Vymezit knihu není jednoduché. Román? Kniha povídek? Nejspíš moderní verze rodinné ságy. Moderní, či postmoderní jednoduše proto, že na ságu je kniha příliš stručná. Schéma je jednoduché: třináct postav vypráví o svém životě. Každému příběhu předchází popis fotografie daného zpovídajícího se: Zalman a Lea, jejich čtyři děti, čtyři vnuci a tři pravnuci (někteří jsou už po smrti). Každý tu vypověděl svou verzi rodinné historie. Žádný z osudů není lehký, ani jeden z rodiny nezůstane ušetřen traumat. Všichni mají své slabosti, děsy, trápení, jeden každý touží po lásce. Na rodinný příběh hledí po svém.

Ačkoli jednotlivé výpovědi mají jen kolem dvaceti stránek, vyznívají výmluvně: postavy jsou živé, a přestože si samosebou velkou část vlastních peripetií nechávají pro sebe, čtenář má pocit, že se s nimi seznámil dostatečně, vyzvěděl od nich hodně.

Zalmanovi se jednoho dne zčista jasna zjeví Anděl Všemohoucího a on ho bez zaváhání následuje. Opustí rodinu, nechá je nezaopatřené v chaloupce na kraji města. "Potrhlý Žid" živoří se svými blouznivými vidinami v Minsku po hospodách - nejspíš. Záhadným řízením osudu rodinu, i když si na ni vzpomíná jen matně, posléze zachrání před pogromem. Manželka Lea (těhotná, ale s kým?) s třemi malými dětmi prchají z Minsku do Belgie… Její život se v duchu tradice bezmezně promítá do čtyř potomků: Elieho, Rifkele, Sarah a Ariého. Elie, nejstarší syn, je odmalička "hlavou rodiny", což plně respektuje jeho matka Lea, avšak sourozencům bývá na obtíž. Elie má tendenci řešit životní situace i za svého syna, za vnuky, za děti svých sourozenců. Někdy to vypadá, že bez jeho zásahu by skutečně těch pohrom v rodině bylo víc a víc, problémy by narůstaly a neřešily by se.

Bojácná, důvěřivá Rifkele: její více než stručný příběh končí záhy v koncentračním táboře. Nebo pokračoval? Panovačná, krásná Sarah se z několikaletého pobytu v izraelském kibucu vrací se synkem Yossim. Nějakou dobu budou žít u Elieho, soužití Yossiho a Elieho syna Nathana není jednoduché. Nati, už dospělý, o sobě říká: "Nejsem zábavný. Nemám smysl pro humor. Což říkám bez lítosti a bez hrdosti." Všichni Rabinovitchovi jsou si podobní, ale každý z nich je jiný: zatímco Nathanův syn Ernest dokáže víceméně udržet a uhájit si své tajemství, nezatěžovat ostatní, jiní, třeba Yossi s Marií si vyberou rodinnou sešlost (udržování židovských tradic cítí někteří jako povinnost), aby tu dali volný průběh svým vášním a vykřičeli své problémy do všech stran. Rifke vypoví stručně svůj smutný příběh, Sarah je ukecaná, zajímá se o detaily typu kdo kdy s kým a co o tom řekli druzí, rozebere každý úsměv, okomentuje křivý pohled. Nathanův syn Max ke všemu přistupuje vědecky, dokonce si vymyslí vlastní jazyk, druhý, Ernest, je homosexuál, a když najde jedinou ženu, s níž si rozumí, k vlastní lítosti ji dohodí Yossimu. Když Ernest v šestadvaceti umírá na aids, je přesvědčen, že zůstal dobrovolně sám, my se však později dovídáme, že ho v posledních hodinách rodina neopustila. Arié skoro celý život spřádá báchorky a není jasné, do jaké míry sám pochopil svůj osud, pamatuje-li si vůbec něco? - Jediná, kdo se (náhodně) dozví celou pravdu, avšak nechá si ji pro sebe, bude jeho dcera Aline. Druhá, Martine, od dětství ze strachu před otcem předstírá (?) psychickou poruchu, až skončí, šťastná, v ústavu. Nicméně najde tu lásku, porodí syna Aliho - nejmladšího zástupce z knihy rodu Rabinovitchů.

Blasband vypovídá o tom, že každý máme svůj svět, svůj pohled na něj, svou pravdu. Snažit se jednotlivé verze přizpůsobit nebo zpracovat do jediné, "správné" varianty nemá smysl. Milovníci příběhů dostali v Knize Rabinovitchů štědrý dárek. Vyprávění je pestré, věrohodné, často smutné až tragické, jako sám život nejen v rodině Rabinovitchových.