Ejo – rwandská autorka Beata Umubyeyi Mairesse zvolila pro sbírku deseti povídek příznačný název. „Ejo“ totiž ve rwandském jazyce kinyarwanda znamená „včera“ i „zítra“ a posluchač se až z detailů vyprávění a vyznění promluvy dozví, o kterou časovou rovinu se jedná. Příběhy žen ve sbírce se rozpínají přes celou tuto rozsáhlou a složitou časovou dimenzi. Sama autorka v úvodu knihy uvádí, že její texty dokládají, jak minulost přeživší vyčerpává, pronásleduje a narušuje jim současný život. Proto nejde o sbírku povídek o genocidě, ale o tom, jaké bylo ejo-včera, tedy léta naděje prodchnutá znepokojením, a jak vypadá ejo-zítra u těch, kterým se podařilo přežít.

Z příběhů na čtenáře dýchne neklid, neutěšitelné trauma a rezignace nad tím, že rozsah zažitých hrůz nemůže dnes nikdo pochopit. Dívka s vlasteneckým jménem Francie si vyčítá, že navzdory svému rwandskému původu neumí ani slovo místním jazykem a nedovede komunikovat s příbuznou, o jejíž existenci navíc doposud neměla ani tušení. Bazilisa s lítostí konstatuje, že o svých zkušenostech s hrůzami války nemůže mluvit před ostatními na kurzu tance, protože jsou s jejich nářky naprosto nesouměřitelné. A Béatrice si panicky sbalí to nejnutnější a radši na sebe oblékne všechny kusy oblečení dvakrát, když po ránu místo kulturních zpráv zaslechne z rádia klasickou hudbu, která na rwandských vlnách znamenala jediné – nastal státní převrat.

Zároveň ale v povídkách probleskne i snaha najít možnost, jak se minulosti zbavit a začít znova. Bazilisa začne chodit na kurzy orientálního tance, aby se v kruhu žen rozmanitých tělesných tvarů a velikostí smířila se svým tělem, jehož konkrétní části – příliš dlouhé nohy, málo zploštělý nos – dříve rozhodovaly o přežití. Agripina se zase upíná na to jediné, co ji podle jejího názoru odlišuje od nečistých zvířat a hrůzné minulosti – možnost dát si koupel, smýt ze sebe špínu. Jediné, od čeho se očistit nedokáže, je pravidelná menstruace. Jakmile se dozví o možnosti trvale se jí zbavit, zasvitne jí světélko na konci tunelu. A Spesiyozin manžel konečně nachází tu správnou cestu, jak najít ostatky své zavražděné ženy a smířit se s její smrtí.

Ejo tedy rozhodně není depresivní četba zaměřená na líčení traumat z genocidy. Minulost i současnost z pohledu ženských vypravěček dodávají příběhům specifickou dimenzi. Ženy vnímají události jinak, než by tomu bylo u mužských hrdinů, a vnášejí tak do příběhů čistě ženské, někdy možná i nečekané prvky. Nejde jenom o pocity sdílené všemi, jako je hrůza, bezmoc, zoufalství, naděje, boj o přežití a smíření, ale také o mateřství, menstruaci, těhotenství, ženskou pospolitost a zranitelnost. Díky tomu je Ejo autentické, upřímné a přímočaré svědectví o tom, co se dělo předtím i potom.

