Sen trval dlouho a knih bylo málo; ve dvacátém věku však ježek procitá.
B. Atxaga: Píšu cizí řečí

Ježek jako tajemný tvor, jenž se na obranu choulí do pichlavého klubka, a jeho probuzení jsou dokonalým symbolem baskicky psané literatury. Jak už naznačuje Bernardo Atxaga ve své básni, byl tento ježek dlouhou dobu ponořen do zimního spánku, pak se však náhle ve století dvacátém probouzí k životu.

Posledních sto let je tedy nejdůležitějším obdobím baskické literatury, a proto se na ně v naší studii zaměříme. Ze stejného důvodu také nebudeme odkazovat na předcházející období, vždyť od roku 1545, kdy farář Bernart Etxepare vydává první knihu psanou baskicky, sborník básní Linguae Vasconum Primitiae (Prvotiny baskického jazyka), až do roku 1879 bylo v baskičtině napsáno pouhých sto jedna knih, z nichž pouze čtyři můžeme označit přídomkem literární. Vidíme tedy, že se jedná o literaturu pozdní, pro jejíž rozvoj chyběly potřebné sociálně-historické podmínky a jejíž osud byl úzce spjat s osudem jejího nositele, baskického jazyka.

Když už mluvíme o baskičtině, bylo by dobré udělat několik poznámek o tomto jazyce, které by nám umožnily lépe poznat a pochopit zázemí baskicky psané literatury. Baskové píší a cítí ve starodávném, předindoevropském jazyce, jehož původ dosud není objasněn. Jisté však je, a v této otázce se shodují jak antropologové, tak lingvisté, že baskicky se hovořilo už v mladší době kamenné. Kromě toho se jedná o poměrně malou komunitu asi 700 000 mluvčích, která se nachází na obou svazích Pyrenejí. V současnosti rozděluje Euskal Herria neboli Baskicko politická hranice, což se promítá i do rozdílného postavení jeho obyvatel. Zatímco ve Španělsku zajišťuje ústava z roku 1978 baskičtině status úředního jazyka na samosprávných územích, ve Francii baskičtina podobné postavení nemá. Následky této nerovnosti jsou zřejmé: díky dvojjazyčnému školství a státním podporám určeným vydávání baskických textů se baskicky psaná literatura nyní rozvíjí daleko rychlejším tempem právě na území Španělského království.

Ne vždy tomu tak bylo - první baskicky psané knihy se objevily na francouzském území. Po Etxepareově knize tam vznikají další, které tvoří milníky ve vývoji baskické literatury. V roce 1571 vydává Joannes de Leizarraga svůj překlad Nového zákona a kalvínského katechismu a roku 1643 vychází Gero faráře Pedra de Axular, považovaný za nejzdařilejší příklad klasicky psané prózy. Jsou vydávána díla mravoučná i překlady. V 18. století se dostávají ke slovu autoři ze španělského území. Roku 1765 je založena Královská baskická společnost přátel Baskicka a královský seminář v Bengaře, což dokumentuje všeobecné oživení kulturního života v době osvícenství. O šíření osvícenských myšlenek v Baskicku se zasloužil především Federico Javier Maria Munibe, hrabě z Peńafloridy. Na přelomu 18. a 19. století sílí zájem o jazyk. Tehdy navštěvuje Baskicko německý jazykovědec Wilhelm von Humboldt, jenž se stane jedním z propagátorů baskického jazyka v Evropě. O Baskicko a jeho starobylý jazyk se rovněž zajímají romantičtí spisovatelé, jako například anglický básník William Wordsworth či francouzský spisovatel Prosper Mérimée, jehož Carmen je Baska.

