Dvanáct let po úspěchu románu Klub nenapravitelných optimistů se Jean-Michel Guenassia vrací k jeho hrdinům – Igorovi, Franckovi, Cécile, k nimž přidává další postavy – a především k vypravěči Michelovi. Ten v sedmnácti letech právě dostudoval střední školu a přemýšlí, co se životem. Členové klubu i ostatní postavy se každý vydávají svou cestou a čtenář díky nim prožívá dějiny 20. století od roku 1962 do roku 2008: od vyhlášení nezávislosti v Alžírsku přes peripetie izraelského státu až po rozpad Sovětského svazu a pád železné opony. Jak sám autor prozradil v jednom rozhovoru, už při psaní Klubu věděl, že se jedná o první díl, a měl představu o tom, jak budou příběhy některých postav pokračovat. Zaslíbené země si tedy nejspíše nejvíce užijí ti, kdo si vychutnali Klub nenapravitelných optimistů a bylo jim líto, že se dostali na poslední stránku, ačkoli by rádi četli dál. Ovšem Klub se koncentroval na čas mezi říjnem 1959 a červnem 1964, zatímco tentokrát autor, jak už bylo řečeno, se čtenáři projde mnohem delší období. Tím se kniha podobá spíše jeho románu Vysněný život Ernesta G. a bohužel s tím přebírá i jeho slabé stránky.

Zatímco v Klubu prolínání osudů jednotlivých postav i líčení sebemenších epizodních i historických událostí vytvářelo funkční mozaiku, v případě Zaslíbených zemí se vyprávění rozpadá do historek a příhod, autor se je snaží udělat maximálně výjimečné, takže se často jedná o poměrně osudové zvraty. Vzhledem k jejich počtu a k rychlosti, s níž autor pokračuje dál ve vyprávění, čtenáři nezbývá než zalitovat, že každé takové události není věnováno více prostoru (nebo klidně i celá kniha). Brzy se tak čtenářská vnímavost otupí a další šokující peripetie už nemají kýžený efekt. Na to doplácí i samotný závěr, který asi měl být velkým vyvrcholením, i kdyby se však na konci stalo cokoli, čtenáře už to neohromí.

V již zmíněném rozhovoru Guenassia uvádí, že historické milníky používá jako orientační body pro čtenáře, ale vždy se k tomu snaží přistupovat originálně a zobrazovat příhody, kterým zatím nebylo věnováno moc pozornosti. Román proto ale může někdy působit až dojmem, že Guenassia někde viděl seznam s názvem „pozoruhodné historky ze života i z historie“ a rozhodl se ho do knihy celý zapracovat. Této strategii pak navíc podřídil všechno ostatní, zejména to, kam se jeho postavy vydají a co zažijí. Na hypotetickém seznamu figurují rozmanité situace z rodinného života i dějin lidstva, například příběh dvacetiletého chlapce, který se z ničeho nic musí postarat o svou čtyřletou příbuznou, zkáza způsobená hrozivými záplavami ve Florencii v roce 1966, ale třeba i návštěva amerického prezidentského kandidáta Bernieho Sanderse v izraelském kibucu. Tento hon za pozoruhodnostmi, v některých případech by se dalo říct až za senzací, ovšem přispívá k roztříštěnosti a nedůvěryhodnosti vyprávění. Daných událostí je prostě příliš, autor nemá čas je rozpracovat, vysvětlit, rozvést, věnovat se jejich hlubšímu účinku na postavy, a proto vše působí nepravděpodobně.

Podobný problém představuje i množství postav, které se rozprchnou po světě a jejichž osudy střídavě sledujeme. Škoda, že se Guenassia nerozhodl věnovat třeba jen jedné z nich a nezaměřil se podrobněji na její cestu životem, aby čtenář lépe poznal její motivace a pocity, abychom se více dozvěděli o tom, jak se vypořádává s těmi výše zmíněnými, často šokujícími a nečekanými osobními zvraty. Navzdory rozsahu knihy se nic takového neděje, vše vidíme jakoby zpovzdálí, autorovo líčení nestačí na to, aby nám postavy přilnuly k srdci, nevíme vlastně, jak na ně jednotlivé události působí. A když jedna postava z autorova hledáčku zmizí, hned je nahrazena jinou: rozsah vyprávění se tak nikdy nezúží.

Ve vyprávění se Guenassia opírá o opakující se motivy exilu, kdy je jedinec nucen vše opustit, nechat za sebou celý svůj dosavadní život i milovanou rodinu a odejít do neznáma. Sám autor uvádí jako ústřední téma Zaslíbených zemí hledání rodiny a dětí, při němž jsou postavy konfrontovány s nástrahami dějin. Jsme svědky návratů do vlasti po velmi dlouhé době, shledání s dětmi a přáteli po mnohaletém odloučení, pátrání po osudových ženách – jinými slovy sledujeme velké osudy poznamenané klíčovými událostmi 20. století. Jenže vzhledem k počtu těchto osudů celý román paradoxně působí až trochu únavně, jako nekonečná variace na jedno téma, kterou ale opakovaně sledujeme jen povrchně a vlastně nezúčastněně.

Nad románem Zaslíbené země Jeana-Michela Guenassii si tedy asi můžeme pouze povzdechnout, že „méně je někdy více“. Kdyby se totiž trochu omezil v rozmachu, soustředil se na jednu postavu a omezil počet osudových osobních i historických událostí, bylo by to jistě velmi poutavé čtení.