Básník a malíř Matěj Lipavský (nar. 1985) vydal v roce 2016 svou prvotinu Nika, je také zastoupen v antologii Nejlepší české básně 2015. Po pěti letech od vydání Niky se objevuje na literární scéně se svou druhou sbírkou Genciána. V té nejistě a fragmentárně nahlíží „pod povrch“ – do rovin intimity a přirozeného stavu věcí.

Sbírka je rozdělena do čtyř oddílů, které sice svorně zaštiťuje jednotná poetika, nicméně v každé z nich více či méně převládá jeden signifikantní motiv. První část opanují především neživé věci, objekty každodenního života: talíře, postel, květináče. Pomocí nich se postavy básní snaží konstruovat vlastní identitu: „tajně odnášel sádrové hlavy z kompostu / kam je vyházela při jednom z definitivních prozření / a schovával si je před ní pod podlahu / vynosil sádrové hlavy z kompostu / tu poslední k níž zbyla jen forma odlil / to už by mohla být láska“ (s. 32), zatímco identita věcí jako kdyby neexistovala sama o sobě, ale vždy pouze ve vztahu k postavám.

„Tíha uvnitř co drží rovnováhu“
Prostor v Lipavského sbírce je důsledně zvnitřňován, uchopován prostřednictvím pocitů a vzpomínek: „napěněný asfalt dětství / na střeše vodárny / z pat se smývá terpentýnem / bublinky zůstávají za nehty / kýl lodi zasypaný v olověných peckách / tíha uvnitř co drží rovnováhu“. (s. 20) Úvodní část tak nápaditým způsobem pootevírá téma vnitřní prázdnoty, fluidity vlastní identity, kterou se postavy snaží úzkostně uchopit a kamsi pevně ukotvit.

Pokud byla první část spjatá především s prostorem, v části druhé hraje zásadní roli čas. Převládajícím motivem je nostalgie, lyrický subjekt se snaží zachytit uplynulou dobu, což se mu daří pouze ve zlomcích, ze kterých vytváří idylickou mozaiku. Třetí část sbírky sestává z jakýchsi zpovědí či vyznání druhému (tentokrát – oproti části první – adresovaných muži). Tento rys básní se objevoval již v první části, tam byly ale podobně laděné básně určeny ženě. Výrazná proměna adresátů funguje při četbě jako obrana proti přílišné jednolitosti a repetitivnosti takto laděných básní. Závěrečná část pomyslně opisuje kružnici: básně se opět soustřeďují na vnější svět, objevují se především drobné skici, portréty. Poslední oddíl do velké míry shrnuje úryvek poslední básně: „v odlesku cínu zahlédnout přirozenost věcí“. (s. 92)

Promyšlená kompozice sbírky ji zdařile uzavírá, což je vítaným vyvážením fragmentárnosti jednotlivých básní. Na celou sbírku lze díky tomu nahlížet jako na soubor drobných střípků, které při opakovaném čtení začínají utvářet jasný a kompaktní obraz.

Periferie jazyka
Jedním z nejvýraznějších rysů Genciány je autorův jazyk. Lipavský se často pohybuje na jeho periferii, ale činí tak velmi obratně – na jedné straně sahá k odborným výrazům (stéla, zygota) na straně druhé pracuje s hebrejskými výrazy a motivy (Chana), vedle neologismů (brownfield) užívá výrazy ze Starého zákona (krvotok). Neobvyklá slova zde však neplní funkci pouhého ozvláštnění; Lipavský je dokáže ovládat, vytvářet pomocí nich nové metafory: „dítě se brání vyrůst / zatíná pilovité mléčné zuby a skřípe / vnitřní vyloučené zóny / brownfieldy srdce“. (s. 43)

Cizelovaná práce s jazykem koresponduje i s formální stránkou básní. Ve sbírce sice převládá volný, nerýmovaný verš, autor ale pracuje s četnými básnickými figurami, nejčastěji s aliterací, která je příjemně nenápadná, při pozornějším čtení ovšem působivá: „voda protéká písmeny proraženými v plechu“. (s. 21) Tam, kde Lipavský rýmuje a rytmizuje, dokazuje svůj cit pro jazyk i formu: „žena zraněná krvotokem / sama si sáhla pro dotek“ (s. 17), „kámen nad branou / strnulý v mírném sklonu šíje / s prolamovanou rouškou / na čele Mariině / na lokti dítě / okapem se lije / stín měkce v nice / v bílé prázdnotě / i nebe nepohnutě bílé“ (s. 52), což je v současné české poezii, inklinující k volnému verši, vítané.

Mozaika
Genciána je ze všeho nejvíc mozaika – převládá v ní soustředění na detail, pohled subjektu na žádný z nich ale dlouho nevydrží, zároveň jako kdyby nebyl schopen pojmout obraz najednou a celistvě. Lyrický subjekt jako by neviděl, zdá se, že pouze rychle nahlíží, tajně pokukuje po okolí i sám po sobě a vidí tak „jen“ fragmenty, ze kterých se snaží složit ucelený obraz. Díky tomu je celá sbírka velmi statická – jednotlivé výjevy se příliš nepohybují, jsou jakoby zmrazeny, ať už díky příliš rychlému pohledu lyrického subjektu, nebo díky tomu, že jsou jen matnou vzpomínkou. Časté použití du-formy sbírku uzavírá do sebe a dává jí atmosféru ryze intimní zpovědi.

Tím se Lipavský řadí k mnohým dalším současným básnířkám a básníkům, jimž je vlastní pozvolné a opatrné odkrývání identity a zkoumání různorodých poloh intimity v pomalém tempu – Marii Šťastné, Janeli z Liků, Ondřeji Hrabalovi… Po tematické stránce nelze Genciánu označit za revoluční čin; její hlavní přínos spočívá především v precizním ovládnutí básnického jazyka, které sbírku otevírá opakovanému a stále znovu přínosnému čtení.