Renesance baskické literatury
V každém případě se až na konci 19. století začíná projevovat nový duch, jenž od základu změní budoucnost baskického písemnictví. Především mizí přehršel děl s mravoučně náboženským obsahem a zvětšuje se počet pěstovaných literárních žánrů. K básníkům jako Bilintx či Etxahun se přidává například Arrese Beitia. Konečně do baskické literatury vstupuje také román. Zrušení šlechtických výsad (fueros) po druhé karlistické válce (1873-1876) předznamenalo to, co kritika nazvala "renesancí" baskické literatury. V té době jsou zásluhou Sabina Arany položeny základy baskickému národnímu obrození, jež bude ovlivňovat vývoj národní literatury v první třetině 20. století. Literatura prvních desítiletí tohoto století je tedy nutně ovlivňována mimoliterárními zájmy, především národnostními. Tím se vzdaluje evropskému modernistickému hnutí, jež usilovalo rozvrátit beztak již ztrouchnivělé formy a jazyk moderní doby. Máme na mysli ty spisovatele, kteří vzali za své provolání Ezry Pounda z roku 1930: "Make it new!" Tyto obrodné proudy dorazily do Baskicka až někdy v šedesátých letech. Baskický román, jenž se poprvé objevuje na konci 19. století v díle Dominga Agirreho, zobrazuje idealizovaný, bezproblémový svět, vzdálený průmyslovým městům tehdejšího Baskicka. Jedná se o tezovitý román vystavěný na třech pilířích: víře, vlastenectví a baskictví. V základech tento typ románu přetrvá až do let padesátých. Z ostatních žánrů prožívá rozkvět v první polovině 20. století především poezie.

Postsymbolistní poezie navazovala na dlouholetou básnickou tradici, jejímiž hlavními představiteli byli Jose María Lizardi, Lauaxeta a Orixe. Svými básněmi obohatili výrazové možnosti baskičtiny. Španělská občanská válka (1936-1939) měla zdrcující dopad na baskickou literaturu. Vítězové rozpoutali pronásledování, mnoho lidí bylo zabito nebo muselo emigrovat. V té době byla zakázána i baskická jména, dokonce byly z náhrobků odstraňovány baskické nápisy, fašismus uplatňoval svou cenzuru v kultuře, na úřadech i v ulicích. Úloha poválečné generace byla bezpochyby klíčová, protože se jí podařilo uchovat kontinuitu baskické literatury. Nejvíce se pěstovala poezie, už proto, že bylo snadnější uveřejňovat samostatné básně než celé knihy, a navíc bylo prakticky nemožné v letech 1940-1950 v baskičtině publikovat. Z básníků té doby je nutné zmínit Jona Mirandea, kterému se podařilo vymanit z náboženského proudu přetrvávajícího v baskické poezii. Mirande, neznaboh a nihilista, dědic Poeův a Baudelairův, je též autorem románu Haur besoetakoa (Schovanka, 1970), jakési baskické Lolity. Jon Mirande spolu s Gabrielem Arestim (1933-1975) patřili k takzvané "generaci roku 56". Tato generace chtěla obnovit baskickou literaturu, přivést do ní moderní evropské postupy a především ji zbavit politického, náboženského a národopisného přisluhovačství, zkrátka zdůraznit estetickou rovinu díla. Události, k nimž došlo v Baskicku o pár let později v letech šedesátých (hospodářský a průmyslový rozvoj, posílení baskických škol, tzv. ikastolak, vytvoření jednotného jazyka, silná angažovanost v boji proti frankistickému režimu, jenž cenzuroval veškeré práce psané v baskičtině, alfabetizační kampaň v baskičtině...), to vše vytvořilo vhodné podhoubí pro nové literární směry. Proti vládnoucí kulturní ortodoxii se postavila kulturní a politická heterodoxie, v jejímž čele stáli lidé jako už zmíněný Gabriel Aresti, význačný filozof Koldo Mitxelena (1915-1987) a sochař J. Oteiza (1908). Gabriel Aresti po vydání symbolistické skladby Maldan Behera (Dolů z kopce, 1960) se počínaje sbírkou Harri eta Herri (Kámen a lid, 1964) přiklání k sociální poezii.

