Devil's Larder (Ďáblova spižírna), tak se jmenuje poslední literární počin britského prozaika Jima Crace - a právem, neboť oněch čtyřiašedesát kulinářských "dobrodružství", které v knize lze nalézt, skutečně zní infernálními tóny.

Ale vezměme to hezky po pořádku. Vzhledem k tomu, že v Čechách Crace zůstává stále neznámý, nebude od věci si tohoto autora trochu představit. Narodil se v roce 1946 v anglickém hrabství Hertfordshire, záhy se však ještě jako malý chlapec s rodiči odstěhoval do Londýna, kde také dálkově vystudoval anglickou literaturu. Po absolvování univerzity chvíli pracoval v Súdánu, po návratu do Anglie pracoval jako žurnalista na volné noze (psal literární recenze, ale i články pro společenské časopisy) a v roce 1974 začal s psaním beletrie. První povídku mu otiskl renomovaný kritik Ian Hamilton ve svém časopise New Review, v polovině osmdesátých let vydal Crace svou první knihu Continent (Kontinent, 1986), situovanou do fiktivního světa, jenž metaforicky odráží postoj západních vyspělých demokracií k zemím třetího světa. Předtím o sobě ještě dal vědět jako organizátor, když v roce 1983 zorganizoval vůbec první birminghamský literární festival. Mimochodem, v Birminghamu také dodnes žije.

Podobně jako jeho poslední kniha (o něm více později) i prvotina Continent není románem v tradičním smyslu - sestává totiž ze sedmi vzájemně se prostupujících příběhů, které různým způsobem a z rozličných úhlů nasvěcují ústřední, už zmíněné téma knihy, jímž je tzv. "nový kolonialismus". Kniha měla docela úspěch u britské kritiky, ne snad pro tematickou originalitu (téma samotné je už otřepané), ale hlavně pro literární nápady: narativní postupy, zajímavé metafory, výrazové prostředky a v neposlední řadě i působivé jazykové zpracování. Na podzim téhož roku pak kniha získala Whitbreadovu cenu za nejlepší románový debut a stejně tak cenu listu Guardian.

I v dalších románech Crace zkoumal to, čemu britská kritika s oblibou říká "imaginativní krajiny" ("Crace je náš nejbrilantnější kartograf fiktivních topografií," prohlásil například Will Self): The Gift of Stones (Dar kamenů, 1988) je obrazem z doby kamenné, kdy komunitu stále setrvávající u starých nástrojů a výrobních postupů (nebo, řečeno moderním, ba módním jazykem, technologií) pohlcuje rasa, která už přejala výrobní postupy doby železné a tudíž disponuje lepší technologickou výbavou. Arcadia (Arkádie, 1992) je oproti tomu anti-utopie odehrávající se v daleké budoucnosti ve fiktivním britském městě. Teprve ve čtvrtém románu se Crace vrátil do "reality", tentokrát do reality historické - kniha Signals of Distress (Signály katastrofy, 1994) vypráví příběh lodi ztroskotavší u jižního pobřeží Anglie. Dva následující romány se shodně dočkaly nominace na nejcennější britskou literární cenu - Booker Prize. Quarantine (Karanténa, 1997) je osobitou verzí biblického příběhu o Ježíšově pobytu a pokušení v poušti, Being Dead (Po smrti, 1999) je mnohem víc šokující - vypráví příběh vraždy dvou lidí na pláži a jejich následného fyzického rozkladu, přičemž podrobné popisné prostupují výjevy z jejich životů.

Devil's Larder (Ďáblova spižírna) je podobně bizarní knihou, byť ani zdaleka ne tak šokující - tedy s výjimkou závěrečné pasáže zachycující zajímavou scénu mezi otcem a dcerou, jež začíná ochutnáváním špaget, pokračuje incestními "francouzáky" a končí … ve čtenářově představivosti. Jak již bylo řečeno, knihu tvoří 64 krátkých textů, které spojuje téma: jídlo a velice smyslně líčené požitky, které jídlo přináší. Popis různých pokrmů, počitků a kulinářských rafinovaností občas připomene Huysmansovo Naruby, akorát že u Crace nejsou tyto pasáže zakomponovány do nějakého celku a stojí osamoceně. Spojeny jsou pouze vnějškově - zařazením do jednoho knižního svazku (sluší se připomenout, že část této knihy vyšla v útlejším svazku The Slow Digestions of the Night (Pomalé noční trávení, 1995).

Literárně jsou tyto črty jistě fascinující, a to všech čtyřiašedesát. Čtenář se nemůže ubránit obdivu k brilantně podaným popisům, dekadentně laděnému jazyku vyžívajícím se v popisech jednotlivých popisů, rozkoší, požitků a balancujícímu na samotné hraně smyslnosti. Spíše by se dalo říct, že kniha je souborem delších básní v próze než prozaických textů, neboť Cracův jazyk nezapře básnické kvality, jakými jsou silný lyrický náboj nebo značná míra introspekce.

Jinou otázkou je, jak si tato kniha povede u čtenářů. V kontextu anglicky psané prózy působí dosti nezvykle a mnohé čtenáře, navyklé tomu, čemu se říká "genre books", neboli knihám se silným příběhem, může odradit. Nicméně byla by to škoda, hlavně kvůli jejím jazykovým kvalitám. Jim Crace je výjimečný stylista a tato kniha je toho brilantním důkazem.