Pro mnohé - a pro mne jakbysmet - se samizdat otevřel s "Malou Sadovou". V obchodě "Kulinářství" zřídili malinké zákoutí, kde si člověk mohl v klidu vypít kávu. Dvojitá s cukrem tehdy stála osm kopejek a silná káva (tu pak zakázali - narkomanie!) stála čtrnáct kopejek.
"Občanem" Malé Sadové byl jeden z prvních autorů leningradského samizdatu - básník, prozaik a textolog Vladimir Erl. Říkám mu Paganini psacího stroje, protože z jeho rukou vycházely krásně zpracované knížky. Vydával vlastní básně i básně oblíbených autorů, jež pak rozdával svým známým. Vedle psacího stroje u něj vždy leželo počitadlo - knihy se vyznačovaly nesmírnou pečlivostí, přesným rozvržením znaků na stránce, grafickým perfekcionismem. Netradiční bylo i používáním barev. Vladimír Erl zvýrazňoval nadpisy, vytvářel duhové pruhy a psal na barevný papír exotických barev. Toto jedinečné nakladatelství, které obstarával jeden člověk, se zpočátku jmenovalo Polza (Užitek), 1965-1968, potom bylo přejmenováno na Palata mer i vesov (Síň měr a vah), 1971-1973.
V knihách, vydaných Erlem, jsme četli básně Leona Bogdanova, Jevgenije Venzelja, Borise Kudrjanova, Alexandra Mironova, A. Nika, Alexeje Chvostěnka a mnoha dalších. Vladimír Erl dokázal uchovávat a reprodukovat tyto texty (což při častém vynuceném stěhování nebylo vůbec lehké), ale současně tím i vytvářel a formoval specifickou vrstvu samizdatu tíhnoucí k poetice absurdna.
V té době bylo jednodušší uvidět autora než jeho knihu. Spisovatelé a básníci přicházeli pít kávu (a nejen to) na Malou Sadovou, kde bylo otevřeno do jedenácti hodin večer. Proto, když přišly příjemné letní bílé noci, v nedalekém "psím sadě" naproti Domu rozhlasu bylo k vidění hned několik "živých svazků" antologie U goluboj laguny (U modré laguny - mnohosvazková antologie současné ruské poezie Konstantina Kuzminského a Grigorije Kovaljeva, jež dlouhá léta vycházela v Americe). Na lavičkách spokojeně pokuřovali Alexandr Mironov a Viktor Krivulin, Boris Kuprjanov a Petr Čejgin. Občas sem zavítal i Konstantin Konstantinovič Kuzminskij, který se svou rozevlátou hřívou, koženými kalhotami a holí přitahoval pozornost všech, kdo zrovna procházeli po Něvském prospektu…
V. Konstriktor. Vybrala a přeložila Radka Bzonková

V roce 1999 vyšla v Moskvě více než tisícistránková kniha o samizdatu, tamizdatu a undergroundovém umění ve dvacátém století v Sovětském svazu. Jednalo se o první pokus o shrnutí málo prozkoumané vrstvy kultury, o vymezení jejích tendencí, vnesení určitého schématu do jednotlivých uskupení, proudů a jejich vzájemných inspirací.

Projekt, zaměřený na další výzkum samizdatové kultury, pokračuje v elektronické podobě na internetu. Kniha Samizdat století je k nahlédnutí na stránkách www.rvb.ru, soustavně doplňována je hlavně část o neoficiální poezii (http://www.rvb.ru/index.htm). Během posledních tří let tak vznikla antologie, která v hrubých obrysech dodržuje uspořádání knihy podle editorů Genricha Sapgira a Viktora Krivulina, ale je propracovanější, nabízí tři způsoby vyhledávání a je doplněná nejen o desítky jmen autorů (v současné době 279), ale jsou zde k nalezení dodnes téměř nepřístupná díla (například verše Eduarda Limonova, které vydal pouze v samizdatové formě na počátku šedesátých let). Kromě toho se na stránkách nacházejí plné verze dnes již legendárních samizdatových časopisů, jako například všechna tři čísla časopisu Syntaxis Alexandra Ginzburga.

