Zatímco v Anglii, Spojených státech, Francii, ale i Německu a dalších evropských zemích si Lawrence Durrell (1912-1990) vydobyl věhlas již v šedesátých letech, český čtenář si na první překlad musel počkat až do roku 1971, kdy vyšel Temný labyrint. Nejproslulejší Durrellovo dílo Alexandrijský kvartet (čtyři díly vyšly v originále v letech 1957 až 1960) mohlo v překladu vyjít až na sklonku let osmdesátých - kvůli své naprosté neslučitelnosti s tehdy vládnoucí ideologií. Rozsáhlý román inspirovaný autorovým pobytem v Alexandrii v době druhé světové války dokonale vystihuje Durrellovu tvorbu - ta usiluje o skloubení smyslné stránky s intelektuální, o jejich vzájemné prostoupení. V jistém smyslu lze snad říct, že v této polaritě se odrážela i největší (z literárního hlediska) přátelství Durrellova života: na jedné straně velký básník a přísný kritik T. S. Eliot (Durrellův mentor a nakladatel), na straně druhé nespoutaný bohém Henry Miller a jeho žena Anais Ninová. Témata Alexandrijského kvartetu Lawrence Durrell rozvedl (a ty kontroverzní ještě vyhrotil) v druhém mamutím díle nazvaném Avignonský kvintet, jehož pět dílů vyšlo v letech 1974 až 1985. Jeho první díl Monsieur aneb Kníže temnot nyní vychází ve výborném českém překladu Evy Veselé péčí nakladatelství Rybka.

Paříž - Provence, hned první stránka románu nás zavádí na jih Francie, kraje, jenž se stal Durrellovi druhou Alexandrií. Nádherné evokace provensálské přírody nezapřou autorův rukopis, stejně jako lásku k novému domovu (Durrell se zde po válce usadil a prožil zbytek života). Provence nespojuje s Alexandrií ovšem jen blízkost Středozemnímu moři, v Durrellově případě zde existuje i spojitost literární. Právě v novém domově totiž počátkem šedesátých let dokončil Alexandrijský kvartet a kraj katarů se mu stal inspirativním prostředí pro pokračování v gnostickém dobrodružství. Podtitul Monsieura "gnostický román" je sice tak trochu nadbytečný, leč přesto výstižný.

Gnostická témata byla už leitmotivem Alexandrijského kvartetu. Jenže zatímco zde tvořila jakési pozadí, a někdy jen dotvářela krajinomalbu místa obtěžkaného historií, v Avignonském kvintetu se dostávají do popředí. Nesl-li první románový cyklus podtitul "zkoumání moderní lásky", pak druhý v tomto směru postupuje o krok dál - nezaměřuje se ani tak na moderní lásku jako spíš na lásku obecně, a tu vidí jako nedílnou součást gnostického výkladu reality. Přirozeně, Avignonský kvintet je extrémnější, a to nejenom názorově - zatímco takové věci jako pevné, stálé "já" autor dříve jen jemně zpochybňoval, nyní je rázně vyvrací, čemuž pochopitelně odpovídá i metoda psaní - už v románu Monsieur aneb Kníže temnot můžeme vidět, jak se na scéně objevuje postava za postavou, a vzápětí mizí v nenávratnu. Nejsou to totiž postavy v tradičním smyslu, spíše nositelé symptomů, vlastností, které se v průběhu celého cyklu stále opakují. Na druhé straně, a to je třeba obzvlášť silně zdůraznit, kniha tím neztrácí na čtivosti. Stejně jako v Alexandrijském kvartetu i zde dokáže filozof-diletant Durrell uplatnit své vypravěčské nadání - kniha neobsahuje jeden, ale hned množství strhujících příběhů, vtipných postřehů a v neposlední řadě úchvatných impresionistických popisů, hlavně krajiny. Ale i v nich, zejména jejich úhlu pohledu, lze vidět zajímavý rozdíl vůči Alexandrijskému kvartetu. Ten je vlastně příběhem města, Alexandrie se stává jednou z postav románu, archetypem ženy, přičemž ostatní ženské postavy jsou jen jejím odrazem. Pohled autora-malíře je upřen na město, které se snaží zachytit evokací všech smyslových počitků. V Avignonském kvintetu vidíme město jakoby zdálky, pohled má mnohem větší záběr, ale obsahuje spíše krajinu, venkov, včetně místních obyčejů a kuriozit. Oproti kvartetu tak kvintet postrádá pevný střed, podle všeho v souhlase s názorovým schématem, který autor v knize načrtává. Namísto toho, aby se soustředil na jedno místo, opisuje román něco, co se vzdáleně podobá kruhu a zahrnuje celou oblast Středomoří - s důrazem na magičnost krajiny a její historickou dimenzi, samovolně prosakující do přítomnosti.

V románu Monsieur začínáme na starobylém a chátrajícím panském sídle v Provenci, ovšem v průběhu knihy zavítáme znovu do Egypta, kde se setkáme s enigmatickým Akkadem, gnostickým guru v něčem (a nikoli náhodou) připomínajícím Nessima z kvartetu. Jelikož Monsieur je jakýmsi úvodem do celého cyklu, má seznámení s Akkadem dvojí funkci - jednak vidíme, jak jsou do gnostického mystéria zasvěcováni vypravěč a dva sourozenci, majitelé zmíněného sídla, ale zároveň jsme my čtenáři zasvěcováni do Durrellova zvláštního mysticko-filosofického konceptu.

Britský prozaik a kritik Robert Irwin kdysi s jistou nadsázkou poznamenal, že Durrell má zvláštní sklon číst všechny dávné gnostické texty jako sexuální příručky. To je do značné míry pravda - proto, že v jeho excentrickém systému, mísícím prvky gnose s epikurejstvím, hraje láska, zejména pak tělesná, klíčovou roli.

Západ, to je především určité pojetí lásky, tak lze ve stručnosti vyjádřit tezi knihy Durrellova blízkého přítele Denise de Rougemont. A Durrell by se pod ni jistě podepsal. Hned v prvním díle kvintetu zkoumá nejrůznější podoby lásky (včetně bisexuálního vztahu vypravěče a obou sourozenců nebo incestního vztahu mezi nimi), v nichž se zajímavým způsobem zrcadlí dějiny západní civilizace. A není jistě náhodou, že se autor zaměřuje na krajní momenty, ostatně i z geografického a intelektuálního hlediska se jeho psaní pohybuje na samotné hranici Západ - Východ. Nakonec ve Středozemí to asi ani jinak není možné.

Závěrem lze říci snad jediné. Díky mistrovskému umu autora o rozkoších jen nečteme, nýbrž je i zakoušíme. Evě Veselé, která je výtečnou znalkyní Durrellova díla a knihu opatřila informativním doslovem, patří obrovský dík za to, že našla odvahu a do takového díla se vůbec pustila. Nelze si tedy než přát, aby se časem v českém překladu objevily i další knihy cyklu. Bez nich zůstane Monsieur aneb Kníže temnot pouhou ouverturou, což mu ovšem nic neubírá na hodnotě.