Petr Hruška (*1964) je básník českého jazyka, literární teoretik a významná postava kulturního života. Mezi jeho poslední knihy patří básnická sbírka Nikde není řečeno, která vyšla s ilustracemi Jakuba Špaňhela, či monografie Daleko od ničeho: Básník Ivan Wernisch (obě knihy vydalo v roce 2019 nakladatelství Host). Petr Hruška byl jedním ze spisovatelů reprezentujících Českou republiku na Varšavském knižním veletrhu, který probíhal od 9. do 12. září 2021.

iLiteratura: Máte za sebou varšavský knižní veletrh, jehož hlavním hostem bylo letos Česko. Spolu s dalšími autory jste měl možnost představit českou literaturu polským čtenářům a zároveň se ocitnout v odlišném prostředí – a to nejen jazykem či zvláštním kontextem masové akce, ale také kontrastem k měsícům přísnějších zdravotnických opatření, která konání podobných hromadných událostí zamezovala. Mohl byste na začátek krátce popsat své dojmy z celého dění a přiblížit, co z vašeho pohledu těch pár dní přineslo?
Petr Hruška: Veletrh probíhal – vzhledem k nejisté covidové době – nikoliv v uzavřených prostorách varšavského stadionu jako dříve, ale na venkovním prostranství před Palácem kultury a vědy. Knihy venku. To byl první nezanedbatelný dojem. Knihy máme podvědomě spojeny především s interiérem, jako věci seřazené v poličkách nebo ležící na nočních stolcích. Jsou zkrátka „nábytek“, spoluvytvářejí náš pocit zabydlenosti a často jsou také jenom falešnou stafáží těch našich útulných domácností, ve kterých si, obklopeni stěnami z knih, připadáme tak kulturně. Je to, jako byste vynesli na trávník skříň nebo postel – také vás popadne lehké vzrušení už z toho, že jste ten intimní vnitřek vystavili venkovnímu prostoru, vzduchu, počasí. Byť se na náměstí tyčily stany pro případ deště, venkovní světlo a závany vzduchu vnášely mezi ty hromady knih zvláštní nepokoj a knihy jako by musely vystoupit ze své interiérové plachosti a obstát ve vřavě světa.
Druhý důležitý vjem – okolo české scény panoval neustále čilý mumraj, nepopiratelně upřímný zájem veřejnosti. A věčně usměvavá vstřícnost a pozornost všech těch lidí z Českého literárního centra, Moravské zemské knihovny a varšavského Českého centra, kteří to celé dali dohromady. Říkám zcela na rovinu – fungovalo to. Jo, a když už je řeč o veletrhu, knihy se prodávaly, lidé na ně někdy stáli i ve frontách… Kdy já něco takového naposledy viděl?
A třetí podstatnou skutečností, kterou nehodlám pominout, jsou tlumočníci a překladatelé, jejichž význam vynikne při vlastních vystoupeních. Jasně, zní to jako samozřejmost, že by měli být výborní, ale samozřejmé to bohužel není. Tady jsem potkal jenom ty skvělé – tedy ty, kteří působí dojmem, že tam skoro nejsou, a přitom citlivou pozorností rozhodují o samém úspěchu komunikace.
Asi bych to měl shrnout. Především jsem neměl dojem samoúčelného nesmyslu, který pouze vytváří zdání kulturní aktivity tam, kde nikoho už nic nezajímá.

