Zákaznice, člověk pro většinu obchodníků sice nikoliv bůhvíjak důvěrně blízký, na druhé straně ani zcela cizí. Obchodník si ji navykne pravidelně vídat, vždy s ní rád prohodí pár slov, občas snad nějaký ten žert. Prostě zákaznice (pravidelná) patří k oné široké skupině lidí, kteří patří do bezprostředního okolí, pokládáme je za známé, aniž bychom je počítali mezi své přátele.

Právě na rozpad tohoto tradičního rámce se v knize Zákaznice zaměřil Pierre Assouline, jinak proslavený autor biografií (napsal například životopis G. Simenona). Děj novely je rozložen do dvou časových rovin: ta první je situována do doby německé okupace Francie, ta druhá do současnosti. Hlavní hrdina a vypravěč právě pracuje na nové knize, když tu jej jeho bádání zavede do přísně střeženého archivu obsahujícího materiály z války. Zde čirou náhodou narazí na udavačský dopis, jenž poslal většinu rodiny jeho židovských příbuzných do koncentráku. Rodina Fechnerů za války tajně podnikala, někdo ji udal francouzské policii a ta už se postarala o zbytek. Udavačský dopis je psán anonymně, nicméně díky byrokratické pečlivosti policejního aparátu je do zvláštní separátní složky zařazeno i jméno pisatele, a tak se vypravěč dozvídá, že autorem onoho dopisu je pravidelná zákaznice Fechnerových, majitelka květinářství přes ulici. V tomto okamžiku nabírá novela obrátky - vypravěč se snaží zjistit, co ji k takovému činu vedlo, přičemž neustále naráží na zeď mlčenlivost obklopující neprodyšně francouzskou minulost. Zároveň se ve zlosti stává jakýmsi samozvaným andělem pomsty, začíná květinářku sledovat, anonymně jí telefonuje domů, dává jí na srozuměnou, že se o jejím dopise ví, až ji nakonec v autobuse veřejně obviní, že zavinila smrt několika lidí; veřejné mínění se ale - typicky - postaví na stranu noblesní staré dámy, neboť hříchy oné "těžké" doby chápe za dávno promlčené.

Zde Assouline otevírá obrovský problém vyrovnání s minulostí, a to v celé jeho palčivosti: archivy bedlivě střeží důkazy o spáchaných svinstvech, neboť jejich otevřením by se ublížilo mnoha nevinným nebo (skoro) nevinným, nicméně takto chrání i skutečné viníky. Asi není třeba dodávat, jak moc je tato kniha aktuální i v našem kontextu, ostatně výmluvná je v tomto ohledu hned její první pasáž: "S tím příběhem se nikdy nevyrovnáme. Pronásleduje nás, jsme jím posedlí, nedokážeme se jej zbavit. Už víc jak půl století se nám lepí na kůži jako medúza. Zatímco jedni na své mravy umírají, druzí zase dusí minulost, která ne a ne pominout. Koneckonců každému jeho nespavost. Ti nejpolitováníhodnější trpí nostalgií toho, co nepoznali. Tento podivný přízrak je černou hvězdou naší morálky. Komu se jí podaří vymýtit? Kdo…"

Společnost, jež nese těžké a nemluvné břímě kolaborace, nemá o příběh vyvražděné židovské rodiny zájem. Paradoxně se ale v očích veřejnosti nestává morálně zvráceným ten, kdo dané bezpráví spáchal, nýbrž ten, kdo o něm chce mluvit - mluvit o takových věcech je přece v naší civilizované době nevhodné, neslušné a pohoršující. Vypravěč Assoulinovy novely je ale neúnavný a nakonec se tajemství téměř dobere - tedy nakolik lze vůbec proniknout do lidské duše. Ano, květinářka skutečně Fechnerovu rodinu udala, ovšem pod nátlakem tehdejšího policejního komisaře. I toto je noblesní pán, venkovský gentleman žijící poklidným životem, zcela prost jakéhokoliv obviňování či špatného svědomí - on přece jen dělal svou práci, o další se nezajímal. Bratr květinářky se tehdy zrovna dostal do problémů na frontě a jí bylo nabídnuto, že může vyměnit životy svých sousedů za život bratra. Proto podle instrukcí napsala onen udavačský dopis, jenž poslal Fechnerovi do německého koncentráku, jejímu bratrovi však život stejně nezachránil. Postupně vypravěč zjišťuje, že i ona si prošla svým peklem: po osvobození byla coby kolaborantka potupně ostříhána do hola, trpěla depresemi, nesnesla svůj obraz v zrcadle, pokusila se o sebevraždu, opustil ji manžel atd. Toto vše uvedl o čtyřicet let později znovu do pohybu vypravěč novely - s tragickými důsledky: když paní Armandové (tak se květinářka totiž jmenovala) telefonuje, že se už vše dozvěděl a že by se s ní chtěl sejít, stará paní v záchvatu šílenství vybíhá na ulici a končí pod koly projíždějícího autobusu.

Vynikající novela Pierra Assoulina, mimochodem jeho prvotina, je údajně inspirována skutečnou událostí. Assoulinovi se povedlo dotknout ožehavých problémů, které sžírají snad každou evropskou společnost, ať už jde o pozapomenuté hříchy z doby války, či komunistické diktatury. A jako všechny, i tento příběh je tragický: minulost nelze "vyřešit" a ten, kdo se pokouší vynést na světlo skryté křivdy, sám někdy nechtěně páchá další bezpráví, přičemž ti, kteří jsou skutečně zodpovědní (v tomto případě komisař) žijí poklidným životem, nic je nemůže ohrozit a sami si nějaké výčitky svědomí vůbec nepřipouštějí. Assouline brilantně ukazuje onu věc, již všichni dobře známe, ale kterou je třeba připomínat znovu a znovu, totiž že zlo až příliš často spočívá v tom, když někdo "dělá dobře svou práci". Tu dělal i komisař - rutinérsky, bez ohledu na ty, kdo budou trpět. A v jistém ohledu lpí část viny i na vypravěči: nechal se totiž "svou prací" unést, začal starou paní Armandovou pronásledovat a ve vzteku nad spáchaným činem pozapomněl na jakékoliv ohledy.

Zákaznice, čtivě přeložená spisovatelem Lubomírem Martínkem, je po skvělém Schlinkově Předčítači už druhá kniha z nakladatelství Prostor, jež se tématu tíživého břímě minulosti věnuje. Kniha nepochybně vznikla jako odraz aktuální situace ve Francii - právě v posledních letech se začíná více hovořit o značné míře kolaborace s okupačním režimem, o podílu Francouzů na deportacích Židů, nedávno byla dokonce otevřena velká výstava, jež tyto skutečnosti mapuje. Na druhé straně brilantně postavená novela má univerzální a nadčasový dosah. Po literární stránce je Assouline nejpřesvědčivější v klidnějších, deskriptivních pasážích, kde naplno projevuje schopnosti uznávaného životopisce, zatímco když se pokouší líčit pocitový zmatek vypravěče, působí text trochu křečovitě. Závěrem ale nelze než tuto hluboce znepokojující knihu všem vřele doporučit.