Jáchym Topol je dnes právem známý jako přední český spisovatel, jehož díla jsou pravidelně překládána do řady světových jazyků a jehož román Sestra je považován až za kultovní. Po dlouhé roky se ale živil především jako novinář pracující pro četná periodika, například Jednou nohou, Sport, Informační servis/Respekt, Lidové noviny i Reportér; jeho sloupek měli šanci číst i čtenáři iLiteratury. Reprezentativní výbor z jeho publicistických textů přinesla v roce 2018 kniha Výstup Jižní věží.

Jak konstatoval i Petr A. Bílek, nejpoutavější jsou v knize autorovy reportáže: „Právě díky žánrové pestrosti si čtenář uvědomí, jak výtečným reportérem umí Jáchym Topol být.“ Ostatně zvláště v devadesátých letech se Topol identifikoval především se svým tehdejším povoláním reportéra (píšícího tehdy především pro Respekt). I dnes Topol říká, že psaní reportáží je pro něj „absolutně nejvíc“ a být reportérem „ta nejlepší práce“. Reportáž pak označuje za královnu novinařiny: „Je to kavalerie, lehká jízda mezi těžkotonážními bateriemi komentářů, úvodníků, analýz, glos a podobně.“ I když současně přiznává, že vymýšlení nových témat a stálé cestování pro něj bylo vysilující: „A jako kavalerista jsem občas prostě i spadl ze sedla, to k tomu patřilo.“ Topol má obdivný vztah ke spisovatelům-reportérům Babelovi a Hemingwayovi, ale také k polské reportážní škole. Obdivuje zvláště Kapuścińského knihy Na dvoře krále králů nebo Fotbalová válka. Ze současných polských děl si váží děl svého kamaráda Andrzeje Stasiuka.

Důsledky reportérských výprav byly někdy značně bolestivé a Topol popisuje, jak byl několikrát „tvrdě vyřazen z činnosti“ – například pobodán během reportáže o protiromském pogromu. Jindy se vyptával na vraždu v milé vesničce ve Šluknovském výběžku. „Zmlátili mě docela dost,“ konstatuje suše. Při přestřelce během vyzvídání o nelegální těžbě v hoře jménem Tlustec zase „utrpěl šok tak silný“, že ho „vymkl“ z redakčních uzávěrek. To je ostatně v souladu s tím, co o žánru reportáže obecně píše Encyklopedie literárních žánrů (Praha: Paseka, 2004), totiž že předpokládá „riskujícího autora, který se záměrně stává průzkumníkem, přiznaným, popřípadě utajeným svědkem či spoluúčastníkem události“.

Z většiny Topolových reportážních textů se ovšem o utrpěných zraněních přímo nedozvíme. Autor v nich nevystupuje jako neohrožený hrdina, oběť demonstrující prožité utrpení ani jako člověk se „silnými“ názory, který ví všechno lépe. Nepoužívá explicitní a výrazně hodnotící výrazy jako třeba redaktor týdeníku Reflex Petr Holec v tematicky trochu podobné knize Best(ie) of Česko: to nejlepší o nás (XYZ, Praha, 2012). K charakterizaci prostředí Topolovi leckdy stačí vhodně zvolený citát nebo zdánlivě nezúčastněný popis. Například když líčí návštěvu redakce erotického magazínu, kde právě grafička na počítači přibarvuje vaginu „rozchlípnutou“ přes celou obrazovku; žena posléze vysvětluje, že už si na podobné obrázky zvykla a práce jí přijde „jako vybarvovat kelímky v Tesku“. Zároveň ale zatajuje svoje jméno, aby si její sousedi nemysleli, že je „nějaká vadná“. K deklarování vlastních názorů nebo k polemizování s názory ostatních se Topol uchyluje jen občas, třeba když popisuje, jak jistý italský učenec líčil přítomnost Vietnamců v Praze jako nebezpečné cizácké davy „s mongolskými obličeji“.

Pokud do textů výrazněji pronikají autorovy osobní pocity, jde vždy i o obecnější reflexi nějakého tématu (podobně jako u zmíněného Andrzeje Stasiuka). V souvislosti s poutnictvím se například zamýšlí nad okamžiky, kdy se po pár dnech chůze krajinou vzbudíte a nevíte přesně, kde a kdo vlastně jste: „A trvá to jen pár mžiků, než psýché znovu obydlí tělo. A tak najednou s úžasem zíráte na kdejakou tu šišku, povlávání kytek v trávě... a duch, který v noci bloudil kdovíkde, do vás znovu vskočí jak pasažér do tramvaje. Těch pár okamžiků čistoty nebo snad pomatení stojí za to.“

Průřez sociálními a politickými dějinami Česka
Celkově kniha představuje průřez českými sociálními a politickými dějinami od dob rozpadajícího se komunistického režimu, kdy se československá vláda opravdu hodně snažila, „aby se mladá generace profilovala výrazně antikomunisticky“, a její snaha se v téhle oblasti „nemíjela účinkem“, až skoro po současnost. Topolovy reportáže evokují, jak připomíná Bílek, i „pozapomenutá témata skinheadských útoků na Vietnamce, rasových bouří na Smíchově“ nebo počátků zdejšího pornobyznysu – a v tom mohou být překvapivě objevné. Právě z perspektivy Vietnamců líčí autor přílet do nové země. Mnozí ani nevěděli, kde přesně jsou, natož aby si mohli vybrat zaměstnání. Do poslední chvíle tak netušili, „jestli příští léta stráví v textilce, nebo zda se z nich stanou třeba soustružníci“. (Podobná nejistota se týkala i studentů: zájemce o matematiku studuje chemii, ekonom filozofii.) Ze stejného hlediska popisuje i celonárodní euforii sametové revoluce, kterou si prý někteří Vietnamci paradoxně interpretovali jako převzetí moci fašisty – a skinheads v tomto duchu vnímali jako novou národní milici.