iLiteratura: Polsko je země s významnou básnickou tradicí i současností. Když si dovolím předpokládat, že jste měl během veletrhu dostatek času a možností: s jakou tváří polské poezie jste se ve Varšavě setkal?
Petr Hruška: Nenechte se mýlit, vzhledem k sérii vystoupení (jedno i v Českém centru) během tří dnů pobytu jsem dostatek času a možností na poznávání tváře polské poezie neměl. Spíše jsem měl možnost pocítit, že česká literatura polskou čtenářskou veřejnost zajímá, což je ovšem známo už delší dobu. Místo obligátních hovorů na téma Hrabal, Havel, Kundera jsem slyšel zaujatě mluvit o Šindelkovi, Ajvazovi, Wernischovi, Balabánovi či Topolovi.
Tvář polské poezie jsem měl možnost poznávat spíše dříve. Mám-li se dopustit vždy poněkud trestuhodného zobecnění, je méně lyricko-patetická a impresionistická než ta česká. Má svoji věcnost a drsnost, někdy až jakýsi stín či chlad, který ovšem působí mnohdy vzrušivěji než horoucí vyznání s pugéty metafor. Řekl bych, že má i svou klidnou hrdost, věří si a nechvěje se v obavě, že bude vyposmívána jako potrhlost nebo shledána jako nepotřebný kulturní přežitek z dávných dob.

iLiteratura: Rozdíly mezi polskou a českou poezií mohou být dány odlišnou velikostí trhu či fungováním knižních ocenění, nápadný je ale například také rozdíl v básnickém uvědomění (nakolik to lze říci) ekologické katastrofy – za mnohé bych rád jmenoval alespoň básnířky Juliu Fiedorczuk či Małgorzatu Lebdu. Vnímáte podoby angažovanosti uměleckého psaní jako něco, co obě literatury odlišuje, nebo je to spíš špatně nastavená optika?
Petr Hruška: V obou literaturách – a nejen v poslední době – najdete texty apelativní, manifestační, bojovně kritické, plamenně revoluční, zřetelně tematizující hrozbu blížící se apokalypsy nebo katastrofy globálního typu. Zároveň ale najdete texty meditativně tiché, civilně úsporné, zřetelně tematizující vnitřní drama jedince, které tak často bývá skryté pod povrchem celospolečenských dějů a běsů. Ten první typ se uvyklo nepřesně označovat termínem angažovaná poezie a básně někdy trochu vypadají jako vercajk k nápravě světa. Pro ten druhý se stejně nepřesně občas používá označení intimní lyrika a básně někdy vypadají jako samomluvné modlitbičky pro nedělní odpoledne. Skutečná poezie ale není ani vercajk, ani samomluva. Je angažovaná vždycky, protože je to intenzivní hledání lidské řeči, a tedy potenciální blízkosti někoho s někým jiným. Čerta starého záleží na tom, jakými prostředky, jakým tématem, jakými obrazy k takovému přiblížení dojde. V obou literaturách – a nejen z poslední doby – je dost autorů, kteří dokáží vyvolat tohle sblížení, které je prchavé, nepoužitelné, a přitom čímsi tak důležité.

iLiteratura: Vaše odpovědi v anketě organizátora české účasti na varšavském veletrhu, Moravské zemské knihovny, které jste formuloval jako účastník před samotnou událostí, vyznívají podle mého názoru v něčem až radostně a působí dojmem příznivé otevřenosti. Zažil jste v rámci veletrhu nějaké překvapivé a silné lidské či literární setkání?
Petr Hruška: Ano. Těsně před svým vystoupením jsem dokuřoval za venkovním pódiem u takového legračně vypadajícího výtahu – malé prosklené kabiny, která měla vyvézt vzhůru člověka, jenž by nemohl vystoupat těch pár schodů do tamní budovy. Šlo o překonání výšky zhruba dvou metrů. Před výtahem stála mladá maminka s kočárkem, bledá a vážná, a prosila mne, zda bych nenastoupil s ní. Kabinka měla zdolat tu nicotnou výšku během nějakých tří vteřin jízdy. Kolem proudily davy lidí. Přesto však brzy bylo zřejmé, že tato žena trpí zvláštním strachem, co kdyby se náhle ocitla v kabině bez pomoci. Ještě před chvílí by mne vůbec nenapadlo, že by někdo mohl zažívat v tak nevinné situaci tak vážnou úzkost. Nezbývalo než se vmáčknout k ní a ke kočárku a tuhle zdánlivě směšnou pouť vykonat. Když žena nahoře vystupovala, prohlásila, že jsem ji právě zachránil, a vzápětí zmizela. Stál jsem tam a ne úplně úspěšně přemýšlel, co to všechno znamená. Pak jsem sjel ty dva metry během tří vteřin zase dolů a vylezl na pódium číst svoje básně.
Někdy se na takovýchto hromadných akcích v cizině člověk paradoxně blíže seznámí s někým ze své domoviny. Mně se to nyní stalo s malířem a autorem komiksů Pavlem Čechem, se kterým jsme se poznali u snídaně, během večera zaujatě probrali fenomén dětské literatury a literatury v dětství, velice si porozuměli a v noci pouštěli z dvacátého devátého patra hotelu vlaštovky.
A ještě: varšavské České centrum je plné polského dívčího inteligentního šarmu!

