Sbírka Terezy Šťastné Na hranici konečnosti je podle předmluvy souborem textů, které autorka „sepsala v průběhu vyrovnávání se s vlastním onemocněním srdce“, přičemž výtěžek ze sbírky plánuje dát lidem s podobně vážnými nemocemi, jako je ta její. Texty vyšly v nakladatelství Pointa, v němž se vydávání knih odvíjí od dobrovolných příspěvků čtenářů, které autorka v úvodu jmenuje a děkuje jim. Celá sbírka tak vlastně působí jako milý komunitní projekt, nemající ambice být čímkoliv jiným. Texty Šťastné zdaleka nedosahují kvalit zavedených básníků (a často ani prvotních pokusů o psaní poezie), nicméně při čtení sbírky se nabízí otázka, zda lze tento typ textů vůbec hodnotit podle zavedených kritérií. Protože tento text je více recenzí než úvahou nad žánrem terapeutické poezie, bude se těchto kritérií (přestože s vědomím jejich problematičnosti v souvislosti s touto konkrétní sbírkou) víceméně držet. 

Velký problém se objevuje již při snaze sbírku konceptuálně uchopit. Přestože srdeční choroba a vyrovnávání se s ní má pravděpodobně být ústředním tématem knihy, autorce se nedaří tuto zkušenost do textů samotných efektivně propsat. Naopak drtivou většinu sbírky tvoří velmi obecné a málo říkající vyjádření a rady na téma, jak je třeba žít, aby se dostavil pocit naplnění. Formální stránka sbírky působí velmi nevyzrále, autorka rýmuje za každou cenu – na úkor rytmu, užívání nevhodně zvolených slov a především za přítomnosti značných klišé: „Pak už přichází k oplození brána, / když splývá buněčná membrána. / Pak DNA se začne replikovat. / Vznik života se začíná opakovat. (…) Kde je rozdíl mezi zvířetem a člověkem? / V těch DNA kódovaných bílkovinách? / V naší duši či v našich dějinách?“ (s. 58) „Z části motýl, z části housenka, / Z části čin, z části myšlenka. / Sama neví, točí se jí hlava, / Nebo jen hlavou prázdná slova.“ (s. 28) 

Při četbě je zřejmé, že básně vznikaly v procesu takzvaného terapeutického psaní, jak i sama autorka naznačuje: „Když už je toho na vás moc, je potřeba nějaká cesta, jak z toho uniknout… třeba poezie…“ (s. 24) Umění jistě může jako terapie efektivně fungovat, je ovšem těžké pochopit, proč měla Šťastná následně potřebu tyto texty vydat. V doslovu sice dané rozhodnutí vysvětluje následovně: „A tak jsem nakonec došla k závěru, že básničky, co si píši do šuplíku, použiju ke změně aspoň onoho kousku světa, o kterém mluvím, a výtěžek věnuji na pomoc dalším lidem se vzácnými onemocněními.“ Tato motivace je jistě chvályhodná, avšak přirozeně vyvstává námitka, že ze své pozice lékařky (sama působí jako kardioložka v Nemocnici Na Homolce) mohla osvětu ohledně vzácných onemocnění vykonat o poznání efektivněji.

Kardiologická poezie

Jedním z nejproblematičtějších momentů sbírky je nápadná disproporce mezi tím, jak je kniha ve své anotaci popisována, a tím, co opravdu obsahuje. Na zadní straně obálky se totiž můžeme dočíst následující: „Autorka v ní popisuje, čím si člověk projde po vážné kardiologické diagnóze a jaké je to jiné, když jste navíc sami kardiologem.“ Navzdory tomuto příslibu i navzdory již citované předmluvě však sbírka nic podobného nenabízí – nemoci ani vyrovnávání se s ní se texty zpravidla vůbec netýkají. 

Zároveň je však značně obtížné vymezit tematické okruhy, ve kterých by se pohybovaly. Básně mají nejčastěji podobu velmi obecných, plytkých „rad do života“ typu: „Zanadávejte si, pokud chcete. / Však nepleťte fakta se svými názory, / Co mohou ublížit vašemu okolí.“ (s. 20) Z ryze osobní roviny tu není téměř nic. Podivně působí i častá kombinace poezie a prozaických pasáží, jejichž role také není úplně jasná – snad mají básně dovysvětlit či přiblížit zamýšlenou pointu. Necháme-li stranou otázku, nakolik je takový postup vůbec při psaní básnické sbírky vhodný, zbývá podotknout, že dané „vysvětlivky“ se míjí s (patrně) zamýšleným účelem a většinou jen opakují téměř doslova to samé, co si čtenář může přečíst o pár řádků výše ve verších. Pod báseň začínající verši: „Na zemi sedíš / A vnímáš mlhu, / do dálky hledíš, / točíš se v kruhu.“ (s. 23) například autorka přidala další text, jehož první věta zní: „Zatočila se mi trochu hlava, pak jsem se posadila a pak už všechno bylo jako v mlze, hrozně daleko, jako z jiného světa.“ Její motivace pro tento krok není zcela jasná – funkci v rámci sbírky totiž prozaický text nemá žádnou.

Veršovánky

Básně pak nevynikají ani na výrazové rovině. Působí nejvíce jako veršovánky, v nichž absentuje pokus o nápaditost, inovaci. Časté užívání gramatických rýmů se nešťastně snoubí s výskytem četných klišé: „Když neočekáváš nic, / Pak nejspíš dostaneš víc, / Než jsi vůbec očekával, / Než v cos naději dával.“ (s. 22) Tam, kde se nevyskytuje ani jedno, rýmy zpravidla příliš nefungují. 

Poezii takto nevyzrálou, navíc od někoho, kdo (pravděpodobně) další veřejné tvůrčí ambice nemá, je zároveň poněkud jednoduché výrazně kritizovat. Šťastné určitě patří uznání za to, že výtěžek ze sbírky plánuje dát lidem na dobročinné účely, pozitivně působí i samotný proces vydávání knihy. Je jistě vždy obdivuhodné, když se kdokoliv s takto těžkou diagnózou zvládne vypořádat, a přitom má ještě snahu pomoci svému okolí. 

Sbírka Na hranici konečnosti funguje možná nejlépe jako ukázka různých podob terapeutického psaní. Přestože se autorce nepodařilo vytvořit umělecky hodnotné dílo, existenci jejích textů nelze znehodnocovat. Jejich role v osobní cestě Terezy Šťastné je jistě významná. A pokud se najdou lidé, kteří na podobně laděné sbírky rádi přispějí, pak jistě mají své místo i na veřejné literární scéně.