Další reportáže jsou ale povzbudivější a autor v nich například hledá nové občanské vzory: mimo jiné mapuje vzepětí občanského aktivismu a heroismu občanů, kteří jako Michal Velíšek položili život při obraně neznámých kolemjdoucích. Sleduje i snahy lidí, kteří se v bývalých Sudetech snaží spontánně hledat nové funkce opuštěných a chátrajících kostelů a vymýšlet pro ně jakýkoli nosný „duchovní náboj“.

Vzorce z pravěku
Celkově Topola přitahují témata jako indiánství, objevitelství, tramping či periferie. Lokalita, která ho zajímá, je obvykle charakterizována nějak takto: „Tohle nikdy nebyl bohatý kraj, spíš odlehlý. Proslulý drsnými dlouhými zimami. Bývá tu pochmurno, vše je odsud daleko.“ Topol rád zkoumá syrové oblasti bující živelností, pudovostí až primitivností, kdy v nás ožívají vzorce chování pravěkých lidí. Například když sugestivně líčí atmosféru čerstvě otevřeného podzemí pod někdejším Stalinovým pomníkem. V říjnu 1990 se tam konal festival Totalitní zóna a v noci se prostor měnil v rockový klub: „Symbolický hrob obludy je v katakombách… Lidé, kteří tady vystavují, hrají, tančí, popíjejí, jsou první generace, která si může neúctu k tomuhle drakem obývanému hrobu dovolit. Jejich rodiče a prarodiče, pokud zrovna nepatřili k poslušným uctívačům kultu násilí, ke stavitelům pomníku, by si tu nemohli ani odplivnout. Tanec a neustálé hemžení… jsou mimo jiné i rituálním hanobením poraženého nepřítele přímo v jeho doupěti…“ Ze všeho nejvíc tak připomínají „nějaký divošský kmen“.

Když ale naopak píše o Vietnamcích, kterým tehdy mnozí Češi pejorativně a s nádechem vlastní nadřazenosti přezdívali „rákosníci“ (což mnozí vykládali podle toho, že původně „bydleli v přístřeších z rákosí“), zdůrazňuje jejich starobylou (v Československu málo známou) kulturu. Respektive přibližuje její soudobou literární podobu. Připomíná přitom, že spisovatel Doan Van Toai (1945–2017), „asijský Solženicyn“, autor knihy Vietnamský gulag, Prahu několikrát osobně navštívil, i když obcházel pouze ubytovny na periferii. A tak jako se Doan Van Toai dávno stal součástí nadnárodní světové kultury, vyjadřuje Topol přání, aby u nás byla kultura vietnamského společenství přijata a přispěla tak ke kulturnímu obohacení a vzájemné toleranci.

Pronásledovaní živočichové
Obecně se Topol zastává lidí stíhaných a pronásledovaných. V pozdějších textech pak, jak podotýká v předmluvě novinář Zbyněk Petráček, ohrožené lidi střídá ohrožená krajina jako celek (například těžbou čediče v Máchově kraji). Podobně jej zajímají ohrožená zvířata – medvědi na Slovensku nebo mořští orli v Česku jsou pro Topola reprezentanty nespoutané divočiny: „Vidět orla v letu je fascinující zkušenost, je to dotek prapůvodní divokosti.“

Někdy přitom jakoby přechází z jedné periferie do druhé, „periferní“ v jiném smyslu. Například když popisuje schůzku v dvoupokojovém panelovém bytu na pražském sídlišti, kde se chaoticky povalovaly spacáky, stany a mapy, nad nimiž se shromáždila náhodně seskládaná skupina nadšenců před cestou do Grónska. Čili do kraje, odkud se leckteří nešťastníci už nevymotají a zůstanou tam navždy. A kde pak sám Topol prožívá některé extrémní a život ohrožující situace, ale i cosi na způsob „trekové mystiky“. Když se přitom dostane do oblasti, která je navzdory jeho očekávání až příliš civilizovaná a přehnaně vyasfaltovaná, vnímá to až úkorně. I když umí současně zohlednit i perspektivu „místních“ a to, jak asi jeho touhu po nezkažené přírodě asi vnímají: „No jo, ale pražský panáček by rád kráčel polní cestou! Hahaha!“

Kromě toho, že soubor poskytuje mnoho materiálu pro zkoumání vazeb mezi Topolovou tvorbou publicistickou a beletristickou, jej můžeme vnímat i jako samostatné dílo podávající poutavé svědectví o dynamické realitě Česka za poslední téměř půlstoletí.