iLiteratura: Česká poezie snad není alespoň některým polským čtenářům zcela neznámá. Zaznamenal jste v polském (třeba i nejen veletržním) kontextu impuls spojený s vaší tvorbou, který je pro vás zvlášť významný?
Petr Hruška: Tím posledním je asi připravovaný obsáhlý výbor z poezie, který by měl v Polsku vyjít u příležitosti udílení ceny Evropský básník svobody v příštím roce. Všech pět nominovaných evropských autorů má provázet vydání jejich knihy v polštině. Na té mojí se překladatelsky právě teď podílí Dorota Dobrew, která k mé velké radosti u příležitosti Varšavského veletrhu obdržela ocenění Premia Bohemica, udělované překladatelům, kteří se ve své zemi zasloužili o šíření české literatury. Druhou část knihy přeložil Franciszek Nastulczyk, přítel a básník z Bielska-Białej, který překládal všechny tři mé dosud v Polsku vydané knihy – na mých varšavských vystoupeních působil v roli průvodce, v pozdějších hodinách pak také jako pivní bližní.

iLiteratura: Ve zmíněné anketě také píšete, že se nevnímáte jako středoevropský spisovatel, ale „pouze jako ten, kdo píše česky“. Chtěl bych vám položit otázku jakoby obrácenou: je pro vaši tvorbu důležitý kontext lokálnější, tedy v rámci jazykově sourodého území, ať už v podobě města, či komunity?
Petr Hruška: Já jsem tak trochu vandrák. Věčně na cestách, tuzemských i zahraničních, střídavě ve městech a v lesích, každou chvíli v trochu jiné komunitě nebo osamocenosti. To, co mne vzrušuje, je vrženost člověka do světa a prožitek nesamozřejmosti, který jeho život provází. Jeho nemožnost nebo neschopnost spočinutí. Neumím se nadšeně a utěšeně schoulit v nějakém městě, ani v nějaké partičce, zejména pokud je založena jako fanklub konkrétního místa – ať už jde o město, hospodu, kulturní středisko, nebo cokoliv jiného. Chvíli se účastním a pak hledám, kde nechal tesař díru. Tohle lpění je mi prostě vnitřně podezřelé a cizí. Vždyť já ani nevím, kde pracuju: v Brně? V Praze? V Ostravě? Nebo ve vlacích mezi nimi? Jazyk mne determinuje mnohem více, to je podstatný rozměr mého prožívání – proto jsem se také definoval „pouze jako ten, kdo píše česky“.

iLiteratura: Těžko se mi při rozhovoru s vámi opomíjí dění kolem obvinění Ondřeje Hložka z plagiátorství, které uveřejnil server Ostravan. Celá událost působí velmi smutně a není zřejmé, zda se za ní skrývá něco jiného než osobní útoky a snaha ponížit. Váš hlas by mohl být velice důležitý, přesto jste se rozhodl věc veřejně nekomentovat a mlčet. Měl byste chuť komentovat alespoň toto mlčení?
Petr Hruška: Plum plum tralala.