Už při prvním listování výborem Kořeny hoře (č. 2022) je zřejmá intenzita výrazu a až barokní rozeklanost básnířčiny poetiky: kletby stíhají dobrořečení, milostnou touhu vzteklé nelítostné šlehy, kajícnost a pokora se nevylučuje s revoltou a sebevědomím, obrazy řinoucí se jako láva jsou pevně svázány virtuózně zvládnutou formou a zelenou krajinu s nerušeným výhledem na denní i noční oblohu prostupuje vědomí zmaru a smrti. Záhy vystupuje do popředí svár číslo jedna: polemika s Bohem, respektive – chceme-li – s jeho tradičním pojetím, náboženské a biblické motivy brané osobně, výčitky adresované nejvyšší instanci. V podstatě jsou to modlitby, invokace, které často začínají imperativem, ať už je druhou osobou nevyzpytatelný Pán, milenec, země, spánek, srdce, nebo třeba naděje. Následující úryvky jsou incipity vždy bezejmenných básní: „Posečkej, větře“, „Sestup do studně hněvu“, „Zadržuj dech“, „Řekni mi slůvko“, „Úzkosti, zdřímni, vstávej, naději“ až k varovnému „To byl můj život, nezapomeň, Bože!“. Pozice, z níž Lavantová žádá, však není pozicí moci, je to volání z hlubin, nářek, úpěnlivá prosba.

Spor o religiozitu

Rozpětí mezi afirmací zděděné víry a jejím popřením, zdá se, charakterizuje i lavantovskou recepci. Jak se dozvídáme z poučeného doslovu překladatelky Michaely Jacobsenové, venkovské mimikry v konzervativním milieu padesátých let výtečně rezonovalo a okouzlilo i někdejšího Traklova podporovatele Ludwiga von Fickera. Do veselého ohlazování hran nehodil vidle nikdo menší než samotný Thomas Bernhard, který Lavantovou znal z někdejších uměleckých dýchánků u manželů Lampersbergerových, ano, u těch, s nimiž si vyřídil účty ve svém slavném Mýcení (Holzfällen, 1984, č. 2000 a 2009). Lavantovou znal a uznával, dokonce ji, ten do sebe zahleděný misantrop, měl rád. V roce 1987, dva roky před smrtí, uspořádal výbor, nazvaný prostě Básně, v němž bez delších komentářů představil svoji Lavantovou. V dopise redaktorce nakladatelství Suhrkamp Elisabeth Borchersové z 13. dubna 1987 ji typicky vynáší do nebe, aby vzápětí doslova sepsul jeden z hlavních pilířů její tvorby: „Katolicky prolhané štrikování se sotva dá vydržet. […] Nechť mi milý Pánbůh odpustí, že jsem ho […] vyházel, co to šlo. Stejně v mém výboru pořád ještě tropí neplechu. Lavantová byla zcela neduchovní, velice bystrá, protřelá. Bydlela na betonové střeše supermarketu ve Wolfsbergu na křižovatce s obří benzinkou a své básně ťukala rovnou do stroje. To je pro mne velkolepější než prolhaná zásvětní pohádka s katolickou romantikou odlehlých roklí, to pánubohuporučeno, co se kolem ní dodnes pořád šíří.“ Je nasnadě, že Bernhardovi byly bližší tóny hněvu a smrti, jimiž Lavantová rovněž nešetří. Řekneme-li však, že na Boha u ní narazíme v každé druhé básni, bude to spíše, jak by řekl Angličan, understatement.

Doslov Michaely Jacobsenové rovněž nabízí „základní porci mýtu“, ve sporu o básnířčinu religiozitu se však nestaví ani na jednu stranu a sympaticky se drží faktů. Dozvídáme se, že Lavantová trpěla skrofulózou neboli krticí, byla v mládí léčena silným rentgenovým ozařováním, následkem čehož téměř oslepla a vůbec měla chatrné zdraví (fun fact: šátek na hlavě nenosila z náboženských důvodů, ale aby zakryla poranění způsobené rentgenem). Jakkoliv mi (a předpokládám, že ani Jacobsenové) nic není vzdálenější než fetišizace utrpení, musím uznat, že znalost těchto informací je pro četbu produktivní, ostatně Lavantová nejednou svůj špatný zrak i sluch tematizuje. K tomu se přidává neutěšený milostný život, manželství s mužem o třicet šest let starším, chudoba, osudný poměr s malířem Wernerem Bergem (1904–1981), který – soudě podle básní – Lavantová vnímá jako další životní křivdu. Milostné vzplanutí se stává jádrem náboženského sporu, živou vodou, pro niž je ochotna rezignovat na spásu, neodvratnou katastrofou a samozřejmě motorem vzteku a tvorby: v nejúrodnějším období chrlí i dvacet básní denně. Magií slova přivolává svého milého, jakkoli „dříve či později / musí všechny čarodějky shořet“. Po duševním i tvůrčím vypětí prosí už jen o jediné: aby se mohla vytratit „v houštinách trudnomyslnosti“.

