Po dlouhém období postmoderních her a hrátek začíná většina světových literatur toužit po klasickém velkém románu. Nejedná se o množství popsaných listů papíru, ale především o ideje, které byly v posledních letech zasouvány za umělé konstrukty a koncepce umění i života.
V ruské literatuře je možné tendenci k hledání nového prozaického výrazu sledovat již od poloviny devadesátých let, kdy konceptuální umění, existující do té doby především v neoficiální kulturní sféře, prorazilo na povrch a snažilo se najít nové možnosti existence v proměněné společnosti. V té době se zároveň zdálo, že samotný žánr románu je již vyčerpán. Po letech převahy poezie, která i nadále dominuje životu ruských literárních klubů a salonů, se přece jen próza opět dostává ke svému slovu. Jako svědectví může být vnímán i román, či spíše novela Olega Pavlova Karagandinskije devjatiny, oceněný v letošním roce ruským Bookerem.

V názvu knihy jsou nastolena hned dvě základní témata procházející ruskou literaturou od jejích počátků v 18. století - neslučitelná opozice periferie a centra (z kazachstánského města Karagandy je Moskva právě tím nedosažitelným městem jako v Čechovových Třech sestrách) a otázky života a smrti (devjatiny je označení smuteční hostiny pořádané na památku zemřelého, která se koná po uplynutí devíti dnů od smrti, během nichž se duše odděluje od těla).

Pavlov je prozaikem přicházejícím po postmoderně, a tak, ačkoli zvolil téma nadmíru vysoké, bojuje na poli svého textu především s literární tradicí, jež mu předcházela - zmítá se mezi touhou po uměleckém ztvárnění filosofických myšlenek, které bylo z mnoha důvodů (nejen literárních ale i politických) vždy vlastní ruské literatuře, a hraním si s jemu blízkými texty svých předchůdců, čímž bohužel jen povrchně navazuje na postmodernu.

Děj Pavlovovy novely se odehrává ve vojenském táboře (s tradiční lágrovou literaturou však nemůže být srovnáván, ačkoli sám Pavlov sloužil jako dozorce v karagandských lágrech a snaží se atmosférou knihy připomenout texty, jakými jsou např. Vladimovův Věrný Ruslan či Dovlatovův Lágr). Vyprávěné probíhá na pozadí neustále přítomného avšak jen místy zmiňovaného válečného konfliktu, kterým autor dodává aktuálnosti a naléhavosti svého příběhu. Základní časová osa, pomineme-li v textu roztroušená vypravěčova vybočení do minulosti hrdinů, jež jsou nezbytná pro jejich další účast v dění, prochází krátkým a těsně sevřeným časovým úsekem několika dní. Čas příběhu (nikoli čas historický, čtenář jen matně tuší, že popisované se odehrává v nedávné současnosti) je přesně vymezen cestou za tělem mrtvého generála Gennadije Albertoviče Muchina, které je třeba bez zvláštní pozornosti (v souladu s utajováním všech záležitostí ruské armády) dopravit do Moskvy. V centru vyprávění stojí osud demobilizovaného vojáka Alexeje Cholmogorova, který je do očí bijící a záměrnou narážkou na Dostojevského Aljošu Karamazova, jenž jako by měl posvětit Cholmogorovo tápání ve světě lidí. Aljoša Cholmogorov je shledán psychicky neschopným vojenské služby, a dostává se tak do péče hluchého invalidy Abdulky. Mezi oběma postupně vzniká mytické spojení otce a syna, které opět až příliš nápadně připomíná duchovně tělesný vztah Saši Dvanova k otci v Čevenguru Andreje Platonova. Pro Pavlova je však dvojice Aljoši s Abdulkou jen jedním z modelů, který vzápětí nahrazuje novým, když proti Aljošovi staví racionálního a do sebe zahleděného lékaře Institutova, pro něhož je z ne zcela jasných důvodů Aljoša nepostradatelným účastníkem pohřebního procesí. Toto kontrastní spojení se nakonec Aljošovi stává osudným, neboť je neprávem obviněn z vraždy Institutova.

