Během druhé světové války se ztratilo nespočet nejrůznějších záznamů – deníků, pamětí, svědeckých výpovědí. Některé zmizely v úkrytech – zahradách, zdech, podlahách – neboť ti, kteří je tam uložili, se nedožili okamžiku, kdy by je mohli vytáhnout zpět na světlo. Další příběhy se zas ztratily ve zákrytech paměti, nevyřčené, nezaznamenané. Některé se však, zcela náhodně, ještě sem tam vynoří. Básníka Jákoba Beera, který pracoval na překladech textů z války, objevených po smrti jejich autorů, porazilo v Athénách na jaře roku 1993 auto. Zemřel na následky zranění ve věku šedesát let. Jeho manželka, která vedle něho při nehodě stála na chodníku, ho přežila o dva dny. Děti neměli. Krátce před svou smrtí se Beer pustil do psaní pamětí. ”Válečná zkušenost,” napsal, ”s koncem války nikdy nepomíjí. Práce, stejně jako život, není nikdy u konce.”

Zatopené město

Čas je slepý průvodce. Jako strašidlo z bažin jsem se vynořil v zablácených ulicích zatopeného města. Přes tisíc let se po dřevěných chodnících Biskupinu toulaly pouze ryby. Domy postavené tak, aby do nich svítilo slunce, zalila ponuře špinavá voda řeky Gasawky. Zahrady nečekaně rozkvetly ve vodním tichu – vodními liliemi, rákosem, žabincem. Nikdo se nenarodí jen jednou. Když máte štěstí, objevíte se znovu někomu v náručí, když ne, probudíte se v okamžiku, kdy se vám zevnitř do lebky zatne dlouhý řetěz utrpení. Vynořil jsem se z bažiny jako tollundský člověk, jako chlapec, kterého vyhrabali uprostřed ulice Franze Josefa, když opravovali vozovku; na krku náhrdelník ze šesti set lasturek, na hlavě helmu z bláta. Odkapávaly ze mě povidlové tekutiny močálu vyměšujícího rašelinu. Placenta země. Na kyselé půdě jsem uviděl klečet muže. Něco vykopával. Mé náhlé zjevení mé bytosti ho ochromilo. Na okamžik si myslel, že jsem jednou ze ztracených duší Biskupinu, anebo možná hrdina z příběhu o chlapci, který kopal jámu tak hlubokou, až se prokopal na druhou stranu světa.

Pečlivé vykopávky Biskupinu trvaly už téměř deset let. Ze světle hnědých chuchvalců rašeliny archeologové opatrně vyprošťovali relikvie doby kamenné i železné. Můstek z dubového dřeva, které kdysi spojovalo Biskupin s pevninou, bylo obnoveno, stejně jako důmyslné dřevěné domy postavené bez jediného hřebíku, obranný hradba i vysoké věže městských bran. Dřevěné ulice, kterými před dvěma a půl tisíci lety proudily davy obchodníků a řemeslníků, byly postupně vyzdvihávány z bažinatého dna jezera. Když přišli vojáci, prohlédli si dokonale zachované hliněné mísy, pak brali jeden po druhém do rukou skleněné kuličky, bronzové i jantarové náramky… a třískali s nimi o zem. S potěšením rázovali úchvatným dřevěným městem, které kdysi obývala stovka rodin. Pak vojáci Biskupin pohřbili do písku.

= = =

Má sestra z úkrytu vyrostla už před nějakou dobou. Bylo jí patnáct a i já jsem musel připustit, že je krásná. Měla husté obočí a nádherné vlasy – tak husté a bohaté – připomínající tmavý hustý sirup jí mohutně stékal po zádech. ”Umělecké dílo,” říkala matka, když se Bella posadila na židli a ona jí vlasy kartáčovala. Já jsem byl na to, abych dokázal zmizet za tapetou v kredenci, zatím dost malý; vsunul jsem hlavu mezi trámky a zatímco jsem se dusil omítkou, řasami jsem šustil o zeď. Od té doby, kdy jsem takhle ve zdi strávil své první minuty, jsem si vždycky představoval, že když člověk umře, přijde až na sluch o všechny smysly.
Rozražené dveře. Dřevo rvané z pantů, praskající jako led pod výkřiky. Zvuky do té doby neslyšené, vyrvané otci z úst. Pak ticho. Matka mi zrovna přišívala knoflík ke košili. Knoflíky měla uložené v prasklém hrnku. Zaslechl jsem, jak uražený okraj hrnku skáče po podlaze. Zaslechl jsem, jak se po podlaze rozkutálely knoflíky; drobné bílé zoubky.

