Petr Ligocký (*1990) je český básník a prozaik s polskými kořeny, působící především v Ostravě a Bohumíně. Doposud publikoval v časopisech Tvar, Host, Texty a dalších, pracuje jako redaktor ostravského nakladatelství Protimluv. Popel dnů je jeho druhou sbírkou. Debutoval v roce 2020 knihou Diagnóza, na kterou druhý soubor básní volně navazuje – i v Diagnóze byly tematizovány momenty stagnujícího umírání, které autor shrnul do cyklu Ictus I–VI, jenž se v Popelu dnů dočkal pokračování.

Ďábel je v detailech
Ictus VI–X patří bezpochyby k nejsilnějším částem sbírky, perspektiva subjektu se zaměřuje na jednotlivé detaily, které přesně vypovídají o celkové situaci: „Od tvého posledního pádu / se ti na spodní straně paže /začalo roztahovat / tmavomodré jezero modřiny / a tobě nezbývá / než ho němě pozorovat / a občas si v něm namočit / své stárnoucí prsty.“ (s. 29) Stejná strategie je uplatňována i ve zbytku textů. Přestože básně reflektují okolní dění a nevycházejí nutně z vnitřního světa lyrického mluvčího, jsou vždy velmi statické, což je způsobeno právě soustředěním se na detail, který je dostatečně silný na to, aby zvládnul suplovat celý příběh: „rakev i slunce / už zasypali hlínou / ten večer mu žena poprvé / záměrně rozházela / bačkory“ (s. 17).

Popel dní navazuje na Diagnózu i častým obracením se k někomu dalšímu, velká část básní obsahuje dedikace, většinou rodinným příslušníkům (i těm již zemřelým). Nejčastěji se hlas obrací k otci. I když někdy jeho osobu, zasaženou nemohoucností, zastupuje Otec všemohoucí, mezery mezi oběma se místy stírají: „Otče náš / jenž jsi mrtvicí přibitý ke gauči / upusť alespoň od jedněch / televizních zpráv / a odpusť nám všechny / naše dětské úšklebky / a naposled vyslov naše prostá dvojslabičná jména (…)“ (s. 41).

Tísnivý klid
Dvě konstanty Popela dnů – pocit osamocení tváří v tvář stísňující situaci a stále zřetelněji rezignovaná snaha po nalezení někoho druhého, koho by bylo možno se zachytit – jsou po formální stránce doplňovány úspornými verši, seskupenými ve velmi krátkých básních. Básník ovládá velmi dobře um zkratky a zhuštění nálady či situace v sevřené obrazy: „nervózně sebou škube / na tom důmyslně zahnutém háčku života / než ho z čista jasna spolkne / kapr tmy” (s. 16).

Tematickým těžištěm sbírky je sice rodina, Ligocký se ale nevyhýbá ani básním zaměřeným sociálně. Přestože nejsou explicitně kritické, i do nich prosakuje pro celou sbírkou příznačný pocit prázdnoty, pozvolné rezignace a osamocení: „Postával na rohu / v celé své parádě už léta / a stejně si ho nikdo / z kolemjdoucích / nevšímal/ tak si raději / lehnul do trávy / pomník neznámého chlapce“ (s. 10).

Ligockého druhá sbírka tvoří sevřený celek, svědectví o celkovém postupném rozkladu, který působí tísnivě zejména právě díky tomu, jak důsledně pomalu uplývá jeho tempo. Na jazykové rovině se čtenář nedočká závratných inovací, poezie Petra Ligockého je prostá a srozumitelná, v motivech silná a mrazivá natolik, že zdánlivě poklidný tón formálního vyjádření v celkovém kontextu vyznívá jako příznak sílící apatie a bezmoci. Stěžejní motivy své dosavadní tvorby Ligocký zvládá reflektovat se skličující přesností, díky které se sbírka řadí nad průměr produkce současné poezie.