Významný okcitánský lingvista a spisovatel Peire Bec se v tomto výboru rozhodl zaměřit svůj zájem na básnickou formu, jež v rámci okcitánské literatury není příliš studovaná, a odčinit tak odvěkou křivdu. Představuje nám antologii, která zachycuje proměny sonetu od počátků okcitánské literatury ve středověku až do dnešních dnů. Název knihy se odvolává na antologii sestavenou Jacquesem Roubaudem, která ilustruje vývoj francouzského sonetu v 16. a 17. století, pojmenovanou Soleil du soleil (Paříž, 1990). Vybízí nás k úvaze nad žánrem, jenž se v krajích okcitánského jazyka těšil nebývalé oblibě.

Peire Bec se ve své antologii snaží napravit křivdu, kterou utrpěla okcitánská literatura v očích veřejnosti. Francouzské slovo "sonnet" a italské "sonetto" jsou totiž okcitánského původu, neboť se jedná o zdrobnělinu slova "son" (zvuk, melodie), které nacházíme už u okcitánských trubadúrů Guilhema de Luserny, Guirauta de Bornelh a v "Cançon de la croçada". Není tedy divu, že na prvních stránkách představované antologie nacházíme tři sonety složené již ve 12. a 14. století italskými trubadúry Paolo Lanfranchem da Pistoia a Dantem da Maiano, tedy přibližně tři sta let před prvním sonetem napsaným ve francouzštině.

Po literárně chudém 14. a 15. století nastává v okcitánské literatuře období baroka, bohaté na talentované básníky jako Lois Bellaud de Bellaudiera, Bertran Larada, André du Pré. Kromě mistrovských básní těchto autorů najdeme v antologii také bezpočet více či méně konvenčních skladeb, v nichž je patrný, byť vzdálený, vliv Petrarky, ale také Ronsarda a Desportese, které přinášejí důkaz kultivovanosti této poezie. To se týká sonetů Roberta Ruffiho, Sallusta du Bartase, Miquela Tronca, Peire Paua, Francesa de Cortety, J.-G. d'Astrose a také Peire Godolina, obnovitele výrazové plnosti okcitánštiny.

Dále nám antologie odhaluje nové či málo známé polohy některých básníků. Vidíme např. jak Augier Galhard ve své "Pregaria a Dieu" opouští svou obyklou trivialitu a obscenitu, aby se projevil jako smutně a prostě lidský. Nebo jsme svědky toho jak jinak konvenční výraz Miquela Tronca v jeho sonetu nabývá drsnosti a syrovosti. Tato antologie přináší širokému publiku i méně známá či doposud opomíjená díla. Jsou jimi např. milostné sonety Beárnčana Jacoba de Gassion (1578-1635) či básně autora známého pouze iniciálami B. O. Veřejnosti neznámí jsou např. i jediný zástupce nepříliš poetického 18. století v antologii Joan-Batista Coia (1711-1777) či anonymní autoři Godolinovy školy (např. sonet "A mon bosquet de Sent-Anha").

Becova antologie navíc obsahuje několik námětových poloh. Nalezneme v ní náboženské polemiky, ohlasy politických sporů, Lauzinovy básně proklamující gaskoňský patriotismus. Vedle nich pak i meditativní sonety Joana Miquela, autora slavného "L'Embarras de la Fieira de Beucaire", a libertina Isaaca Despueche, dvou autorů stále více oceňovaných soudobou kritikou a dále také Jacme Rodila (11612-1684?), jehož básně jsou plné veselí a radosti ze života.

Druhá část antologie nás zve k cestě po krajích okcitánského jazyka a napříč jeho minulostí. Lemuzínskem až do Pruvenco, přes Lengodok a Gaskoňsko, od 18. století až po současnost. Přehlídka se otvírá sonetem novotrubadureskního stylu od A. Fabre d'Oliveta (konec 18. století) a pokračuje až do dnešních dnů k básním F. Bardoua (nar. 1965).

Z čistě formálního hlediska se antologie vyznačuje nesmírnou rozmanitostí. P. Bec této skutečnosti věnuje jen jednu, i když delší, poznámku. Tento fakt by si však zasloužil více pozornosti. Mezi básněmi nacházíme sonety s vnitřním rýmem (P. Chassary, F. Bardou), s rýmem "hospodárným" (J.-B. Gaut), sonety na anglický způsob (tři kvartety a jedno dvojverší, např. u J. Molzaca), či na způsob italský (s rýmy v tercetech cdc dcd, u R. Lafonta), dále "převrácené" sonety, v nichž tercety předcházejí kvartety (L. Roumieux, C. Dague), sonety ve čtrnáctislabičném verši (F. Mistral, F. Bardou) a také s veršem jednoslabičným (R. Nelli).

Ukončeme tedy toto malé seznámení s antologií okcitánského sonetu sestavenou Peire Becem konstatováním, že se nepochybně brzy stane nezbytnou pomůckou pro každého, kdo se bude zabývat vývojem sonetu v okcitánské literatuře.

Joan-Francés Courouau, Revue des Langues Romanes, XCIX (1995), no. 1, s. 146-151 (kráceno, z okcitánštiny přeložil jp)