Naplnila mne temnota, lila se od temene hlavy k očím, jako kdyby mi propíchli mozek. Ze žaludku se rozlévala do noh. Lok po loku jsem ji naráz polykal. Zeď se naplnila kouřem. Vyškrabal jsem se ven a zíral na vzduch, který začínal hořet.
Chtěl jsem k rodičům, dotknout se jich. Ale nešlo to, aniž bych šlápl do jejich krve.
Duše opouští tělo okamžitě, jako kdyby se nemohla dočkat, až bude volná: matčina tvář jakoby jí už nepatřila. Otec byl po pádu celý pokroucený. V hromadě lidského masa šlo rozeznat jen dva tvary – jeho ruce.

Utíkal jsem a upadl, utíkal a upadl. Řeka. Voda byla tak studená, až řezala.
Řeka byla stejně temná jako já uvnitř; jen díky tenoučké slupce své kůže jsem dál setrvával na hladině. Z druhého břehu jsem sledoval, jak tmu nad městem zbarvuje nachově oranžová záře; barva lidského masa přetaveného na duše. Vyletovali nahoru. Mrtví nade mnou přelétali, podivné svatozáře a křivky matoucí obrysy hvězd. Svou vahou ohýbali stromy. Nikdy předtím jsem v lese v noci nebyl, holé divoké větve mi připadaly jako zmrzlí hadi. Země se naklonila, jenže já jsem se právě nedržel. Snažil jsem se k nim připojit, stoupat s nimi vzhůru, odlepit se od země jako papír s odstávajícími rohy. Vím, proč mrtvé pohřbíváme a místo označujeme kamenem – tím nejtěžším a nejtrvalejším, co nám přijde na mysl –, je to proto, že mrtví jsou všude jinde, jen ne v zemi. Zůstal jsem tam, kde jsem byl. Prostoupený vlhkou zimou, přilepený k zemi. Prosil jsem: Když nemohu vzhůru, tak mě aspoň nechte klesnout, propadnout se až na dno lesa jako pečetidlo do vosku.
Pak – jako kdyby mi odhrnula vlasy z čela, jako kdybych ji zaslechl – jsem najednou cítil, jak do mě vstoupila matka. Pohybovala se mi podél šlach, pod kůží, stejně jako se před tím pohybovala v noci po domě, když poklízela a dávala věci na místo. Zastavila se, aby se rozloučila, jenomže se přitom nechala chytit , a hrozně ji to bolelo: jak chtěla pryč vzhůru, jak chtěla zůstat. Bylo na mě, abych ji osvobodil, byl by hřích zdržovat ji od cesty vzhůru. Začal jsem si rvát vlasy a oblečení. Byla pryč. Kolem hlavy se mi točil jen vlastní zrychlený dech.
Prchal jsem pryč z dosahu zvuků řeky hlouběji do lesa, tmavého jako vnitřek krabice. Běžel jsem, dokud první denní světlo nevymáčklo z hvězd poslední šedý záblesk; mezi stromy kanulo špinavé světlo. Věděl jsem, co dělat. Sebral jsem ze země klacek a začal kopat. Zasadil jsem se jako řepa do hlíny a tvář skryl v listí.
Hlavu mezi větvičkami, jejichž drobné ostré výčnělky škrabaly jako otcovy vousy. Byl jsem bezpečně zahrabaný, šaty studené jako brnění, Funěl jsem jako pes. Paže těsně přitisknuté k hrudi, krk natažený dozadu, cítil jsem, jak mi do uší lezou slzy, jako kdyby to byl nějaký hmyz. Neměl jsem na vybranou, musel jsem hledět vzhůru. Jak se rozednívalo, nový příliv duchů zbarvil oblohu mléčným zákalem. Brzy už nešlo absurditě denního světla odolávat ani se zavřenýma očima: světlo rýpalo dolů, píchalo mě jako zlomené větvičky, jako otcovy vousy.
Pak jsem zažil pocit nejhoršího studu v životě: zatnul se do mne hlad. A najednou jsem si uvědomil, s hrdlem bezhlasně staženým bolestí: Bella.

