Debutová sbírka Filipa Klegy (nar. 1992) Andrstán je kompozičně rozdělena do pěti oddílů, rozlišených jak tematicky, tak různou pozicí zaznamenávajícího subjektu. V první části Jen verze pro turisty se dostáváme do rumunských městských parků, na Alexanderplatz v Berlíně či do menších měst Francie. Perspektiva, z níž lyrický mluvčí rozličné krajiny nazírá, se však v ničem neliší od té, se kterou se ve zbytku sbírky dívá na Brno: „Na zahrádce dělám sbírku / Nezáleží na tom jestli Morava nebo Francie / listy jsou všude stejné.“ (s. 15) Klasické turistické iluze o zaslíbenosti cizích zemí se stírají, mluvčímu záleží na tom, aby básně ukázaly nápadnou homogenitu chudoby a sociální vyloučenosti, které samozřejmě geografické hranice nemají. Touhu po úniku ze soudobého nastavení světa tudíž neřeší ani doslovný únik: „Saint-Étienne Taková menší Ostrava / Hornické muzeum / Studenti vstup zdarma / Nezaměstnaní plnou palbu.“ (s. 13) Mluvčí se tak ocitá (a po zbytek sbírky zpravidla zůstává) opět v Brně.

Všichni jsme stejně v prdeli

Zde se odehrávají podobně laděné oddíly Když seš blbej, musíš pracovat a Starej Vondrous. I v nich perspektiva lyrického subjektu směřuje ven a je zaostřena na periferní bytosti tohoto světa. Miniaturní portréty stárnoucích brigádníků, jež opanuje smířená beznaděj („Dub už pár let mluví o oprátce / ale pořád se houpe jen mezi /městem / hospodou / ulicí / a flaškou“, s. 37) gradují v úseku Starej Vondrous. Titulní hrdina tohoto oddílu v něm vystupuje jako symbolický zástupce všech, ve kterých dodnes rezonuje ozvuk šedesát let starého undergroundového hnutí. „Starej Vondrous jezdí na fesťáky / poslouchat bigbít / a čumět na mladý holky / Lemtá tu břečku / které říkají pivo / a před nástupem kapel na plac / sežere aspoň jednu kuřecí polívku / Vousy má plné nudliček / a popelu od retka.“ (s. 42) Vondrousům tohoto světa se Klegovy texty nijak nevysmívají, neobhajují je, nefetišizují jejich tragikomickou jinakost a bolest. Prostě a zkrátka konstatují, že Staří Vondrousové tu stále jsou, a ubezpečují, že je pořád ještě někdo vidí. Básně, ve kterých fenomén undergroundu funguje jako tematické východisko, jsou zdaleka nejsilnější částí sbírky. Přestože se mluvčí situuje na stejnou rovinu jako ti, které pozoruje, je schopen udržet si od nich týž odstup jako od zbytku světa.

Všude, kde underground funguje jako objekt, na který se nahlíží ze všech stran – a to bez špetky jakékoliv nostalgie či iluze –, se Klegovi daří z fenoménu stále produktivně těžit tímto ojedinělým způsobem. 

Zombie Egona Bondyho

Problém nastává v básních seskupených povětšinou do druhého oddílu Pro mě za mě, ve kterých se zmíněný odstup ztrácí. Najednou necestujeme po Evropě, ale vydáváme se na cestu časem s cílovou stanicí na psacím stole Egona Bondyho. Básně totiž navazují na poetiku trapné poezie a jsou, pravděpodobně neúmyslně, důkazem o její absolutní vytěženosti a přežitosti. Miniatury typu „Jednou jsem slyšel / jak papež František / řekl kurva“ (s. 26) nemají zkrátka v dnešním otrlém světě internetu čím šokovat, nepůsobí ani oním zvráceně trapným dojmem. V nejlepším případě snad mohou fungovat jako pomníček. Lhostejnost, se kterou Klega v jiných oddílech pozoruje dění kolem sebe, se zde zdá být jakýmsi aktem vzdoru, organizujícím principem života. „V Polsku padla vlastizrádná vláda / Slovensko se drží / jako Maďarsko / U nás se schyluje k lepšímu / Já se radši někde schovám / a počkám / až to někdo vybojuje / pro mě / za mě.“ (s. 18) Takový přístup je však undergroundový jen historicky a nejeden čtenář by mohl namítnout, že v dnešní době jde o naprosto většinový postoj společnosti. To, co před padesáti lety mohlo působit subverzivně, je dnes norma. Texty, které se snaží daný étos udržet, tak působí poněkud směšně a především anachronicky. V tradici oživování undergroundové poetiky zároveň není Klega průkopníkem, již před deseti lety vyšla v nakladatelství Petr Štengl sbírka Kapitalistické básně, jejíž autor to pod pseudonynem Václav Klement Lakatoš zvládl ve značně hravější a ironičtější poloze. Druhý oddíl Andrstánu tudíž nemá ani onu „inovační“ hodnotu. 

„Za to, že prokazuje životnost této (undergroundové) tradice, si Filip Klega Cenu Jiřího Ortena jistě zaslouží,“ zaznělo v laudatiu Jonáše Hájka. Těžko říct, co Hájek danou tradicí myslel. Klega ve velké části básní jistě nachází novou polohu, podobnou té undergroundové. Neskrývaná lhostejnost a apatie ke všemu kolem, přesycenost mainstreamovou kulturou a hledání alternativ jsou v mladé generaci velmi časté nálady a v tomto ohledu je jistě „underground“ pořád živý. Živá je ovšem i jeho „původní“ podoba, oni vyžilí vousáči, jejichž rezignace a odpor k systému se za třicet let od revoluce nezměnily, čemuž se nelze divit. Co ale rozhodně živé či jakkoliv produktivní není, je undergroundová poetika. Její nedostatek životaschopnosti, který se nepřiznává kvůli tehdejší odvaze a vzdoru autorů, je do očí bijící. Pokud má underground jako umělecký směr fungovat i dnes, musí si najít vlastní hlas.