Když jsem bral do rukou příjemně tlustou knížečku poezie Břitvou do klavíru, byl jsem zvědav, nepůjde-li náhodou o další svépomocnou troubu zahořklých, zklamaných či jinak špatně naladěných gymnazistů, kteří se nenechali odradit a přes všechny nástrahy sebekritiky přinesli svou objevnou kůži na zaplavený knižní trh. Byl jsem však docela mile překvapen: šlo sice skutečně o amatérský počin, avšak v tom nejlepším slova smyslu. Jako čtenář jsem byl uchráněn zklamání, které by mi pravděpodobně připravilo větší než malé množství básní kteréhokoli z autorů, a zároveň jsem mohl přijmout nabízenou možnost svobodně a bez závazků si zalistovat dosti svébytnou "kulturní osvěžovnou" - kniha tuto burianovskou instituci nutně evokuje svou nezávaznou, hravou a mírně vzdorovitou atmosférou.

Výběr autorů almanachu je poněkud nezvyklý již poměrně pestrou generační škálou, kterou pokrývá - nejstarší z básníků je narozený před válkou, tři básníci a jedna básnířka patří ke generaci nejmladší. Hlavní předností výboru je pochopitelně jeho rozrůzněnost. Ostatně bylo by padlé na hlavu, kdyby tomu bylo jinak.

Ze starších básníků je v almanachu zastoupen Wanek, jehož drobná dílka jsou povětšinou bezduchá a zcela postrádají jakýkoli pokus o narážku, o odkaz, o přesah, a tím i hloubku. Přiznám se, že mne oslovilo pouze pár nonsensových drobniček typu: Jede motýl na saních / rovně bez zatáčky / nožičky mu nedosáhnou / dolů na sedačky.

Právě Wanek trpí ze všech nejvíce nemocí studentských výborů: sama o sobě by jeho poezie byla prázdná a nerozpoznatelná.

Mnohem vážnější ráz mají rozsáhlejší básně Vackovy, v nichž zaznívají stylistické ohlasy moderny i beatnické poezie a ironické tóny se mísí s citlivým duněním tragiky. Trojlístek starších básníků uzavírá Medek, dle mého soudu nejzajímavější. Mezi zdařilými parodiemi na písně lidu pražského a mistrovským corsovským dílkem Večer jsem balil smrt do novin pro mouchu se najde i pár dalších zajímavých kousků.

Jako první mezi mladšími, jak se na dámu sluší a patří, je uvedena Kateřina Valentová. Ač bych ji stejně jako Waneka zařadil mezi autory z čeledi almanachovitých, musím říci, že se mi zdá být mnohem nápaditější, citlivější a tělesnější. Jejím přínosem je bohatá fantazie, za kterou se na rozdíl od tolika jiných nestydí. Nejmladším básníkem s břitvou v ruce je František Řezníček, který do almanachu přispěl uceleným souborem vpravdě zenových anekdot o letním pobytu dospívajícího muže a jeho alter-ega Panhy v krutém a idylickém venkovském stavení.

Knihu uzavírají pánové Shock a Kopáč momentkami ze života kuřáků hašiše a recyklovanými anekdotami čtenářů moderní literatury. Z příslušníků téměř všech evropských avantgard se tu zcela samovolně stávají pop-artové hvězdy nebo komiksové figurky vedené prsty obou autorů.

Ostatně Kopáčův obdiv k moderně, obsahově především k dada a k patafyzice, ale také obecně k zářivé aureole, která modernu obestírá, se projevuje i na stylu čtivé a nápadité předmluvy. Doufám, že Kopáčova nápodoba velkých mistrů končí u psané poesie, absintu a hašiše - byl bych dosti nerad, kdybych si tímto drobným a vcelku smířlivým článečkem vykoledoval pár ran jezdeckým bičíkem či dokonce vykálení do zánovního klobouku. To by mne pak nemohla utěšit ani četba sebraných spisů T. R. Fielda.

Miroslav Wanek, Eduard Vacek, Ivo Medek Kopaninský, Kateřina Valentová, František Řezníček, Viki Shock, Radim Kopáč: Břitvou do klavíru, almanach poesie. Editor a předmluva Radim Kopáč, Clinamen, Praha, 2002, 225 s.