= = =

Měl jsem své povinnosti. V noci jít. Ráno si vykopat postel. Jíst cokoliv.
Dny prožité v zemi byly deliriem spánku a vypjaté ostražitostí. Zdálo se mi, že někdo našel můj utržený knoflík a stopuje mě. Na mýtince zarostlé třaskavými tobolkami, ze kterých vypadávaly bílé útroby, jsem snil o chlebu; když jsem se probral, bolely mě čelisti z toho, jak jsem naprázdno žvýkal. Budil jsem se strachem ze zvířat, a ještě víc z lidí.
V denním spánku jsem si vzpomínal, jak sestra plakala, když dočítala román, který si zamilovala; jediná slabost mého otce – Romain Rolland nebo Jack London. Když četla, hrdina příběhu se jí odrážel ve tváři; prstem přitom přejížděla po kraji stránek. Než jsem se naučil číst, zlobilo mě, že jsem mimo hru, že se nemohu účastnit. Někdy jsem ji ze vzteku začal škrtit, nahnul jsem se nad ní, svou tvář přitisknutou k její, ve snaze vykoukat z černých písmenek svět, který viděla ona. Setřásla mě, nebo velkoryse přestala číst, obrátila knihu hřbetem nahoru, položila si ji na klín, a pak mi začala popisovat děj… opilý otec vrávorá domů… zhrzený milenec nadarmo čeká pod hvězdami na svou lásku… vlci vyjící za arktických nocí, tak hrůzně, až se mi kosti hrůzou roztřásly. Občas jsem si k ní pozdě večer přisedl na postel a nechal se od ní zkoušet. Bella mi jemnými tahy psala prstem po zádech, a když jsem slovo uhodl, měkce ho dlaní smazala.

Nedokázal jsem se ubránit těm zvukům: hřmotu vyrážených dveří, cinkotu padajících knoflíků. Máma, táta. Ale ještě horší než všechny zvuky bylo, že jsem si vůbec nevybavoval Bellu. Byl jsem plný jejího ticha, neměl jsem jinou volbu, než představovat si její tvář.

= = =

Noční les je neprostupný: odpudivý a bez konce, lepkavé chlupy a kosti trčící do prostoru, sliz a rosolovité pachy, mělké kořeny jako uzlovité žíly.
Všude kolem tmaví slimáci rozvěšení po listech kapradí, zdálky připomínající cákance asfaltu; tmavé rampoušky masa.
Přes den mám dost času všímat si lišejníku, který pokrývá kameny jako zlatý poprašek.
Králík, který mě ucítil, mi zastavil blízko u hlavy a snaží se ukrýt za stéblem trávy.
Slunce zubatě svítí skrz stromy, s takovou intenzitou, až v jeho světle kapičky na listech tmavnou a jako ohořelý papír plují vzduchem, do mých očí.
Bílé hroty trávy se mi zachycují v zubech jako pružné rybí kůstky. Žvýkám vějířky kapradí, až se v puse vytvoří hořká houževnatá kaše, která barví sliny na zeleno.

Jednou se rozhodnu riskovat a vykopu si postel blízko pastviny, nejen kvůli vánku, ale také, abych si odpočinul od nepolevující lesní vlhkosti. Zahrabaný v zemi cítím, jak ke mně dusají tmavé, roztřesené obrysy dobytka. Takhle z dálky, jak se přibližují, vypadají jejich hlavy, jako kdyby plavaly. Klusem doběhnou téměř až k plotu, zarazí se a pak se plavmo vydají blíž ke mně. Při každém majestátním kroku zhoupnou hlavou jako kostelním zvonem. Štíhlá telata se chvějí v závěsu, strachem stříhají ušima. Také se bojím, když je tak vidím, jak se tu shromažďují, pokládají velké hlavy na ohradu, kroutí očima a zírají na mě, bojím se, že stádo sem přiláká všechny ze širokého dalekého okolí, že je přivede až sem, k místu, kde se ukrývám.

Naberu si plné kapsy i ruce kamení a kráčím do řeky, až mi nad hladinou pluje jen pusa a nos, coby růžové lilie. Bahno, které mi ulpělo na kůži a ve vlasech, se zvolna rozpouští. Těší mě dívat se, jak po hladině pluje jako pěna všechen neřád z mých šatů. Stojím na dně, bahno mi vcucává boty, kolem proudí voda: plášť v tekutém větru. Dlouho ve vodě nezůstanu. Nejen kvůli chladu, ale taky proto, že s ušima pod hladinou nic neslyším. To mě děsí víc než tma; když už ticho déle nesnesu, vyvléknu se ze své mokré kůže do zvuku.

Za stromem se kdosi dívá. Namáhám se, abych ze svého úkrytu něco uviděl. Zůstávám přitom bez hnutí, až mi tvrdnou oči, až si už nejsem jistý, zda mě vůbec viděl. Na co čeká? Těsně, než se musím znovu rozběhnout, protože světlo postupuje rychle, zjistím, že mě tu půl noci věznil strom, mrtvý kmen, přetvarovaný měsíčním světlem.
I za dne, ve studeném mrholení, mi tvář stromu připadá povědomá. Tvář těla v uniformě.