Pokud jde o prózu, v ní znamenal Txilardegiho (vlastním jménem Jose Luis Alvarez Enparantza) existenciální román Leturiaren egunkari ezkutua (Leturiin tajný deník, 1975) počátek moderního románu v baskické literatuře. O pár let později v roce 1969 vydává Ramón Saizarbitoria svůj román Egunero hasten delako (Protože každý den začíná), kterým dochází k základnímu obratu v literatuře, opouští se existenciální poetika a nastupuje experimentální próza ve stylu francouzského "nového románu". Vstupujeme do doby, kdy se většina autorů věnuje formálním experimentům. Tento trend dosahuje vrcholu v roce 1976, kdy R. Saizarbitoria vydává knihu Ene Jesús (Ježíši Kriste). V sedmdesátých letech také vstupuje na pole literatury v současnosti mezinárodně nejuznávanější baskický autor Bernardo Atxaga. I když jsou jeho začátky spjaty s avantgardně a experimentálně laděnými díly, brzy přechází na postupy fantastické i realistické literatury. Koncem sedmdesátých let - stejně jako v sousedních literaturách - se baskické próze vrací chuť vyprávět příběhy. Postmoderní heslo "vše už bylo řečeno, ale stojí za to to připomenout" stojí za mnohými texty posledních desítiletí.

Současný literární život
Začátek demokratické éry v roce 1975 ve Španělsku znamenal sice zásadní zlom v dosavadních postupech baskické literatury, ale na druhou stranu umožnil baskické literatuře zbavit se mimoliterárních vlivů a naplno se rozvinout. Údaje hovoří samy za sebe: ročně se vydává 1 500 nových titulů, na území Baskicka pracuje zhruba stovka nakladatelství, je tu asi tři sta spisovatelů, z nichž pouze deset procent tvoří ženy, převládá próza, oblíbeným žánrem je román. Počínaje rokem 1981 byla na univerzitě otevřena katedra baskického jazyka, došlo tak k prohloubení akademické literární kritiky a ke zvýšení počtu badatelů v oboru. V Durangu je každým rokem pořádán knižní veletrh. Co do množství i do kvality se zvyšuje počet přeložených děl do baskičtiny. V současnosti lze v tomto jazyce číst autory jako Faulkner, Joyce, Kundera, Musil, Hašek, Škvorecký... To všechno vypovídá o již konsolidovaném vydavatelském zázemí. V baskičtině se vydává jako nikdy předtím. Nejslabším článkem baskického literárního systému je bezpochyby nízký počet překladů z baskičtiny do cizích jazyků. Dosud bylo přeloženo celkem asi šedesát knih do různých jazyků. První místo v počtu přeložených titulů zujímá bezpochyby Bernardo Atxaga, jehož Obabakoak byl přeložen do pětadvaceti jazyků. Přestože je již vytvořena potřebná infrastruktura, baskická literatura dosud nemohla říci zahraničním čtenářům vše, co by sdělit chtěla.

