Když měl Nico Walker (1985) odkrouceny dva a půl roku ve vězení za bankovní loupeže, vyšel o něm článek na americkém serveru BuzzFeed, který zaujal Matthewa Johnsona z nakladatelství Tyrant Books. Ten se s Walkerem zkontaktoval a nadhodil mu, že by měl svůj životní příběh zpracovat do podoby románu. Tehdy osmadvacetiletý Walker na nabídku po dlouhém přemlouvání kývl, a ještě než ho po sedmi letech (z původních jedenácti) z vězení propustili, spatřil v roce 2018 světlo světa jeho Cherry (v českém překladu Poprvé). Román se dočkal nadšeného přijetí na všech frontách a letos v únoru měl premiéru i stejnojmenný film.

Walker prý narukoval do armády z určitého idealismu a doufal, že jako zdravotník nebude mít co do činění se zabíjením, ale do motivací jeho částečně autobiografického hrdiny se již promítají autorovy zdrcující zkušenosti z mise v Iráku a následného života s posttraumatickou stresovou poruchou. On i řada jeho spolubojovníků vnímají armádu hlavně jako kariérní výtah (američtí váleční veteráni mohou např. zadarmo studovat na veřejných vysokých školách) a dříve či později ji začnou nesnášet: „Už jsme chtěli, aby to skončilo. Už na tom nebylo nic zajímavýho. Vůbec nic. Promrhali jsme spoustu času. Prohráli jsme. A lidé pořád umírali. Po jednom, po dvou. Žádní hrdinové, žádné bitvy. Nic. Byli jsme tam jenom na výpomoc, my velebení strašáci do polí, byli jsme tam, abychom vypadali zaneprázdněně, abychom jezdili po cestě sem a tam, tam a sem, drazí jako kráva, tupější než kráva.“

Těžko najít drtivější odsudek amerického angažmá v Iráku, než jaký představují obě části Walkerova románu – ta válečná i ta, která zachycuje stav hrdinovy mysli a jeho život po návratu domů, kdy se u něj rozvine závislost na heroinu, jež ho dožene k vylupování bank. Válka se ve Walkerově podání nese ve znamení nesmyslu, neprofesionality, nicoty. Jeden příklad za všechny – jako zdravotník má hlavní hrdina coby jediná léčiva k dispozici ibuprofeny: „Neměl jsem vůbec nic. Nevěděl jsem vůbec nic.“ Opírá se i do nabubřelosti amerického vojenského establishmentu: „Všechny velký operace měly nějaký jméno. Měly takový jména, že jste z nich poznali, že jde o velkou operaci, ale stejně se nikdy nic nestalo. Jenom IED. Jenom vykopávání dveří. Další IED. Další vykopávání dveří.“ Absence bitev samozřejmě neznamenala, že by se američtí vojáci v Iráku nesetkávali s násilím a jeho děsivými následky. IED (improvised explosive devise) je zkratka pro podomácku vyráběné bomby, které čas od času „jedním, dvěma“ vojákům utrhaly končetiny nebo spálily celý obličej.

Jako celek je román velmi depresivní, avšak obě poloviny se vyznačují velkou barvitostí i humorem. Seznámíme se s defilé armádních troubů, jako je třeba archetypální seržant dohlížející na výcvik nováčků: „VOJÍNE, PROČ NEŽERETE MASO? JSTE SNAD ZAZOBANEC?“ Walker detailně líčí poměry na americké základně v Iráku včetně toho, jaké vojáci sledovali porno, kteří z nich pokoutně natáčeli krváky s krysami, kdo vyvážel chemické toalety a kdy vojákům začali povolovat určitou míru drog. Podobně se ve druhé polovině ponoříme do ušpiněných, ale i středostavovských ulic Clevelandu, kde se to všude hemží zkrachovalými existencemi a plejádou dealerů a kde všechno určuje jednoduchý zákon: „Já se za celej život bál jenom jediný věci, že nedokážu sehnat heroin.“ A když pak profetuju celou vládní podporu pro veterány, začnu krást a ani o tom nepřemýšlím.

Děj v krátkých kapitolách svižně uhání vpřed. Kdybychom se u něčeho zastavili, vyvolalo by to příliš mnoho bolesti (návštěvy u rodičů s čerstvou dávkou v žilách, absťáky, nevěra přítelkyně…) a také se toho zřejmě stalo tolik, že se to do knihy stěží vejde. Walker dovedně využívá jazykové prvky armádního světa, aby ukázal jeho absurditu, například důsledné používání hodností: „Všude kolem se povalovaly samý zbraně a munice, což byl občas problém, třeba když vojín první třídy Borges řekl desátníku Lockhartovi, že je buzna.“ Vděčným prvkem je také neustálé mluvení ve zkratkách: IED, TOC (taktické operační centrum), KIA (killed in action – zabit v boji) nebo BDP (bojová dávka potravy). Zde je na místě složit poklonu překladatelce Romaně Švachové, v jejímž podání působí jak vojenský žargon v první části, tak drogový slang v té druhé velmi přesvědčivě. V neposlední řadě je třeba uvést, že Walkerovi není cizí ani určitá drsná poetika, hlavně v pasážích, jež se týkají přítelkyně hlavního hrdiny Emily, která i přes opakované neshody zůstává jeho osudovou láskou: „Měl jsem rozbitej nos a neměli jsme žádný prstýnky. Emily měla modrou bundu z kombinézy pro automechaniky, na který byla našitá jmenovka s nápisem MARIO. Vypadala jako anděl. Věděli jsme, že v tu chvíli jsme dvě nejkrásnější bytosti na celým světě.“

Na první pohled působí Walkerův román, jako by ho autor za měsíc vychrlil na pověstný kerouacovský toaletní papír, ale opak je pravdou. Víme, že Walker svůj debut psal čtyři roky, a hlavně je třeba zdůraznit, že obě jeho poloviny se v sobě navzájem jedinečným způsobem zrcadlí. Když si hlavní hrdina s přítelkyní uvědomí, že jim drogy úplně rozvrátily život a že je pro ně nepředstavitelné se jich vzdát, tak si na uklidněnou „střelí“. Tento koloběh jako perpetuum mobile vede ke stále hlubšímu zoufalství a v jeho středu zeje žalostná prázdnota – ne nepodobná výše popsané absenci jakéhokoli smyslu, kterou hrdina pociťoval na americké vojenské základně v Iráku, a která navíc byla „drahá jako kráva“ a vyžádala si tolik (ať už za kratší, nebo za delší dobu) zmařených životů.