O úspěšné próze Únava materiálu, o globálních tématech, hýbajících i českou společností, nebo o tom, proč nedávno přepracoval svůj starý román Chyba, který mezitím vyšel jako komiks, jsme hovořili se spisovatelem a scenáristou Markem Šindelkou (nar. 1984), pro něhož je psaní – na rozdíl od mnoha jeho kolegů – nejen nutkavou potřebou, ale i zdrojem obživy.

iLiteratura: Před pár lety jsem s vámi vedl rozhovor věnovaný knize Únava materiálu, spjaté s tehdy hojně medializovaným tématem „uprchlické krize“. Na imigranty dnes člověk v tuzemských médiích skoro nenarazí, zato všechna řeší koronavirus a jeho dopady. Pro vás coby autora je téma nelegální imigrace stále aktuální, nebo je to pro vás uzavřená kapitola? A neříká si nynější pandemie o další knihu?
Marek Šindelka: Zajímavé je, že Únava materiálu vyšla v době, kdy už dávno panovala všeobecná únava materiálu tématem migrace a ve vzduchu byla cítit silná poptávka po nějaké nové katastrofě. Dnešní „konce světa“ už nejsou, co bývaly, mají krátkou dobu spotřeby. V roce 2018 jsem pro Amnesty International psal text, který pak visel v DOXu, zadání znělo prostě: „Uprchlíci, vítejte.“ Po několika marných pokusech o povídku jsem jen opsal seznam zboží, popisků z fotobank, titulků a reklam, který mi pod heslem „Uprchlíci, vítejte“ vypadl z Googlu. Poslední věta byl výstup nějakého průzkumu veřejného mínění: „Uprchlíci už netáhnou, Češi řeší jiné věci.“ Představil jsem si tenkrát všechny ty lidi, zapomenuté po nejrůznějších uprchlických táborech na Blízkém východě i v Evropě, před nimiž jsme se klepali hrůzou, které jsme nenáviděli, díky nimž vznikaly politické strany a vyhrávaly se prezidentské volby – a kteří jsou najednou z kurzu… Pořád ti samí lidé, jen najednou mediálně a politicky nepoužitelní! Ještě opuštěnější, než byli předtím. Jsme divná kultura. Jsme směšní ve svém strachu, ve svém hněvu, a snad dokonce i ve svém soucitu. Všechno je to na povel malého ptáčka a takového toho písmenka F v modrém čtverečku.
Únavu materiálu jsem vychrlil taky ve vzteku. A samozřejmě jsem v něm taky byl směšný. Cítil jsem neskutečný, až pubertální hněv. Vůči politikům, médiím, všem těm kecům, dokonce vůči lidem obecně. Říkal jsem si, že těm fašounům napíšu knihu, ze které bude všem zle, původně jsem chtěl, aby to byl jen dvousetstránkový popis smrti udušením. Všechno přehnané, směšné. Jenže bez toho by kniha nevznikla. Od té doby o tom přemýšlím a trnu hrůzou. Neudělal jsem nakonec to samé jako každý xenofob? Spatřit sám sebe v nenávisti k druhým? Slíbil jsem si tisíckrát, že napíšu druhou knihu na stejné téma – tentokrát ex post, bez emocí, objektivně, s chladnou hlavou. Jenže s chladnou hlavou nejsem schopný napsat ani čárku.

iLiteratura: Jak jste vlastně trávil a snášel nucenou karanténu?
Marek Šindelka: Vlastně velmi dobře. S dětmi, v přírodě, ve vylidněné Praze. Městu nemocnému pandemií Airbnb současná situace vyloženě prospěla.

iLiteratura: Vaší dosud poslední knihou je staronová Chyba (Odeon 2019) – přepracované vydání vašeho románu z roku 2008, který jste mezitím ve spolupráci s Vojtěchem Maškem převedl ještě do podoby stejnojmenného komiksu (o výtvarnou stránku se postarali Matěj Lipavský a Pure Beauty). Proč jste se ke své prozaické prvotině znovu vrátil? Přepisování vlastních děl není zdaleka tak obvyklé jako jejich adaptace…
Marek Šindelka: Chápu, že to vypadá jako autorská neuróza. Vzniklo to vlastně jednoduše nabídkou nakladatelství, abychom Chybu znovu vydali. Já jsem to s díky odmítl, už jsem se k tomu textu nechtěl vracet. Ale po roce přišla nabídka znovu a já jsem nakonec souhlasil, ovšem pod podmínkou, že text projdu a pár míst lehce proškrtám. Tak jsem začal s tím lehkým proškrtáváním, až jsem nakonec škrtl celý román a napsal jej znovu. Já jsem s tou starou verzí prostě nemohl žít.