Vraťme se však k přehledu současné literatury. V poezii byl příklon k sociálním tématům přerušen v sedmdesátých letech nástupem poezie více existenciální, například u autorů jako Xabier Lete, Arantxa Urretabizkaiaová nebo Mikel Lasa (Memory Dump, 1993). Další autoři vycházeli z postsymbolistních postojů a přicházeli k projevu soustředěnějšímu (Juan Mari Lekuona) nebo k vnitřnímu sebezpytování (Bitoriano Gandiaga). V sedmdesátých letech začíná psát básně také Koldo Izagirre. Jeho Itsaso ahantzia (Zapomenuté moře, 1976) je blízké surrealistické estetice, od níž se však záhy odvrací a zaměřuje se spíše na poezii angažovanou - Balizko erroten erresuma (Království vzdušných zámků, 1989). Joseba Sarrionandia se rovněž po rozsáhlé básnické skladbě plné kulteranistických výrazů a odkazů na Kavafise, Holana a Pessou nazvané Izuen gordelekuetan barrena (V tajných úkrytech strachu, 1981) přiklání k politicky zaměřeným veršům ve sbírkách Marinel zaharrak (Staří námořníci, 1987) a Huny illa nyha majah yahoo (1995). Nicméně kniha, která vytvořila kánon moderní baskické poezie, byla Etiopia (1978) Bernarda Atxagy. Tato kniha vyšla v době, kdy baskická poezie žila avantgardními názory a vznikala celá řada časopisů, které se staly odrazovými můstky pro spoustu autorů. Na závěr bychom měli říct, že na počátku let osmdesátých vedle sebe žije v poezii mnoho různých proudů, z nichž nesmíme zapomenout na takzvanou "poezii prožitku". Básníci jako Felipe Juaristi (Denbora nostalgia, Čas nostalgie, 1985; Galderen geografia, Zeměpis dotazů, 1997), A. Iturbide, J. K. Igerabide nebo M. J. Kerexeta budou ve své osobní poezii kombinovat symbolistní a estétské postupy s odkazy na osobní prožitky. Jiní autoři jako Tere Irastorzaová vydali básně intimnějšího rázu, a přestože v letech devadesátých vydávání poezie postupně ustupuje do pozadí, objevují se i v tomto období noví zajímaví autoři jako Ricardo Díaz de Heredia (Hari hauskorrak, Křehké nitky, 1993; Kartografia, 1998) nebo Gerardo Markuleta. Kromě toho se také rozšiřují řady undergroundových básníků sdružených kolem časopisu Susa. V devadesátých letech se k původní skupině (Izagirre, Aranbarri, Nabarro, Montoia, Otamendi, Borda...) přidala další jména (J. Olasagarre, H. Cano, G. Berasaluze...).

Román v žánrových obměnách
Co se týče prózy, která jasně v posledních letech převažuje, je třeba zdůraznit roli různých časopisů, které se vyrojily v osmdesátých letech a které v podstatě nastartovaly rozmach moderní baskické povídkové tvorby. Díla Joseby Sarrionandiy (Narrazioak, Vyprávění, 1983) nebo Bernarda Atxagy, zvláště jeho vynikající kniha Obabakoak (Lidé z Obaby, 1988), zavedla čtenáře do fantastických světů, jaké se do té doby v baskicky psané próze nevyskytovaly. Mezi jinými se povídkové tvorbě dále věnuje Inazio Mujika Iraola, jenž vydává sbírku povídek ve stylu Juana Rulfa Azukrea belazeetan (Cukr na polích, 1987), nebo Xabier Montoia se svou drsně realistickou tvorbou. V každém případě, podobně jako je tomu ve španělské literatuře konce století, i baskické literatuře tohoto období vévodí román, v současnosti snad nejuznávanější a samozřejmě nejprodávanější literární žánr. Kdybychom měli stručně shrnout nejvýznamnější směry a autory současnosti, musíme nejdříve zmínit spisovatele, kteří se řadí ke směru lyrické, básnické prózy, zvlášť oblíbené v sedmdesátých letech. Sem patří například intimní, "ženská" novela Zergatik, Panpox (Pročpak, Panpoxi?, 1995) autorky Arantxy Urretabizkaiaové, nebo novely Juana Luise Zabaly Zigarrokin ziztrin baten azken keak (Kouř nepatrného nedopalku, 1985) a Kaka esplikatzen (Kecy, 1989), připomínající Handkeho posedlost symbolickým detailem a všudypřítomný zmar Thomase Bernharda.

V poslední době se též daří různým druhům detektivního románu. Ale i tam dochází ke změně: zatímco v letech sedmdesátých převládala díla postavená na zápletce ve stylu anglické detektivky, počínaje osmdesátým rokem se začínají uplatňovat prvky současného thrilleru a amerického černého románu. Připomeňme několik zajímavých titulů: špionážní román Izua hemen (Tady strach, 1991) Joxemaria Iturraldeho, vynikající Ur uherrak (Zvířená voda, 1995) od Ainderua Epaltzy; oceňovaný psychologický thriller Gizona bere bakardadean (Sám za sebe, 1994) Bernarda Atxagy; tajemný příběh Katebegi galgua (Ztracený článek, 1996) Jona Alonsa a napínavé novely Beluna Jazz (1996) a Pasaia Blues (1999), které napsal Harkaitz Cano.