Zem v lese je bronzově kropenatá, listy pokapané karamelem. Větve vypadají, jako by je někdo na cibulově bílou oblohu namaloval. Jednoho rána sleduji, jak se ke mně po zemi cílevědomě blíží prst světla.
Zničehonic si uvědomím, že je sestra mrtvá. Přesně v tomhle okamžiku se Bella stane zaplaveným územím. Vodní masa valící se pod měsícem.

= = =

Šedý podzimní den. Na konci sil, na místě, kde se víra dotýká zoufalství, jsem se vynořil v ulicích Biskupinu; z podzemí ven na vzduch.
Dobelhal jsem se k němu, toporně jako Golem, kolena zalitá v zaschlém bahně. Zastavil jsem se pár metrů od místa, kde kopal – později mi řekl, že měl pocit, jako by praštil do skleněných dveří, nepochybné vrstvy čistého vzduchu – ”a pak ti maska z bláta praskla, jak se ti řinuly slzy, a já jsem poznal, že jsi lidská bytost, ještě dítě. Plakal jsi osamělostí svého věku.”
Řekl mi, že na mne promluvil. Ale já byl hluchý. Uši mi zacpala rašelina.
A taky hladový. Zaječel jsem do toho ticha jedinou frázi, kterou jsem znal v různých jazycích, zaječel jsem ji polsky, německy, v jidiš, a bušil si při tom pěstmi do hrudi: špinavej žid, špinavej žid, špinavej žid.

= = =

Muž, který pracoval na vykopávkách v bahně Biskupinu, muž, kterého jsem se naučil znát jako Athose, mě nosil pod šaty. Mé končetiny byly jako stíny jeho silných nohou a paží, hlavu jsem měl pohřbenou v jeho krku, oba nás halil mohutný plášť. Dusil jsem se, ale nedokázal jsem se zahřát. Ze škvíry ve dveřích auta na mě dovnitř Athosova kabátu foukal studený vzduch. Slyšel jsem jen motor a kola a čas od času zvuk předjíždějícího nákladního auta. V tom našem zvláštním uspořádání se mi Athův hlas zarýval přímo do hlavy. Nerozuměl jsem mu, a tak jsem si sám domyslel: Tak je to správně, pryč, pryč odsud…
Kilometry a kilometry jízdy tmou jsem strávil na zadním sedadle auta. Neměl jsem ani potuchy o tom, kde jsme nebo kam jedeme. Někdo řídil, a když nás zastavili, Athos přes nás přetáhl deku. Slušnou němčinou s řeckým přízvukem si stěžoval, jak je nemocný. Víc než to. Úpěl a naříkal. Nedal jinak, než že své symptomy i léčbu popíše do detailu. Až nás konečně, zhnusení a otrávení, nechali jet. Pokaždé, když jsme zastavili, jsem na jeho pevném těle znecitlivěl, jako puchýř ztvrdlý strachem.
Hlava mě bolela od horečky, cítil jsem, jak mi štiplavě hoří vlasy. Dny a nocemi jsem se řítil dál od rodičů. Dál od dlouhých odpolední u řeky s mým nejlepším kamarádem Monesem. Se škubáním se mi vytrhávali z vlasů.
Ale Bella se držela. Byli jsme jako matrojšky. Já uvnitř Atha, Bella ve mně.
Nevím, jak dlouho jsme takhle jeli. Jednou jsem se probudil a uviděl nápisy napsané písmem bez mezer, které zdálky připomínalo hebrejštinu. Pak mi Athos řekl, že jsme doma, v Řecku. Když jsme přijeli blíž, poznal jsem, že to jsou nějaká divná slova – nikdy předtím jsem nic psaného řecky neviděl. Byla tma, ale krychlové domy byly i tak bílé a vzduch jemný. Hladem a dlouhým ležením v autě jsem byl celý otupělý.
Athos řekl: ”Já budu tvým koumbaros, tvým kmotrem, já ti vypravím svatbu, tobě i tvým synům…”
Athos řekl: ”Musíme nést jeden druhého. Kdybychom neměli tohle, co jsme..."
Na ostrově Zakynthos pak Athos, vědec, akademik, průměrný znalec jazyků, předvedl svůj kapitální kousek. Sáhl si do kalhot a vytáhl z nich sedmiletého uprchlíka Jákoba Beera.