Poetický román Prchavé okamžiky (FugitivePieces) autorky Anne Michaelsové je dalším pozoruhodným dílem ze současné kanadské literární produkce, které se představuje českému čtenáři. Dává tak možnost nahlédnout hlouběji do této u nás dosud poměrně málo známé kulturní oblasti, která stále sebevědoměji vystupuje ze stínu mocnějšího a agresívnějšího souseda a získává si mezinárodní uznání.

Ihned po svém prvním vydání v rodném Torontu v roce 1996 byla kniha Anne Michaelsové přívítána s velkým zájmem jako jedna z nejzajímavějších prvotin desetiletí a získala několik prestižních literárních cen nejprve v Kanadě (cenu Trillium Prize, cenu Chapters pro nejlepší kanadskou románovou prvotinu a hlavní cenu Beartice a Martina Fischerových pro román kanadského autora židovského původu) a později v Anglii (cenu Orange Prize). Kritici začali tehdy osmatřicetileté autorce prorokovat úspěšnou spisovatelskou budoucnost.

Kromě zřejmých formálních kvalit románu je tento jednoznačný úspěch vysvětlitelný i tím, že skromnou a originální syntézou některých motivických tendencí převládajících v anglicky psané kanadské próze posledních let. Z nich nejdůležitější je vážný zájem o sociální a politické otázky, které svým etickým obsahem daleko přesahují hranice Kanady. Snad se jejich zobrazováním současná Kanada zkouší vyrovnat s pocity duchovní a kulturní izolace, které jsou jí dosud často přičítány. I současní kanadští autoři, kteří prožili celý život na hony vzdáleni ohniskům světových válek, tak píší o traumatu holocaustu a o hrozbě fašismu a násilí. Jsou to například autorka japonského původu Joy Kogawa, která ve svém vynikajícím románu Obasan (Babička) pojednává o osudech japonských Kanaďanů za druhé světové války, jejichž naděje na nový život v nové nebo i staronové vlasti prošly tvrdou zkouškou během násilné internace nařízené kanadskou vládou, nebo Timothy Findley, i u nás známý svým románem The Wars (Války), vracejícím se do období prvního celosvětového válečného konfliktu. K tomuto, jak je někdy nazýván, "ideologickému románu", varujícímu před skrytými i otevřenými projevy fašistických choutek, je možno počítat i některá prozaická díla slavné Margaret Atwoodové, jako je například Bodily Harm (česky jako Ublížení na těle). Tito autoři často užívají techniky míšení smyšleného se skutečným, aby zkoumali vztah mezi hrůzou surových faktů a krásou básnického slova, mezi objektivní historií lidstva a soukromím poraněné mysli. Zájem mnoha kanadských umělců o obecně platné problémy člověka a o jeho utrpení kdekoliv na světě byl dokumentován i mezinárodní konferencí "Spisovatel a lidská práva" pořádané organizací Amnesty International v Torontu v roce 1981.

I román Anne Michaelsové se vrací do času válečného šílenství na evropské půdě a znovu nastoluje otázku po možnostech jeho duševního a citového překonání. Je jakousi zdvojenou auto/biografií smyšleného básníka Jakoba Beera a jeho mladšího protějšku - vysoškolského profesora a literárního vědce Bena, dvou nešťastných psychických obětí násilí, pocházejících z míst, kde zuřilo nejsilněji - z Polska. Oba přežili, Jakob ještě dítě, Ben ještě nenarozený, ale jejich minulost, uchovatelná jedině vlastní pamětí, je roztříštěna na kousky neúprosným kladivem genocidy. Oba chápou, že ke skutečnému přežití, tedy k přežití duše, musí nalézt a posbírat tyto kousky do jednoho, znovu obnovit ztracené vazby, a pochopit tak svou kmenovou, rodinnou i individuální historii v celé její síle, hrůze a pravdě. Stínová minulost formuje vše, co se nikdy nestalo. Neviditelně rozmělňuje přítomnost jako déšť kras. Životopis toužení. Působí na nás jako magnetismus, jako abstraktní odstředivá síla. Tak se stane, že člověka dostane pouhá vůně touhy, slovo, místo, fotografie hromady bot. Nebo láska, která zavře ústa, ještě než vysloví jméno.

Nebyl jsem svědkem nejdůležitějších momentů svého života. Můj nejniternější příběh bude muset vyprávět nějaký slepec, zajatec zvuku... (8).

Oba se proto chápou sdělení svého vlastního příběhu, puzeni instinktivní touhou po vyprávění jako očistném magickém rituálu, po komunikaci jako tmelu, pojícím rozbité kousky do celkového obrazu lidského osudu. Oba k tomu našli útočiště a nový domov v kanadském Torontu, moderním, svobodném velkoměstě, kde se volně stýkají kultury mnohého původu a kde je možné získat dostatečný odstup od minulých prožitků a jejich příliš bezprostředního vlivu. Jejich návraty do minulosti jsou váhavé, opatrné, tajené a objevované mezi stránkami knih,starými fotografiemi, střípky archeologických nálezů i záblesky vlastní paměti - nakonec ale plaše vítězné, když se návrat konečně stává nalezením cesty k dovršení lidského osudu.