Ještě zbývá podotknout, že posledně uvedená díla jsou především realistická, postavená na pečlivě odpozorované realitě. Jedná se o realismus obohacený o nové perspektivy a úhly pohledu, o změny vypravěčské perspektivy a formálních postupů. Toto zaměření k vnějšku stálo u zrodu řady děl pojednávajících o významných historicko-politických událostech současných baskických dějin. Kromě již zmíněných realistických románů Atxagových sem patří poslední práce Ramóna Saizarbitoriy Hamaiko pauso (Nespočet kroků, 1998) a Bihotz bi. Gerrako kronikak (Dvě srdce. Zápisky z války, 1999), v nichž je paměť hlavním vypravěčem historické události. Ke zmíněným romanopiscům bychom měli ještě přiřadit Joana Mar Irigoiena, jenž vnesl jihoamerickou svěžest do baskického písemnictví svou Babilonií (1998), případně neúnavného inovátora Anjela Lertxundiho. Zpočátku ovlivněn neorealismem (Goiko Kale, Horní ulice, 1973), později se od vypozorovaných jevů odklání a hlavní inspirací jeho díla se stávají pouhé hrátky literární. To už se ocitáme na poli intertextuality vycházející z rozličných tradic. Novely Otto Pette (Poslední stíny, 1996) a Azkenaz Beste (Závěr, 1999) by mohly sloužit jako příklad.

Čaroděj Atxaga
Není zrovna obvyklé označit nějakého autora jako čaroděje, ale J. Irazu Garmedia alias Bernardo Atxaga si toto označení zaslouží, neboť jeho díla doslova očarovala baskické čtenáře. Přestože je dnes poněkud zavádějící o někom prohlásit, že to je nejčtenější spisovatel, můžeme popravdě říci, že Atxaga je autorem nejprodávanějších knih psaných baskicky, nejuznávanějším autorem mezi samotnými baskickými spisovateli, a koneckonců i mezi kritiky. Navíc každý, kdo se kdy zúčastnil některého setkání s autorem, poznal, jak mnoho mu záleží na každém čtenáři. Atxagovo dílo se stalo nedílnou součástí baskického života. Neudiví tedy, že v novinových titulcích, v humoristických skečích se objevují narážky na jeho literární postavy. V Atxagově případě neplatí to, co říká fenka Šola v Básních & hybridech ("nikdo není kostičkou ve své zemi"), kouzlo jeho knih je jistě jednou z hlavních příčin, proč jej anglické noviny The Guardian zařadily mezi 21 nejlepších spisovatelů dvacátého století.

V Atxagově stylu bychom mohli jeho dílo označit jako inventář se třemi oddíly. Na jedné straně máme fantastické texty umístěné do Obaby. V druhém oddílu se nacházejí realistické romány, jejichž hlavním vypravěčem je postava, a do třetího oddílu zapadají díla experimentální a avantgardní: dětská literatura, abecedy, básně. Zaměřme se na nejdůležitější díla z každého oddílu.

Začněme sbírkou povídek Obabakoak (Lidé z Obaby, 1998) spadající do oddílu fantastických povídek. Děj se odehrává v městečku Obabě, jehož popis nás odkazuje k citovému prožitku krajiny, k dávnému světu. Jedná se o emocionální zeměpis, jenž se vzpírá jakémukoliv topologickému upřesnění a jemuž vládne borgesovská magická příčinnost. Obyvatelé tohoto prvotního světa používají zvířata k provádění různých nekalostí, pročež neudiví, že tito lidé věří tomu, že se dítě může proměnit v bílého divočáka nebo že ještěrka může poškodit mozek, když se jí podaří vklouznout do hlavy. Takové běžné baskické pověry slouží Atxagovi k tomu, aby se dotkl obecnějších témat strachu či boje mezi přírodou a civilizací. Atxaga vychází z ryze baskických motivů, ale zároveň vzdává poctu světovým autorům povídkového žánru. Objevují se citace (známý Sluha bohatého kupce), shrnující obsahy Čechovových, Waughových a Maupassantových povídek v díle O povídkách, parafráze s tematicko-formálními transformacemi (Wei Lie Deshang), plagiáty (například povídky Torture par espérance Villiers d'Isle Adama v Průrvě na zamrzlém sněhu), parodie atd. Pokud by to nestačilo, názvy jako Margarete a Heinrich, dvojčata (cf. G. Trakl) nebo E. Werfell (cf. F. Werfel) nám prozrazují expresionistické zázemí sbírky.

