Dobrý román si musí čtenář dotvořit ve své mysli, zaplnit ta nepopsaná bílá místa, aby do sebe střípky příběhu zapadly jako dílky do mozaiky. Půjde mu to snáz, když si to začne zkoušet už odmalinka. Hozenou rukavičkou může být důmyslná domalovánka s básní, v níž zazní ticho a rozjede se divý tanec, který ale nikdo nevidí.

„Hroch je moje jediná knížka pro děti,“ nechal se slyšet všestranný umělec Petr Nikl při křtu svého velkoformátového leporela v prosinci 2021 v nově otevřeném knihkupectví Meander na Jánském Vršku. Přitom jde už o šestnáctý titul z Niklovy literárně-výtvarné tvorby, který vyšel pod značkou zavedeného nakladatelství dětských knih. Ačkoli – abychom byli přesní: Meander vydává již 26 let umělecké knížky pro děti, ale rovněž „dětské knihy pro dospělé a komiksy pro všechny“.

Petr Nikl (nar. 1960) je natolik unikátní malující básník, zpívající malíř i básnící hudebník a performer, že nikoho nepřekvapí plejáda ocenění a nominací, jež vzdávají hold jeho umělecké činorodosti a originalitě: kupříkladu hravé básnivé Záhádky z roku 2007 si vysloužily Zlatou stuhu, Magnesii Literu, cenu Nejkrásnější kniha ČR i mezinárodní ocenění The White Ravens. Nejkrásnější knihou se stala i autorská pohádka O Rybabě a mořské duši (2002) či Lingvistické pohádky (2006), bajky ze země Lingvízie, které Nikl původně napsal pro svoji ženu.

Říše zvířat je svět, v němž se Niklova fantazie dobře zabydlela, prozrazují to už samotné názvy jeho knih, třeba debutová Pohádka o Rybitince (2001) či soubor „lesní lyriky“ Jělěňovití (2008), jež ve snové noční atmosféře výtvarného doprovodu sdružuje básnické texty a drobné prózy, které vyšly i v autorem zhudebněné verzi na CD. A co teprve originální abecedáře sestavené z pružných těl mrštných lidoopů: Jino taje opic (2017) a Jiné taje opic (2018)!

Ostatně už Niklovy juvenilní studentské práce opanovala africká fauna a po třech čtyřech dekádách odpočinku v šuplíku se z bibliofilií stávají regulérní knižní svazky, které tak dnes mohou doputovat do rukou mnoha žasnoucích dětí a překvapených dospělých, rozechvívat jejich obrazotvornost a mezi dvěma údery v hrudi nechat srdce poskočit radostí.

Podobně jako Žlutí lvi (vydaní v Meandru roku 2011) také aktuální leporelo Hroch (2021) vzniklo již během studií Petra Nikla na Akademii výtvarných umění v polovině osmdesátých let. Prý tenkrát často chodíval do ZOO, aby studoval anatomii zvířat, a zaujalo ho pravidelné mizení hrochů pod vodní hladinou.

Pohyb obojživelného obra rozfázoval do osmi obrazů: na jedné straně leporela sleduje pozvolné noření a zaměřuje se na to, co je z hrocha ještě vidět nad vodou, zatímco rubová strana přenáší pohled pod hladinu – a naopak prázdná plocha, vyzývající k domalování, je ta nahoře. Na první pohled „nehotový“ obrázek provokuje, říká si o dokreslení.

Hroší rituál poeticky líčí doprovodný text, vlastně jedna dlouhá věta, zcela oproštěná od interpunkce, avšak díky rytmizaci a zvukomalebnosti v sobě nezapře báseň. Moment ustrnutí, kdy voda spolkne spodek zvířecího trupu, pojmenovává básník hravě a přitom velmi přesně: „voda stoupne on se scvrkne / ukrojí ho mokrá sukně“.

Ostatně minimalistický text i obraz mimo jiné zodpovědně reprodukují také základní fakta o kolosálních tvorech, označovaných biology jako Hippopotamus amphibius, vězte tedy: hroši mají čtyři prsty, nozdry, oči a uši posazené vysoko na hlavě, takže mohou být téměř úplně ponořeni, a přesto dýchat a vnímat, co se děje nad hladinou. Pod vodou vydrží na jeden nádech až deset minut. Přes den většinou ve skupinách odpočívají v mělké vodě a v noci vyrážejí za pastvou: Tak ostatně text leporela začíná: „Každé ráno z nočních hodů / vrací se hroch hledat vodu“.

V jednom rozhovoru Petr Nikl uvedl, že má rád „otevřené, komunikačně živé projekty“ a právě taková je i jeho domalovánka: sám výtvarník zůstává zdrženlivý, zachytil vždy jen část monumentálního zvířecího těla – nic z okolního prostředí, žádné figury, ornamenty, pozadí. Tento úkol už přenechává dětem, ať si „kulisy“ domalují podle svého. Slovem pak navodí jen atmosféru tajemství a roztančí vaši fantazii.