Dalším rysem současné kanadské prózy, který lze vypozorovat v románu Anne Michaelsové, je stále rostoucí institucionalizace literatury v akademickém prostředí. Znamená především fakt, že autoři mají stále větší zkušenosti s literární teorií a kritikou, a odvážně podnikají na poli formy a estetického diskurzu. Obdobně jako ve Spojených státech jsou mnozí spisovatelé zaměstnáni, alespoň po část své kariéry, přímo univerzitami coby "univerzitní spisovatelé" (writers-in-residence) nebo instruktoři tvůrčího psaní. Jak je ale právě na příkladu Kanady dobře patrné, nemusí tento "akademismus" nezbytně znamenat odklon od "reality" jakožto protikladu izolovaného, teoretizujícího světa univerzitních badatelen. Takovými autory - akademiky na částečný uvazek - jsou z těch známějších kromě již zmíněné Margaret Atwoodové například Robertson Davies, Robert Kroetsch nebo Sondra Gotliebová.

V případě Anne Michaelsové není teorie psaní bezprostředně působícím faktorem, ale i tato autorka je s ní zjevně obeznámena a ovlivněna. Základním žánrem, který si zvolila v Prchavých okamžicích, je fiktivní autobiografie, ale to zdaleka neznamená chronologické, uspořádané vyprávění pochopených a pocitově přijatých skutečností. Vstupuje do myšlení svých postav s přesvědčivou a zralou citlivostí, ví přesně, jak obtížné a odvážné je vyplňovat ticho strachu a deprese nadějnými a tvořivými slovy:

V mé rodině nebyla žádná narativní energie, dokonce ani elegický zápal. Místo toho slova odplouvala kamsi pryč, jako by náš dům byl zcela otevřen živlům a my jsme navždy šeptali do silného větru. Já i rodiče jsme se brodili vlhkým tichem, tichem nemluvení a neslyšení... (115)

Postmoderně zformovaný auto/biografický žánr je v románu Anne Michaelsové kombinován s žánrem historiografickým. Od dob vydání Metahistorie (Metahistory) Haydena Whitea v roce 1973 začala být historiografie redefinována jako poetický konstrukt, nikoli pouze jako produkt jednoznačně objektivní, "racionální" vědy. Psát historii nyní znamená narativizovat, rekonstruovat pomocí výběru a interpretace. Podle Fredrika Jamesona, autora knihy The Political Unconscious (Politické nevědomí) je narativizace formou lidského poznání, způsobem dodání významu a formy chaosu historické události. Není proto překvapující, že mnoho současných románů, tedy i kanadských, začalo podřizovat výběr a způsob zpracování historických faktů naturelu zamýšleného příběhu, a tím i znovuoživovat historii v novém světle. Důraz se tím přesouvá z faktu samotného na způsob jeho podání, z události na paměť o ní - což postava z Prchavých okamžiků opakovaně vyjadřuje postřehem: "Každý okamžik má dvě tváře." V Kanadě se tento druh prózy, pojednávající o přepisování historie a psaní fikce, ustanovil v žánr tzv. "historiografické metafikce", k jejímž představitelům je možno řadit třeba Graema Gibsona, manžela Margaret Atwoodové a autora knihy Perpetual Motion (Neustálý pohyb).

V takového postmoderní próze se historie s biografií volně překrývají a historicky ověřitelný dokument je stavěn do protikladu s interpretujícím aktem spisovatele a čtenáře. Tradiční historické dokumenty kronikářského typu, ať už skutečné či fiktivní, v ní postrádají svou nezpochybnitelnou platnost a jsou nahrazovány alternativními, jako jsou novinové zprávy, fotografie, filmy, soukromé doklady a dokonce i ústní sdělení. Všechny tyto věci totiž rovněž poskytují "fakta" a autoři je používají k dodání estetické věrohodnosti svým nejsmyšlenějším výtvorům. Dobrým příkladem takového autora a způsobu psaní o neexistující, a přece skutečné minulosti, je světově známý Michael Ondaatje a je ho romány Coming Through Slaughter (Projít peklem) nebo Running In the Family (Je to v rodině). Akt pořizování těchto fiktivních dokladů je mnohdy přímou paralelou k procesu vzniku samotného románového díla.

I narativní struktura Prchavých okamžiků využívá celého opravdově se tvářícího dokumentačního aparátu. Jsou to především novinové zprávy, statistické údaje, fotografie, hudební skladby, osobní zpovědi a také Jakobova poeticko- vědecká pozůstalost po Athosovi - adoptivním otci, vychovateli a strážném duchu. Tou je soubor předmětů, které by historická věda nazvala "hmotnými doklady": kamenů, fosilií, kusů starého dřeva, střípků archeologických nálezů. Provázejí Jakoba i jeho duchovního dědice Bena životem stejně jako čtenáře jejich příběhy, aby napomohly plastičnosti vyprávění a dosadily díl mozaiky plánovaného celku. Díky své nezpochybnitelné hmotnosti a vizuálnosti rovněž vytvářejí působivý kontrast mezi vizemi fragmentu a prchavosti a celku a stálosti, který celým příběhem v měnících se obrazech prolíná.