Realistický oddíl, v němž se autor zaměřuje na vnitřní život postav, je zastoupen románem Gizona bere bakardadean (Sám za sebe, 1993, č. 1997), do dnešního dne přeloženým do třinácti jazyků. Hlavní postavou je Carlos trpící strašlivou samotou. Je pronásledován vnitřními hlasy a vzpomínkami na minulost a revoluční ideály, které jako bývalý člen ETA opustil. Jeho okolí připomíná neustále přítomný kafkovský obraz zamrzlého moře. Stejně jako v novelách C. Pavese čtenář vnímá strašlivý pocit samoty obklopující hlavní postavu. O pár let později (1995) vydává autor krátkou novelu Zeru horiek (Zdejší nebesa), jejíž hrdinka Irena se vrací z vězení, kde se ocitla, protože pracovala pro ETA. Znovu se setkáváme s rozčarovanou a osamocenou bytostí snažící se zbavit doléhající minulosti. Kniha je vlastně vynikající básnickou antologií a upomíná nás na jeden Cioranův verš: "Může v umění platit jiný požadavek než touha přiblížit se nebi?" Proto ta symbolická rovina novely: nebe, v němž Irena vidí svůj obraz, kterého se však bojí dotknout.

Postupně jsme se dostali do oddílu Atxagovy avantgardní tvorby. V ní se shledáváme s nejodvážnějšími výpady Atxagova díla, s literárními experimenty, které autor rád představuje na veřejných čteních ve stylu Dylana Thomase.

Už jsme se zmínili o významu sbírky Etiopia (1978) pro moderní baskickou poezii. Jedná se o jakousi koláž vyprávění a veršů seřazených podle kruhové struktury. Dvě vyprávění otevírají i uzavírají knihu a uprostřed se jako u Danta objevuje devět kruhů z písku táhnoucích se až k Etiopii (Utopii). A mezi pískem čas za sebou zanechává rozbité hodiny; paměť zažloutlé listy; kultura kolibří slovník a odvaha zrezivělý spartský štít (cf. "Písek"). Vidíme, jak Etiopií proniká odpor k básnické veteši předmodernistického období. Atxaga se snaží rozbít zkažený básnický jazyk a oznamuje nám příjezd vagonů naložených tichem, bojujících proti příslovcím a podstatným jménům (cf. "Výsek z let sedmdesátých"). Hrdina je vyděděnec nasáklý duchem dadaismu, snaží se být jako Rimbaud. Proto se potuluje tím dramatickým (a jasně expresionistickým) Městem, které se proměnilo ve strašný labyrint a je zalidněno antihrdiny a zatracenci, ale též dobrodruhy, boxery, či... básníky sebevrahy. Básníka na cestě doprovázejí Nerval, Rigaut, Rimbaud a Cravan, spisovatelé, kteří se rovněž pokusili dostat ven z města, z omezujících hranic jazyka.

Naproti tomu v další sbírce Poemas & Híbridos (Básně & hybridy, 1990) Atxaga usiluje o výrazově prostší poezii. Proto vyčpělý a nabubřelý jazyk běžné poezie rozkládá dadaistickými, primitivními prostředky dětských veršů. Autorovu světu vládne humor a něha a především zřetelný nesouhlas s elitistickým pojetím poezie. Hledání nových výrazových možností vede autora ke vkládání písní, básní v próze ve formě inventáře (cf. Henry Bengoa Inventarium), nebo reprodukcí obrazů, jimiž ozdobil svou knihu Nueva Etiopía (Nová Etiopie, 1998).

Na každý pád se zdá, že se ježek má k světu.