Když vzpomínáme na dětství, většinou z paměti vyplavou jenom střípky. Některá vzpomínka se zachovala díky své intenzitě, jiná díky konkrétní vůni nebo osobě, další bez jakéhokoli konkrétního důvodu. Vybavujeme si, jak to vonělo u babičky v kuchyni, jaký to byl pocit, když jsme poprvé uviděli moře nebo když jsme si přáli kolo. Přesně takové střípky zaznamenává ve své knize Vůně kávy haitsko-kanadský spisovatel Dany Laferrière. Když byly autorovi čtyři roky, matka ho z haitského hlavního města Port-au-Prince poslala k babičce do vesnice Petit-Goâve, aby ho uchránila před případným útokem ze strany autoritářského režimu kvůli názorům jeho otce.

Vůně kávy se skládá z krátkých kapitolek, často nepřesahujících jeden odstavec. Jsou to momentky z autorova dětství, konkrétně právě z období, které strávil s babičkou Da v Petit-Goâve. Úryvky z minulosti se ocitají na papíře v takovém sledu, v jakém se mu zrovna vybavují v paměti, a nadepisují jednotlivé kapitoly: „vítr“, „lov raků“, „za školou“, „kohout“, „noviny“ a podobně. Jednoduchým jazykem s jistou dávkou naivity popisuje, co jako malý kluk zrovna vidí, zažívá a cítí: „Odpoledne končí, schyluje se k večeru. Nebe má růžovou barvu. Ve vzduchu je cítit hnůj.“ Vzpomínky a obrázky se hromadí a vrší jedna na druhou, často bez jakýchkoli souvislostí. Někdy se navzájem doplňují – to když se ve vesnici stane něco zásadního a každý obyvatel sděluje svou verzi událostí, kterou Laferrière poctivě zaznamenává. Někteří si to dokonce posléze rozmyslí a přicházejí s druhou, upravenou verzí.

Ústřední postavou autorových úryvků z dětství i života celé vesnice je jeho babička Da. Jak říkají místní: „Da sedí na verandě stejně věrně, jako každé ráno vychází slunce. […] Da je větší jistota, protože slunce nevychází každý den.“ Usazená na verandě pozoruje dění okolo sebe, u nohou má termosku s černou kávou, kterou bez váhání nabízí všem, kdo mají nějaké trápení, nebo jdou jen tak kolem. Pořádný šálek kávy totiž řeší vše: „Jednou jsem Da požádal, aby mi vysvětlila, co je to ráj. Ukázala na svou konvici s kávou.“

Autorovy vzpomínky jsou okořeněny humorem i nadpřirozenými událostmi, jež ale nikoho nevyvádějí z míry. Pověrčivost, přírodní medicínu a bizarní příhody berou místní jako součást běžného života. Žijí si ve svém rytmu, bezstarostně a svérázně. Jako místní pošťák: „Podle Da by tuhle práci neměl dělat. Je příliš mstivý. Když se s někým pohádá, tak mu třeba celý měsíc nenosí poštu, aby ho vytrestal.“ Nebo notář Lomé, který si jednoho dne zapomene klíče, a tak musí domů lézt oknem. To se mu zalíbí natolik, že se pak celý týden nevrací domů dveřmi. Úsměv na tváři vyvolávají i záblesky lidové moudrosti, třeba když místní holič začne zkoušet formulovat teorie a následně to vše uvádí v praxi. Zahájí tvrzením, že „každé těleso ponořené do vody z ní vyjde mokré“, načež tento poznatek dále rozvíjí a aplikuje na tělesa i osoby tak dlouho a neodbytně, až vše skončí naprostým fiaskem.

Vůně kávy není kniha, do níž by se člověk začetl tak, že by nedočkavě otáčel na další stránku. Spíš se občas pousměje nad humornými a bizarními situacemi. Ty ale nejsou propojeny jednou dějovou linkou, a proto může být někdy těžké se v jejich sledu orientovat a udržet pozornost. Vyprávění je navíc zalidněno spoustou roztodivných postaviček, k nimž autor přistupuje, jako bychom je znali. Nerozepisuje se o nich, někdy se jen mihnou v krátkém záblesku, občas se dokonce objevují v různých časových rovinách, takže čtenář může ztrácet přehled o tom, kdo je kdo a zda se daná postava už náhodou nevyskytla v jiném střípku z minulosti. Není to tedy kniha pro ty, kdo se rádi ponoří do příběhu a nechají se jím unášet. Spíš se hodí na chvíle, kdy máme pár minut na to si sednout a přečíst si pár řádků. Třeba nad šálkem silné černé kávy.