Éric Chevillard vydal první román, Z umírání dostávám rýmu (Mourir m'enrhume, Minuit), roku 1987. Letos přichází s patnáctým titulem, jenž nese prostý název: O ježkovi (Du hérisson). Kritik J.-B. Harang v Libération upřesňuje: "dílo nepojednává O ježkovi, jak mylně hlásá obálka, nýbrž výhradně a také zevrubně O prostém a kulovitém ježkovi, a přestože vypadá jako zoologické pojednání, je to román…" Román napsaný s pocitem velké autorské svobody a neskrývající pohrdání povinností každého intelektuála předávat jen a jen znalosti… Žádný příběh o ježkovi to samosebou není, spíš záznam o vznikající knize, pohled na spisovatele při práci.

Jistý spisovatel zasedne k psacímu stolu s představou, že sepíše vyčerpávající autobiografii, přičemž se rozhodne vypustit tu část, jež by měla pojednávat o smrti (dílo se vlastně, nebýt toho ježka, který je trochu zkomplikoval, mělo jmenovat Vacuum extractor…). Spisovatel je připraven, v krbu plápolají hojné rukopisy, které už zavrhl, na stole před ním papír, tužka, guma a kulovitý, prostý a nefalšovaný ježek, bez něhož se autor mohl obejít a jenž sám čenichá, kudy by mohl odejít, pak po sobě nechá loužičku, schroustá gumu a nakonec zanese celou knihu, autobiografie se tenčí a tenčí, postupuje místo tomuhle nekončícímu příběhu o soužití spisovatele s hlavou plnou své minulosti a budoucnosti a prosťáčka kouličky ježka. Prostý a kulovitý ježek (sousloví se v knize vyskytuje více než pětsetkrát) je přirozený, prostý, přírodní, nefalšovaný, primitivní, ježek patří totiž k nejstarším savcům na zemi. K tomu je kulovitý, umí se skulit do klubíčka, vypadá jak globus, možno tedy říci, že je zcela globální, je to jeho obranný reflex. Ježek sám tedy postačí, aby uvedl do pohybu stroj románu, sestávající z fragmentů poetické náplně, které na sebe navazují a v závěru vytvářejí parodickou ságu o jednom potutelném "Hledání". Harang popisuje tento svérázný, "nejlegračnější a nejbláznivější opus ze všeho poetického umění" velice podrobně: skládá se z 539 textů o 9 až 13 řádcích, jen poslední text je pouze třířádkový, vlastně bychom ty fragmenty mohli označit za odstavce. Každý textík se končí jakousi nedořečenou větou, nezakončenou tečkou. Na ni pak volně navazuje další text. Harang svůj ve svém popisu dále texty - odstavce přirovnává k perlám, tak výstižné jsou to formulace, navlečené za sebou jak perly v náhrdelníku. A každá z perel obsahuje minimálně jednou výraz prostý, kulovitý ježek.

Fabrice Gabriel v Les Inrockuptibles vyzdvihuje, jak umně si Chevillard pohrává s autobiografickými prvky, a soudí, že kniha je "něco mezi parodickým Proustem a Pongem plným bodlin". Chevillard skutečně obrací naruby pravidla výstavby románu, vysmívá se jim, pochechtává se i nad sebou samým, zlehčuje spisovatelské řemeslo. "Knihu těžko shrnout, Michaux se z ní ozývá stejně jako Beckett," tvrdí se v Les Inrockuptibles.

Nezapomeňme s kritikem Harangem dodat, že kniha je mimo jiné též pojednáním o literatuře a dobrodružným čtením. A že si autor občas dovolí i odchýlit se od tématu…