Editorem internetové verze je ruský básník Ivan Achmeťjěv, jenž působil jako spolueditor zmiňované knihy. Díla neoficiální poezie sbírá od sedmdesátých let, zasloužil se například o zviditelnění jednoho z prvních undergroundových vůdčích postav - Leonida Čertkova a jím zformovaného moskevského okruhu básníků počátku padesátých let. Mnoholetá práce se odrazila i na bibliografii internetové verze, která čítá několik set položek detailně a pečlivě zpracovaných. Najdeme zde odkazy na přehledové knihy, ruské i zahraniční vědecké práce, memoáry, encyklopedie, novinové články, vydavatelství apod. Vybrané statě a recenze jsou umístěny v plném znění i na webových stránkách neoficiální ruské poezie. Jako ukázku jsem vybrala část memoárové prózy V. Konstriktora o malém leningradském samizdatovém nakladatelství Vladimira Erla.

Stránky neoficiální ruské poezie rozšiřují představu o ruské kultuře dvacátého století, v mnohém její tradiční obraz lámou a překračují.

Samizdat
Slovo "samizdat" začal používat moskevský básník Nikolaj Glazkov ve čtyřicátých letech. Termín vznikl jako obdoba běžně používaných zkratek nakladatelství (např. Gosizdat - Gosudarstvennoje izdatělstvo), zdůrazněním samodělného zpracovávání knih ("samo-"). Do všeobecného povědomí vstoupil termín koncem padesátých, začátkem šedesátých let.
Systém samizdatového šíření knih zakázaných cenzurou je v Rusku znám již od osmnáctého století, v souvislosti s dílem A. S. Gribojedova Hoře z rozumu, nebo A. N. Radiščeva Cesta z Petrohradu do Moskvy. Po nástupu bolševiků k moci se šířily ručně psané verše Nikolaje Gumiljova, Michaila Vološina, Vladislava Chodaseviče či Daniila Charmse. V době teroru, kdy hrozily velké tresty za přechovávání "nelegální" (tedy oficiálním vydavatelstvím neschválené) literatury, samizdat nabyl především ústní formy. Od konce padesátých let se pak rozvíjel i v psané formě, v jeho rámci se ustavilo několik základních proudů:
1. literární - poezie (počátku dvacátého století i tehdejších neoficiálních autorů), překlady zakázaných děl (F. Kafka, existencialisté apod.) atd. Vznikala dokonce i samizdatová periodika, jako například: Syntaxis (vyd. Alexandr Ginzburg), Bumerang (vyd. V. Osipov), Feniks (vyd. Jurij Galanskov), 37 (vyd. Viktor Krivulin, T. Goričevová).
2. politický - zprávy o procesech, informace o situaci ve vězení a lágrech, psychiatrických léčebnách, dopisy vedoucím představitelům strany i světové veřejnosti apod. K nejlépe fungujícím periodikům patřila Chronika těkuščich sobytij, vydávaná Helsinskou moskevskou skupinou.
3. religiózní - rozšiřoval mnohá díla religiózních filosofů přelomu století, přinášel informace o procesech s duchovními, o situaci v církvi atd.
Tiskoviny samizdatu na Západě shromažďovaly a publikovaly: Radio Liberty v Mnichově, nakladatelství Posev ve Frankfurtu nad Mohanem či Nadace Alexandra Gercena v Amsterodamu.

Tamizdat
Termín vznikl v návaznosti na slovo "samizdat". Označoval díla, vydávaná "tam" - tedy na Západě. Tradice sahá opět do minulých století, kdy této techniky využíval v devatenáctém století A. I. Gercen při rozšiřování svého liberálního časopisu Kolokol. Časté bylo vydávání vlastních tiskovin a následný převoz do Ruska v emigrantských spolcích v první polovině dvacátého století.
Výraz "tamizdat" se objevil až po roce 1957, kdy byl na Západě vydán román Doktor Živago Borise Pasternaka. Za publikování v zahraničí byli odsouzeni v roce 1966 Andrej Siňavskij (pseudonym Abram Terc) a Julij Daniel, což v podstatě odstartovalo organizované disidentské hnutí v Rusku. V tamizdatu vydávali svá slavná díla Jevgenija Ginzburgová, Alexandr Solženicyn, Alexandr Amalrik a další.
K nejznámějším tamizdatovým periodikům patří: Grani, Kontinent, Strelec aj. Vycházely především v USA, Francii, SRN, Izraeli a Velké Británii.