomínek, snů popletených se skutečností, neschopnost rozplést uzly lží, opakování situací, pocity, že to už jsem jednou zažil, zacházení na pomezí života, města, minulosti."

"La Petite Bijou je bezpochyby nejčernější z Modianových románů," říká A. de Gaudemar v Libération. "Zůstanou rány z dětství nezhojitelné?... Temný román uzavírá slaboučký paprsek naděje, jako bychom byli otroky paměti, neschopnými zapomenout, neschopnými oprostit se."