Celé knize dominuje zásvětní tématika. Veškerý pohyb vyprávěného je motivován smrtí - záhadnou sebevraždou či zabitím generála Muchina, který čtenáři zůstává až do konce knihy téměř neznámý, jako by skutečně byl jen obtížnou mouchou, jak prozrazuje jeho jméno. Muchinovo tělo je jen neživým předmětem, který slouží k přípravě půdy pro novou smrt. Příběh se tím nakonec redukuje na tradiční tragické vyprávění o nevinné oběti. Pavlov se patos pokouší místy narušit karnevalovými a groteskními scénami, které si neskrývaně vypůjčuje od jiných autorů (autorit). Čtenář ani nemusí být příliš seznámen s klasickou ruskou literaturou, aby narážky a parafráze odhalil. Není nesnadné v zaměstnancích nemocnice Sergejovi a Georgijovi odkrýt Gogolova Bobčinského s Dobčinským. Zdá se, že je Pavlovovým záměrem, aby jeho postavy byly čteny jako pouhé stíny klasiky, a tak je v jejich replikách nechává přímo hovořit o jejich originálech (Sergej s Georgijem o příjezdu pohřebního procesí vedeného Institutovem mluví jako o návštěvě revizora).

Karneval již ze své podstaty, z převrácení hodnot, bezuzdného veselí a své dočasnosti, musí zákonitě vyvrcholit tragicky. V závěru putování, kdy procesí získalo Muchinovo tělo, jeho věci i rakev, dochází k setkání s otcem zemřelého, Albertem Gennadijevičem Muchinem, malinkým opilým člověkem, který se přijel do Karagandy dopátrat pravdy o smrti svého syna. Hledání pravdy se odehrává na pozadí slavnostní hostiny (devjatin) uspořádané na nádraží, v opuštěném vagóně, kde se setkávají běženci a bezdomovci s lidmi se vzděláním vyšším než středním (jak o sobě neustále hrdě prohlašuje Institutov), kde výrazně vystupuje protikladnost ruského a asijského. V této kontrasty nabité atmosféře, umocněné alkoholovým opojení, je odhalována pravda - Muchin byl zabit vojákem, nyní pacientem Institutova, s nímž - bezejmenným, mlčenlivým bláznem - se čtenář setkal na samém počátku textu. Jak již zaznělo, Muchinova smrt slouží především jako spoušť pro nové události, a tak i pravda o ní je vytlačena do pozadí, tentokrát vraždou Institutova. Institutov, člověk, který vyznával střízlivost života a který trpěl nepřekonatelnou hrůzou z myší (jeho strach je velmi působivými obrazy vylíčen na několika stranách v úvodu knihy), umírá v karnevalovém reji (jeho odchod z tohoto světa je v souladu s jeho fobií teatrální proměnou v šedou myš). Z jeho smrti je neprávem obviněn ten, který byl Institutovým nepostradatelným protikladem, Aljoša. Zdálo by se, že velký příběh je naplněn, jenže on ještě potřebuje své pozitivní řešení. Na scéně se objevuje vyšetřovatelka Světlana Ivanovna, která odhaluje pravdu, zprošťuje Aljošu obvinění a propouští ho na svobodu. Aljoša konečně smí odjet domů, do vzdálené Moskvy, která je po celé vyprávění jen nekonečně vzdáleným zítřkem, jenž v sobě tají sen o novém životě. Ani zde však ještě nejsme u konce. Vyprávění, aby dosáhlo svého skutečného účinku na postmodernou otupělé emoce čtenářů, potřebuje téměř filmové vyvrcholení, po němž během závěrečných titulků na plátně následují slzy. Aljoša se ještě stihne setkat se svým duchovním otcem Abdulkou, záhy ho však ztrácí a ocitá se opět sám. V duchu patosu, k němuž celá novela směřuje, Aljoša odchází po opuštěných kolejích ve směru, jímž odjíždějí vlaky, nese si meloun koupený za poslední Abdulkovy peníze a přemýšlí o hladovějící dívce, které by ho daroval. Pavlov se tu ještě na poslední chvíli pokusil do svého příběhu vměstnat to, co velkému románu nesmí chybět, tedy lásku.

Pavlov je bezpochyby spisovatel, který ovládá své řemeslo, avšak doba, v níž píše své literární texty, teprve hledá svůj výraz - vyrovnává se s klasikou a čelí povrchním výkladům postmoderny. Karagandinskije devjatiny je proto možné číst jako ukázkový text takového hledání. Fakt, že byl oceněn jednou z nejprestižnějších ruských literárních cen spíše než o jeho kvalitě vypovídá o nejistotě, s níž se současná ruská próza potýká.