Daína Chavianová může být (a zdá se, že již je) pro evropského, v našem případě českého čtenáře velmi přitažlivou autorkou. Nejen tím, že pochází z exotické karibské oblasti, nýbrž i tím, a to je snad nejpodstatnější, že pochází přímo z Kuby. Není třeba připomínat, čím je Kuba v kontextu Latinské Ameriky výjimečná, jako že není třeba se dopodrobna zabývat tím, co zrovna nás, Středoevropany, spojuje, či spojovalo s tímto "tajemným", neustále objevovaným ostrovem. Tajemným, protože stále i navzdory turismu izolovaným od zbytku světa. Ovšem tajemným hlavně z jiného důvodu, jak se dočteme v knize Havana Blues.

Daína Chavianová, spolu s jinými Kubánci zvučných jmen, je tedy pro nás exotickou autorkou, mnohdy přitažlivější než spousta jiných jejích kolegů z ostatních částí Latinské Ameriky právě oním několikavrstevným tajemstvím, které se nám ve své knize pokouší poodhalit. Tato snaha je však velmi často překrývána jiným, nuznějším kusem oděvu, převažující rovinou (Součást tajemství?). Tu nám exilová autorka vehementně vnucuje a my pak stále nepochopitelně žasneme nad poměry panujícími na vysněném Ostrově svobody, respektive v jeho hlavním městě Havaně, i když to všechno již dávno odněkud víme.

Řečeno jinými slovy, v knize se střídavě pohybujeme ve dvou velmi úzce spjatých světech. Prvním z nich je svět magický, mytický, v němž vystupují různí afro-kubánští bohové, bohové pohanských Keltů, duchové indiánů nebo černošských otroků z dávných dob, z nichž někteří zároveň vstupují do světa reálného, současného a provázejí hrdiny z masa a kostí. Ovšem to, co v knize spojuje tyto dva protikladné světy, je především jediný společný prostor: Havana. Jednou je to město druhé poloviny 18.století, město magické, divoké a zároveň půvabné, uchovávající si svoji noblesu a ducha. Jindy, a to většinou však zůstáváme v Havaně 90. let 20. století, města vyprahlého, v rozvalinách, plných zoufalých a strádajících lidí, kde panuje teror současného režimu. Zde se odehrává hlavní (vedlejší?) příběh ústřední postavy knihy, mladé ambiciózní intelektuálky, která těžce nese svoji zoufalou existenci. Ve snaze najít smysl alespoň svého života se dívka utíká do "vysněného" (skutečného?) světa nevědomí, světa archetypálního. V něm hledá cestu z pekla, které ji obklopuje, a z pekla, které nosí v sobě. Hrdinka se tak putováním v čase v přítomnosti duchů instinktivně dotkne onoho tajemství dušeného každodenní realitou. V té prožijeme příběh "náhodného" milostného trojúhelníku, sestoupíme až na morální dno ve chvíli, kdy se dívka stává prostitutkou, aby uživila dítě, které má s jedním ze dvou milenců. Zakusíme také pocit permanentního hladu a strachu. To vše v rytmech rumby a se silným erotickým nábojem.

Jak jsem zmínil, jednou z rovin knihy je milostný příběh tří klíčových postav, jehož napětí autorka zvyšuje zpřeházením jednotlivých epizod. Tento příběh však jako by postupně přestával být důležitý a pomalu ustupoval do pozadí. Protagonistku přestává ovládat obyčejná lidská láska či nenávist a začíná být posedlá jedinou touhou, utéct z ostrova, kterou však nahlodává onen magický svět všudypřítomných bohů a duchů, neustále připomínající kořeny, které svým činem může ztratit. Posedlost a zášť hrdinky/autorky je však příliš silná. Projevuje se neustálým detailním, až naturalistickým popisem současné zoufalé situace na Kubě. Autorka není téměř schopna sledovat dění s odstupem, ironií. Humor, o který se občas pokusí, vyzní trochu naprázdno, nebo až křečovitě: například hamletovská parafráze typu "Kurvit se nebo se nekurvit? To je dilema."

Co na kvalitě díla nepřidalo, je podle mého názoru český překlad. I nezkušenému čtenáři přijde trochu divný silně příznakový dialekt, který překladatelka vložila do úst jedné z postav: " ,Fortelně se nakrmit je chvályhodný, děuče´, řekla jí černoška lámanou španělštinou otrokyně…" Dále podobná historická zkušenost příliš svádí k lokalizaci (např. Bezpečnost místo Policie). Naopak zase při vaření si nevážíme tři sta gramů mouky, atd. Také v samotném titulu došlo podle mého názoru k jistému posunu. Originál zní méně nostalgicky: El hombre, la hembra y el hambre (zjevná slovní hříčka, kterou pochopitelně nelze doslovně přeložit: Muž, žena /samice/ a hlad).

V současné době zažívá současná kubánská exilová literatura na evropském knižním trhu období žní (hlavně ve Španělsku a Francii). Jako by se s ní roztrhl pytel. (O oficiální, nebo povolenou tvorbu na druhou stranu není prakticky zájem.) Opojení kubánskou exotikou v každém slova smyslu se přelilo dokonce do současné světové kinematografie (Než se setmí, Buena Vista Social Club, atd.). Někteří kritici (zvláště ve Španělsku) se tento literární fenomén odvažují nazvat dalším "boomem" hispanoamerické prózy, až hrozí nebezpečí deflace tohoto slova či jeho zneužití.

Neutuchajícího zájmu jsou si někteří kubánští exiloví autoři/autorky zajisté vědomi. Vyvstává nám ovšem otázka nadčasovosti jejich tvorby. Máme totiž zkušenost vlastní a ne tak dávnou. Naši exiloví spisovatelé také svým způsobem působili na Západě exoticky. Toto nepřirozené a nezdravé prostředí dvou extrémů, v jakém tvoří kubánští umělci, na jedné straně poplatní režimu a na druhé jeho zarytí odpůrci, ovšem nemůže trvat věčně. Zároveň nelze tolik přeceňovat autory exilové, považované pomalu za mučedníky, a jednoduše opomíjet téměř všechny autory povolené režimem.

Doufejme jen, že Daína Chavianová nezůstane příliš svázaná se svým traumatem a v budoucnu se také pokusí ve svém díle překlenout kubánský komplex, který momentálně plodí dobře prodejné bestsellery. A také doufejme, že rozvine svůj nepopiratelný talent do nadčasovosti.