České autory, kteří by se systematicky věnovali americké kinematografii, či alespoň podrobněji probádali některou její oblast, spočítáme na prstech jedné ruky. Uvést lze např. Daniela Srcha, jenž v knize Na černé listině (2015) zmapoval pronásledování umělců, v časech mccarthismu obviněných – ať již právem, či neprávem – z komunistického smýšlení. Věroslav Hába publikoval (1996–2007 v měsíčníku Cinema) sérii textů o dějinách klasického Hollywoodu a jeho osobnostech, mimo jiné též o Davidu O. Selznickovi, takzvaně nezávislém producentovi zejména třicátých a čtyřicátých let, jehož „nezávislost“ ovšem spočívala v tom, že se v dobách studiového systému úspěšně vklínil mezi velké výrobny.

Nyní se touto mimořádnou osobností podrobně zabývá Milan Hain, který přednáší na Univerzitě Palackého v Olomouci, čtenářům se představuje již po několikáté a jistě zaujme už rozptylem zájmů. Jednotlivými kapitolami přispěl do několika sborníků, v nichž se zamýšlel nad cenzurou (V mezích přípustnosti), kriminálním filmem, kde si oblíbil zejména noirovou odrůdu (Poetika zločinu), westernem (Proměny westernu) i pravidly životopisů (Osudová osamělost). Poté, co zveřejnil dvě dílčí studie, nabídl ucelenou monografii, v níž přiblížil americkou tvorbu Huga Haase (2016).

Nad rámec kompilace
Jeho práce o Selznickovi je v mnohém objevná, vyhnula se totiž častému nešvaru, kdy se kniha stává kompilací, byť leckdy velice záslužnou: pisatel v takovém případě čerpá z dostupných zahraničních knih (někdy pravda obtížně sehnatelných), aby z jejich četby vygeneroval další publikaci. Hain se ale vedle podrobného zkoumání literatury věnované Selznickovi ponořil do archivních pramenů, a předkládá tudíž do značné míry původní vhled do zvolené problematiky. Imponující seznam zdrojů ostatně připojuje v závěrečném sumáři.

Selznick (1902–1965) byl mužem mnoha talentů, na něž mnohdy ani neupozorňoval – ovlivňoval scenáristickou přípravu, samotné natáčení i propagační kampaně. Jeho nejsilnější doménou byla produkce a rovněž „vlastnictví“ slavných umělců (říkalo se tomu „hvězdná stáj“), kteří s ním podepsali smlouvu, ale které rád – a za tučný peníz – půjčoval konkurenčním společnostem, pokud pro ně v ten okamžik neměl využití. Selznick jako předvídavý producent se nezrodil naráz, řadu let čerpal cenné zkušenosti při práci ve vysokých funkcích u společností Paramount, RKO nebo MGM. V druhé polovině třicátých let se osamostatnil, založil vlastní produkční firmu a zprvu slavil jeden úspěch za druhým. Jeho jméno bude navždy spojeno s velkofilmem Jih proti Severu (1939), jedním z nejvýdělečnějších hitů všech dob. Jen k tomuto filmu vyšly desítky, ne-li stovky knížek. Na okraj připojuji, že zajímavé postřehy o černošském kontextu tohoto díla přinesl Tomáš Pospíšil v knize Sambo tu již nebydlí? (Brno 2003, s. 35–44).

Selznick měl vždy vynikající čich na přitažlivé, mravnostně dráždivé náměty, které si pojišťoval několikaletým smluvním angažováním špičkových umělců (z režisérů např. Alfred Hitchcock, v herecké sestavě nalezneme Vivien Leighovou, Joan Fontaineovou nebo Gregoryho Pecka). U prestižních projektů využíval tehdy ještě vzácný barevný materiál, navíc málo citlivý (a tudíž vyžadující notné přisvětlování), přičemž barvu vnímal jako jeden z důležitých dramatických prvků vyprávění.

Ačkoli dosáhl několika triumfálních úspěchů, opakované propady některých děl zavinily narůstání dluhu a posléze i vynucené opuštění tolik milované profese. Marně se pokoušel hledat záchranu v lákání umělců z Evropy (italská herečka Alida Valliová), spolupráci s tamními předními režiséry (Vittorio De Sica), v pronikání na zahraniční trhy, v prodeji svých filmů do stále masivněji se rozmáhající televize. Na berlínském festivalu posléze převzal aspoň cenu za celoživotní tvorbu – tehdy mu zbývaly ještě čtyři roky života.