Samostatným básnickým prostředkem románu je metafora Athosova povolání geologa a geografa. Symbolický obraz procesu objevování pravdy, pragmatické a literární, jako oboustranného pohybu po vertikále geologických vrstev je nesmírně působivý a rovněž účinně napomáhá narušit tradiční chronologické uspořádání příběhu.

Po uvedení všech těchto atributů románu Prchavé okamžiky nepřekvapí, že jeho autorka je, stejně jako jiní z již zmiňovaných autorů Margaret Atwoodová, Robert Kroetsch nebo Michael Ondaatje, "původním povoláním" básnířka. I v její prozaické prvotině má její jazyk blízko k básni a účinně stírá přísně zavedené hranice mezi žánry.

Ještě dalšími rysy se román Prchavé okamžiky přibližuje tradici, která je pro kanadskou literaturu z dejinně pochopitelných důvodů již dlouho příznačná a formující: jde o problematiku imigrantů a zobrazování otázky jejich přizpůsobování se Novému světu se vším, co to pro jednotlivce znamená. Tyto romány, podobně jako kniha Anne Michaelsové psané formou fiktivní autobiografie nebo generační ságy, v posledních letech nepojednávají pouze o fyzickém vysídlení a jeho sociálních důsledcích, ale soustřeďují se na vysídlení psychologické a na hrozbu odcizení, duševní izolace a narušení přirozené komunikace. Přestože Jakob Beer trpí komunikačními poruchami téměř od počátku života a rozhodně od samého počátku příběhu, příchod do Kanady, alespoň v první fázi, vyvolává další pocity ohrožení, s kterými je potřeba se nelehce vyrovnávat. Obrazy osvojování jazyka, jeho ztrácení, jeho nedokonalosti, efemérnosti, lámavosti v bojácných lidských ústech, rovněž patří k nejúčinnějším metaforám tohoto nedostižně prchavého příběhu. Podle některých teorií se opravdu úspěšné snahy o překonání všech inhibicí přistěhovalectví lze dobrat ne v první nebo druhé, ale až několikáté generaci imigrantů. Vedle starších, tradičních autorů píšících o přistěhovalectví, jako byli Frederick Philip Grove nebo John Marlyn, a vedle hojně uváděného podstatně mladšího Michaela Ondaatjeho (na tomto místě lze pro změnu uvést jeho román In the Skin of a Lion - V kůži lva) a samotné Anne Michaelsové, která se imigrace dotýká vlastně druhoplánově, se s tímto tématem originálně prosadil pozoruhodný "nový" autor Antanas Sileika ve své nedávno vydané prvotině Buying on Time (Nákup na splátky).

S tématem přistěhovalectví úzce souvisí otázka mapování nového prostoru, a tedy zájem o krajinu, zemi, prostředí určené k životu, ať už přirozenou cestou nebo nejrůznějším násilím. Z důvodu geograficko-sociologického uspořádání Kanady jsou v kanadské literatuře časté zmínky o regionalismu coby jednom z jejích více či méně příznačných rysů. Starší autoři (například Margaret Laurenceová) i mladší (jako David Adams Richards) opakovaně dokazují, že samotná Kanada a různé podoby jejího prostoru jsou důležitými motivy její literatury. Zeměpisné místo - nejčastěji místo původu - většinou znamená traumatizující omezení, z něhož je třeba se vymanit. Tento regionalismus ovšem neznamená, že je pro spisovatele či jejich postavy povinné zůstat uvnitř kanadských hranic a nekonfrontovat svět kolem nich. Anne Michaelsová kontrastuje půvabný pestrý svět řeckého ostrova Zakynthos, jehož idyličnost byla alespoň na čas rozbořena válkou, s metropolitní koláží kanadského Toronta, které je - podle pravidla ústřední metafory - Athosem a Jakobem prozkoumáváno "zespodu", po svých geologických a časových osách. Obě místa jsou opětovně navštěvována a opouštěna, studována, přeskupována ve svých částech stejně jako Athosova a později Jakobova pozůstalost, nahlížena pod kaleidoskopicky se měnícími úhly pohledu podle toho, jak se zevnitř mění hrdinové - jejich věční návštěvníci spíše než opravdoví obyvatelé.

Je zřejmé, že s trochou povolené nadsázky můžeme snad v případě románu Anne Michaelsové hovořit o prvcích magického realismu. Ten neznamená odmítnutí osvědčených zásad realistického vyprávění, jako spíše jejich promísení s fantastičnem a některými postupy převzatými z tradičního (polo)lidového ústního vyprávění. Právě v dílech magického realismu nacházíme hravé překračování hranic mezi fikcí, historií, biografií a autobiografií, a také zvýšený stupeň sebeuvědomění si uvnitř díla samotného. Užitím těchto postupů se Anne Michaelsová stala zajímavou postavou současné literární scény v Kanadě a Prchavé okamžiky jejím ceněným kouskem.