Plynulou četbu bohužel výrazně narušuje nedbalý a nepozorný překlad. Třeba na straně 35, kdy vypravěčka, která právě přijela do Rwandy, popisuje klima země, kde není zima ani podzim, jen měnící se množství srážek: „Třeba mi to za pár let bude připadat méně monotónní, zatím jsem z toho nadšená.“ Ve skutečnosti ale říká, že jí to možná „bude připadat monotónní“, což v daném kontextu dává i větší smysl. Stejná chyba se vyskytuje hned na další stránce, kdy vypravěčka popisuje zaměření své školy: „Obrací se k těm, které uspěly u přijímacích zkoušek na střední školu.“ Je to ale naopak: jedná se o dívky, které u přijímaček neuspěly. Na straně 43 se stejná chyba opakuje. Překladatel přehlédl zápor a přeložil „… dbala jsem na to, abych se nepřidala na žádnou stranu. Tam je místo jeptišky, chápeš.“ Ale ve francouzském originále stojí „telle n’est pas la place d’une religieuse, tu comprends“, tedy přesně opačně: „to není místo jeptišky“, nebo ještě lépe „to jeptišce nepřísluší“. Špatně přeložených výrazů se v knize najde bezpočet, namátkou ještě například „marée noire“ přeloženo jako „černý příliv“ místo „ropná skvrna“ (s. 77), „battante“ přeloženo jako „jsi vyřídilka“ místo „jsi bojovnice“ (s. 79), „samossas et gaufres“ přeloženo jako „lívanečky samosa a gofry“, přičemž „samosa“ je ve skutečnosti spíše plněný šáteček a „gaufre“ je vafle, a výraz „mettre le pays entier sur écoute“ je přeložen jako „dávat to na vědomí celé zemi“, ale znamená „odposlouchávat celou zemi“ (s. 98).

Někdy tyto chyby mění význam takovým způsobem, že jsou pro čtenáře matoucí. Jako například na straně 28, kdy se těhotné vypravěčce dělá zle na kličkujícím cyklotaxíku. V překladu ke svému těhotenství říká: „Má teta něco tuší, já netuším nic.“ Což zní zvláštně vzhledem k tomu, že evidentně o svém těhotenství ví. V originále je nicméně „je ne doute de rien“, tedy „já o ničem nepochybuji“. Na straně 53 je pak překlad kvůli použití slova „předřená“ zcela nepochopitelný: „Ale komu by se ještě chtělo vidět kazungu, malou bělošku, předřenou nad dírou?“ V originále je slovo „accroupie“, tedy třeba „v podřepu“.

Překlad se také špatně čte kvůli větám s krkolomnou strukturou. Příkladem může být úryvek ze strany 46: „Když na ulici potkám nějakou osobu z doby předtím, je to velmi silný pocit. Zdá se, že lidé mě rádi vidí znovu.“ Lépe by znělo třeba: „Zdá se, že lidé mě zase rádi vidí.“ Na následující stránce se v jedné větě třikrát za sebou vyskytuje zájmeno „to“, navíc zní zbytečně složitě: „Hluboce mě to zranilo, ani ne tak to, co říkal, jako to, jakou potíž jsem měla mu odpovědět.“ Plynulejším řešením by bylo například: „Bylo pro mě obtížné mu odpovědět a to mě ranilo víc než jeho slova.“ Některé věty slepě sledují francouzskou strukturu originálu a v češtině pak zní nepřirozeně. Například na straně 54 je boj ptáků o ovoce popsán následovně: „Než se vrátím, pozoruji je bojovat o zelenooranžové plody, jimiž stromy překypují. Tady, jako jinde, v podvečerním vlahém vzduchu se spory řídí násilím.“ (V originále „Ici comme ailleurs, dans la douceur de fin d’après-midi, c’est la violence qui régit les échanges.“) Lépe by se četlo například: „Stejně jako jinde, i tady se ve vlahém podvečeru spory řeší násilím.“ Jinde zabraňuje porozumění špatně umístěná interpunkce. Na straně 63 se nachází věta: „Článek ilustrovala fotografie matky, zemřelé vedle zástupkyně nevládní organizace Cléy Koffové.“ Není vůbec jasné, co se tím myslí, ale pohled do originálu osvětlí, že problém je v čárce: jedná se o „matku zemřelé“. Všudypřítomná jsou také nadbytečná přivlastňovací zájmena.

Překlad tak čtenáři neumožňuje si četbu vychutnat. Ten neustále škobrtá o zamotané věty, které v češtině znějí nepřirozeně, případně si klade otázku, co se vlastně autorka snaží říct. Přitom u ní samotné hraje jazyk specifickou roli. Jak říká v úvodu, představuje pro ni citlivou záležitost spojenou s otázkou identity: „Francouzštinu jsem se naučila od Belgičanů a angličtinu od Kanaďanů. Kvůli tomu jsem později měla dojem, že píšu a mluvím jazyky z druhé ruky. […] Kinyarwanda je můj mateřský jazyk, kterým jsem začala pojmenovávat svět. Bylo mi v něm přiděleno jméno Umubyeyi.“