Vynalézavý systém hvězd
Do osmi kapitol členěná kniha začíná, jak bývá u vědecky ambiciózních publikací zvykem, shrnutím dosavadní literatury a pojetí tématu, které se v průběhu let měnilo. Výchozí historiografické zacílení obohacují další disciplíny, třeba sociologický a sémiotický přístup, pojednání jsou obvykle vřazována do širšího kulturního rámce. Jednotlivé následující kapitoly pak lze považovat za případové studie, které se více než okolnostem vzniku důležitých Selznickových filmů výdělečných i prodělečných věnují systému hvězd, který Selznick vynalézavě rozvinul a učinil pilířem svého producentského působení.

Dozvíme se podrobnosti o získání a uplatnění původem švédské herečky Ingrid Bergmanové (záhy vyvolala skandál, když se přestěhovala do Itálie, kde začala „v hříchu“ žít a tvořit s režisérem Robertem Rossellinim), o trablech s dospívající dětskou hvězdou Shirley Templeovou, která se marně pokoušela uspět v „dospělých“ rolích. Zevrubně se seznámíme s Jennifer Jonesovou, jež se Selznickem spolupracovala nejdéle – nejspíš proto, že se za něho provdala. Hain probírá i výše zmíněné zápůjčky herců (či spíše hereček) do jiných studií. Mapuje také status mužských hereckých veličin, které z valné části narukovaly do bojů druhé světové války a za něž bylo potřeba hledat náhradu. Zajímavý je rovněž přehled poválečné Selznickovy činnosti, která se už potýkala jak s prodělečnými projekty, tak s marným hledáním herečky, která by oslovila širokou veřejnost.

O výrobě Selznickových nejznámějších titulů (Zrodila se hvězda, Jih proti Severu, Souboj na slunci…) získáme jen povšechné informace. Zajímavé jsou ovšem údaje o tržbách, byť vztažené k „jeho“ herečkám a hercům. Také musíme vzít v úvahu, že peněžní sumy v dobách, od nichž nás dělí tři čtvrtiny století, by dnes měly mnohem vyšší hodnotu. Například Jih proti Severu vydělal za první dvě desetiletí svého uvádění kolem padesát milionů dolarů – dnes by se tato suma rovnala zhruba osminásobku. Zisky se tehdy ostatně pohybovaly řádově v milionech dolarů. Škoda jen, že souběžně nejsou vyčísleny také výrobní náklady. A pak lituji, že kniha neobsahuje obdobně řešený soupis filmů, na nichž se Selznick produkčně podílel.

Pojednání suchopárné i fascinující
Hain si předsevzal, že bude postupovat „vědecky“, takže své nejnovější dílo napsal tak trochu suchopárně a výčtově, když rekonstruuje zákulisní dění. Úzkostlivě se přidržuje doložitelných faktů, často si vypomáhá dobovými ohlasy a recenzemi a opírá se přitom o stovky citací a odkazů (celkem jich je přes osm set). Přesto stvořil pojednání docela fascinující, které odkrývá dosud málo známé či úplně neznámé stránky fungování Hollywoodu – pokud se ovšem necháme do četby vtáhnout. Jeho záměru napomáhá i velké množství kvalitně vytištěných černobílých fotografií, přetisk různých archivních písemností, novinových článků apod.

Uvědomíme si, že Selznick nezprovoznil továrnu na spotřební zboží (jako tomu bylo u velkých studií, která zavedla svého druhu průmyslovou výrobu), ale vdechl život takříkajíc rukodělné dílně, vyrábějící několik pečlivě opracovávaných titulů ročně. Cením si vcelku plastického portrétu Selznickovy osobnosti, byť někdy postihovaného toliko mezi řádky, a to včetně poukázání na sporné rysy jeho povahy, na sebestřednost, konfliktnost i na utkvělou potřebu mít vše pod kontrolou a o všem rozhodovat.

Hain načrtává probírané filmy hlavně v souvislosti s herci, kteří v nich vystupují, i se Selznickovou produkční strategií, přibližuje jejich přijetí, avšak v zásadě se vyhýbá vlastnímu úsudku i jejich (pře)hodnocení. Pomíjí, že si až podnes jen ojediněle udržely svou původní působivost. Vlastně si vůbec nepokládá otázku stárnutí filmu jako uměleckého díla i jako obchodního artiklu, kdy dotyčné snímky, často zcela vyčpělé a zbavené někdejší přitažlivosti, lze ze všeho nejvíce považovat za výpověď o době vzniku včetně tlaku (auto)cenzury, o tom, jak ona doba vnímala samu sebe. Nic z toho Hain nezkoumá. Naopak dospěl k nejspíš upřímnému holdu Selznickovu podnikání.