Útlá kniha Philipa Rotha Deception (1990) se vyznačuje tou zvláštností, že prezentuje toliko holé rozhovory ústředního hrdiny, amerického spisovatele, nejspíš autora samotného, s řadou dívek a žen, ať již se s nimi setkává ve svém londýnském ateliéru, nebo telefonuje do newyorské nemocnice. Když mu na obsáhlé zápisky přijde manželka a vyčítá mu bezpočet milenek, spisovatel se marně brání, že zcela nevinné rozmluvy jen domýšlel, opatřoval erotickými podtexty, takže výsledné texty jsou jeho (sebe)stylizací. Když se schyluje k prezentaci již vytištěné knihy (nazývá se přirozeně Deception a jejím autorem je právě Roth), rozhovor s přítelkyní, která se ve svém literárním přeosobnění příliš nepoznává, ozřejmuje, že vše, co kniha zachycuje, se odehrávalo doopravdy.

Protože kniha obsahuje pouze přímé řeči, musel režisér Arnaud Desplechin vyprávěný filmový příběh – v češtině nazvaný Klam – doplnit konkrétním zakotvením, zvláště vybavením místností, kde se jednotlivé výjevy odehrávají, a také vzhled a počínání postav nabývá jasného rozměru. Herci si museli osvojit gesta, mimiku, pohyby i způsob mluvy, a z knihy přebírané dialogy tak byly začleněny do nějakého kontextového rámce. Pohleďme, jak nenuceně se třeba vyrovnali s kraťoučkou rozmluvou mezi milenci, kterou Roth uzavře do pouhých tří vět: „–Maminka mě učila, že mám vždycky sedět tak, aby mi nikdo nekoukal na prcinku. –A nedávat pánům nohy kolem krku. –To mi nikdy neříkala. Ani ji myslím nenapadlo, že bych se mohla takhle zvrhnout.“ (s.44)

Film předkládá mnohotvárné předivo vizuálního zasazení vět, původně prezentovaných bez jakýchkoli poznámek či nějakých upřesnění, aniž by jejich literární původ nějak zásadně vadil. Došlo jen k dílčím přesunům v jejich posloupnosti.

Roth v proudu slov ustavičně řeší problém židovství, projevy antisemitismu, nepřátelské postoje k Izraeli, ale také se obrací ke zkušenostem z normalizačního Československa (v příslušných scénách dokonce zazní čeština jako jazykové pozadí, zpravidla ve spojení s policejním zásahem), ostatně jednou z jeho milenek je Češka. Rozmlouvá však i s těžce nemocnou kamarádkou, která setrvává v americké nemocnici, snaží se jí dodat naději i optimismus. Film toto rozvržení přejímá.

Philipa jako zvídavého, leckdy až provokujícího intelektuála a spisovatele, ztělesnil s patrnou, nicméně okouzlující sebestředností Denis Podalydès, jenž svému hrdinovi vtiskl hravou autoritativnost zkušeného muže, který svou sexuální energii noří do rozmluv o citech a pocitech, o zdánlivě všedních postřezích a tužbách. Nejčastěji jej zastihuje s jeho anglickou milenkou (Léa Seydouxová), s níž diskutuje nejen o sexu (třeba o tom, že obřezaný penis vnímá jako “nahý“), ale také o jejím manželství, které jí připadá odcizené. Opakovaně se potom vracejí k tématu stárnutí – zatímco on se blíží šedesátce, ona příznaky stárnutí vnímá již jako pětatřicetiletá. Do jejich vášnivého a současně disputativního vztahu se poznenáhlu vkrádá melancholie, jakási únava z několikaletého vzájemného poznávání, kdy už všechna tajemství padla nebo se vytratila.

Ačkoli sexualita se stává – vedle společenských a politických témat – jednou z nosných rovin příběhu, není jí věnována nadměrná pozornost, co se týká jejího zpodobnění. Protagonisty – třeba i nahé – spíše než při sexu vídáme, jak spolu rozmlouvají, přou se, vysvětlují, opírají se o sebe nohama. A Philipa často uzříme též při zaznamenávání zjištěných postřehů (v druhé půli vyprávění dokonce dojde na sepisování partnerských dotazů, kterými kniha naopak začíná), vyskytuje se u psacího stroje. Philip dává průběžně na srozuměnou, že všechna svá milostná dobrodružství považuje za svého druhu námětové zdroje, jimiž se hodlá inspirovat.

Důležité místo zaujímá jakoby snová pasáž (spíše tedy připomíná tíživou noční můru, jakkoli odlehčovanou karikující nadsázkou), kdy Philip stojí před soudem obviněn z pomlouvání žen, ze sexismu, ze zneužívání studentek. Celý tento výjev vyhlíží, jako kdyby reagoval na současné tažení za „politickou korektností“ se všemi jejími výstřelky, ale stačí nahlédnout do Rothovy knihy – a s překvapením zjistíme, že předvídavý spisovatel už před více než třemi desetiletími vycítil budoucí běsy. Ale Desplechin se neodvážil zajít tak daleko jako Roth – ten celý výjev dovedl až k hravému sexuálnímu ataku na žalobkyni, snímanému přítomnými televizní kamerami (žena, jíž slibuje osouložení přímo na lavici, marně protestuje: „..ty televizní kamery – to je pornografie!“ s.81 ). Škoda, že právě touto hořce groteskní sekvencí celý film nekončí, režisér ve shodě s předlohou uzavírá celé vyprávění výjevem, kdy se chystá slavnostní uvedení knihy, k níž Philip po celou dobu sbíral podklady a která reálně existuje.

Může trochu vadit, že Američan usazený v Anglii stejně jako jeho partnerky mluví výhradně francouzsky – a cizí řeč (jmenovitě již zmíněná čeština) se vynoří nanejvýš jako zvuková kulisa, případně probleskne jako původní (anglický) název právě vytištěné knihy.

Desplechinovi se vcelku riskantní pokus vydařil, dialogy nejsou strojené a jejich mluvčí si počínají s nenucenou, nonšalantní přirozeností, i když se baví o nejintimnějších záležitostech. V tomto ohledu je Klam mnohem spontánnější, uvolněnější a opravdovější nežli český přepis též Rothových Pražských orgií.

Klam. Režie: Arnaud Desplechin. Scénář: Arnaud Desplechin a Julie Peyr podle knihy Philipa Rotha. Kamera: Yorick Le Saux Hrají: Denis Podalydès, Léa Seydoux, Emmanuelle Devos. Francie, 2021, 105 minut