Jen drobnosti

A první český výbor Kořeny hoře? Uveďme jen několik drobností na margo zdařilého a vzorného počinu, ke kterému vlastně není co dodat. Obsahuje pětapadesát básní, z nichž dobré tři čtvrtiny pocházejí ze zásadní, objemné sbírky Žebrácká miska (Die Bettlerschale, 1956), méně z prvního, převážně rýmovaného oddílu Zkouška ohněm (Die Feuerprobe), více z oddílu druhého (V studni hněvu / Im zornigen Brunnen) a třetího (To uložené / Das Auferlegte). Méně zastoupené rýmované básně zvládá Jacobsenová bez klopýtnutí a násilností, nic jiného bychom od zkušené překladatelky poezie ani nečekali. Básně metricky organizované překládá podle potřeby někdy příslušným metrem, jindy volněji; ostatně ani Petr Kabeš se v básni, která má v Kořenech hoře incipit „Neptejte se, co protíná noc“ a jejíž vlastnoruční překlad zařadil do Krátkých letních procesů (1999), nedrží původního trochejského schématu. Trochu vyruší slovo „pandemie“, které jako by prozrazovalo dobu, v níž překlad Michaely Jacobsenové vznikal (v originálu „große Seuchen“); občasné nikoliv nezbytné inverze slovosledu lze připsat na vrub osobnímu vkusu překladatelky, která hledá tu nejlepší „chuť“. V poslední strofě básně s incipitem „Sluneční kolo mne už přejelo“ zůstalo zřejmě vlivem přepisování verzí „Odpověď plachá – stejně nesmělá“ místo správného „Odpověď stará – stejně nesmělá“ („O alte Antwort – immer noch gleich scheu“). 

U apostrofujících básní – a že jich je většina – musí někdy české znění zvolit rod druhé osoby a tím snížit víceznačnost originálního půdorysu náznakově nebo i jen gramaticky určených postav. V několika případech pak dosazením ženského rodu Jacobsenová interpretuje báseň jako sebeoslovení. Nepřísluší mi tvrdit, že by se Lavantová se svým výrazným ich nikdy nemohla k této figuře uchýlit, některé básně tomu ostatně nasvědčují, že i ona patří do svého vlastního adresáře. Přesto bych u básní „Důvěřuj mužstvu vlastní kocábky“ a „Pokus se ten droboulinký měsíc“ alespoň nadhodil možnost, že se o sebeoslovení nejedná nebo jednat nemusí: u první zmiňované by tomu nasvědčoval plurál v závěru („vzkaž nahoru šéfu od půjčovny loděk, / že mu s řevem a držkou plnou chlastu / jeho hvězdy dovezeme z pekla“), u druhé pak mírná pochybnost, zda básnířka skutečně žádá sebe samu, aby něco sdělila svému srdci. Inu – pánubohuporučeno! Konečně nad titulem doslovu Básnířka bez míry, který se opírá o Lavantové autocharakteristiku, je třeba znovu vyzdvihnout, jak mimořádnou míru dovedla Lavantová svým lamentacím vtisknout, jak silné a nepochybné celky její básně tvoří. Je to jeden z hlavních požitků při konzumaci této nezkrotně-poslušné poezie.

Básnířka živé víry

Úhrnem čtu Christine Lavantovou přece jako básnířku víry, a to víry živé, která se vždy projevuje živým, tj. nekonvenčním a z tradiční perspektivy namnoze skandálním způsobem, tak jako byl koneckonců skandální sám Ježíš Kristus. Její „hereze“, v nichž se před Bohem prohlašuje třeba za malý vzteklý červený míč, který čím níž je sražen, tím výše vyskočí, lze úspěšně interpretovat jako projevy víry, aniž bychom se dopouštěli uhlazující apropriace. Vzpomeňme na pijutim, poetický žánr, který v rámci tradiční židovské liturgie poskytoval prostor pro jinak nepřijatelné myšlenky. Nebo – v jiném kontextu – na Magorův obdivný výkřik, v němž Syna Božího přirovnal k mužskému přirození. Nejen Bernhard a baroko, i to naše hýčkané plebejství budiž důvodem, proč by žalmistka z Korutan mohla v Čechách dojít sluchu.