iLiteratura: Jaká vůbec byla geneze vámi vyprávěného příběhu o Půlnoční květině a její krádeži?
Marek Šindelka: Pokusil jsem se to shrnout v krátkém doslovu k novému vydání. Byla to moje první próza, a snad proto se jí nějak nedokážu zbavit. Ten román se mě drží skutečně jako nějaký literární parazit. Psát jsem ho začal, když mi bylo dvacet. A všechno to začalo u nenápadné zmínky v novinách o českých botanicích, které zadrželi na Novém Zélandu, protože se přes hranice pokoušeli převézt několik velmi vzácných orchidejí. Byl z toho menší mezinárodní skandál. Něčím mě to zaujalo a postupem času jsem zjistil, že pašování rostlin je vcelku vitální oblast černého trhu. Obchod s ohroženými druhy – čím blíž k zániku, tím vyšší cena. Napsal jsem si o tom kratičkou báseň, takové pochroumané haiku. A tím to celé začalo: jako bych tenkrát zasadil semínko literárního plevelu, který mi po čase kompletně zamořil počítač a hlavu. Z básně vznikl celý cyklus básní, ten jsem pak přepsal na povídku, k ní jsem přidal dvě další, spojil je v novelu, ale i ta začala nezdravě bujet a nakonec z toho byl ten nepravděpodobný román, napůl jedna obludná hypertrofovaná báseň, napůl zmrzačený detektivní horor. A pořád to rostlo dál. I po vydání knihy se mi o jejích protagonistech v noci zdálo, připadalo mi, že jsem to odvyprávěl špatně, že některé postavy nedostaly prostor, jaký by si zasloužily, z toho příběhu se stalo úplné monstrum – a tak jsem oslovil naše přední odborníky v tomto oboru: Monstrkabaret Freda Brunolda. S Vojtou Maškem jsme pak román odvyprávěli znovu jako komiks. Vznikl z toho úplně nový tvar s novými postavami, novou perspektivou. Ale ani to, zdá se, nestačilo a teď je tu tedy Chyba, verze 2019. Jednu chvíli jsem tomu románu interně přezdíval literární rakovina.

iLiteratura: Musím přiznat, že vámi provedené úpravy knize nemálo prospěly, především z komiksu převzatá dvojice postav-vyšetřovatelů, s nimiž se čtenář může ponořit hlouběji do děje.
Marek Šindelka: To mám velkou radost, že v tom pocitu nejsem sám. Já si za tou aktuální verzí dost stojím. Ale strašně jsem na ní vykrvácel. Většina lidí si myslela, že jsem se zbláznil. Nikdo nechápal, proč tu energii radši neinvestuji do nového textu. Někdy v polovině jsem to vzdal. Rozlezlo se mi to na hrozný rozměr. Měl jsem tam jednu historickou linii o dávných technikách tetování, další o obchodnících se sépiovým inkoustem ve starém Japonsku a ještě jinou o sériích nevyjasněných sebevražd dětí, takovou variantu na tu ruskou řetězovou sebepoškozovací on-line hru Modrá velryba. Všechno se to rozjíždělo do stran a vůbec to nefungovalo jako celek. Volal jsem do nakladatelství, že to celé ruším, ať klidně vydají starou verzi textu, tak jak byl, že už to nechci nikdy vidět. V té chvíli jsem tu knihu nenáviděl celou svou duší. Ale pak jsem se k tomu, jak poslušná zombie, stejně vrátil. Někde v té knize píšu o botanicích: řada lidí rostliny obdivuje, zbožňuje je, miluje, ale to je všechno zoufale málo. Rostliny vyžadují šílenství, to je jediná řeč, kterou mluví. Myslím, že to často platí také o psaní.

iLiteratura: Zesílil rovněž ekologický apel, který jste do knihy již před lety vložil, viz například pasáž o houbě václavce. Jak se díváte na další velké téma dnešní doby – klimatickou krizi? A co říkáte na její ohlasy v umění, jako je třeba enviromentální poezie?
Marek Šindelka: Ono to vypadá, že klimatická krize je aktuálně v kurzu – jenže ona je v kurzu už nejmíň sto let. Jen teď, kdy začalo být vedro i největším cynikům, se už nedá přehlížet tak snadno. Osobně si vážím každého, kdo o tom tématu mluví vážně – a klidně pateticky, včetně Grety na summitu. Protože ono to je patetické. Existují prognózy, že lidstvo už fakticky skončilo, jen si to odmítá připustit a bude teď jen několik stovek let setrvačně dojíždět, jako jedno velké římské impérium smažené ve vlastní šťávě. Chyba v nové verzi se právě začíná překládat do nizozemštiny a vyjde tam pod názvem Solastalgia – chtěl jsem původně, aby se tak jmenovala i v Čechách, ale asi by těch změn bylo už moc. „Solastalgia“ je neologismus označující zbrusu novou duševní nemoc: depresi nebo hluboký smutek z klimatických změn. V Čechách se tomu říká environmentální úzkost nebo klimatický žal a trpí jím čím dál víc lidí. Pro tu knihu těžko najdu vhodnější název. Celý příběh je taková hutná melancholie – krajina bolavá, jak se nad ní přemisťují celé klimatické pásy. Povodněmi zničená Praha. V lesích nový hmyz a místo včel levná pracovní síla z východu manuálně opylující květy ovocných stromů. Všichni teskní po sněhu, který už dvacet let nikdo neviděl.

iLiteratura: Když se ještě vrátím k novému českému vydání Chyby – velmi se povedla také obálka od Nikoly Janíčkové. Přesto si nejsem jistý, že bych se coby majitel prvního vydání nechal navnadit ke koupi toho nového…
Marek Šindelka: Tomu úplně rozumím. Pokud někdo četl původní verzi, těžko po něm můžu chtít, aby se zabýval tou novou. Přestože jsou to vlastně hodně jiné knihy. Remake vlastního románu je z pohledu nějakého marketingu sebevražedný krok. A možná je to prostě celé nomen omen: chyba, kterou opakuji. Na druhé straně, každý, kdo píše, podle mě hledá dokonalý tvar. Nějakou funkční soustavu. Navíc mám rád všechny ty slavné repetice v dějinách umění: Michael Haneke, který jen s minimem změn natočil dvakrát své Funny Games, nebo Gus Van Sant, který záběr po záběru přetočil Hitchcockovo Psycho. Willem Frederik Hermans, slavný holandský prozaik, byl pověstný nespočtem verzí svých románů, v nichž už se skoro nikdo neorientoval. Jak strašně jim všem rozumím! Velkou radost mi udělal Matěj Lipavský, básník a malíř, který spolu s Pure Beauty ilustroval před lety Chybu jako komiks. Říkal jsem mu skoro provinile, že se v tom románu zase hrabu (jako bych znovu propadl alkoholu nebo drogám), a on mi nadšeně odpověděl: „Vždyť to je skvělé, proč by měl člověk pořád zahlcovat svět novými příběhy? Staří malíři ikon taky celý život dokola malovali jeden jediný obraz a stačilo to!“

iLiteratura: Už před lety jste v Únavě materiálu líčil Evropu jako „chladný nepřátelský kontinent, obehnaný dvojitým plotem s žiletkovým drátem“ a v rozhovoru mi pak k tomu řekl, že je to možná Evropa blízké budoucnosti – „ta komická a zároveň strašná Visegrádská pevnost“. Jak se na dění ve střední Evropě díváte dnes?
Marek Šindelka: Já ze všech sil věřím, že jsem se mýlil. Mám někdy tendenci vidět věci černě – často se přistihnu, že od lidí pro jistotu očekávám jen to nejhorší. Jak je asi patrné z toho, o čem jsme mluvili dříve, v mnoha ohledech mám sklony k perfekcionismu. A v psychologii existuje termín „zklamaný perfekcionista“. To znamená, že třeba dítě, když vidí, že nedokáže udělat obrázek naprosto perfektní, radši ho zničí – nebo ho nezačne kreslit vůbec, aby se vyhnulo zklamání. Mám pocit, že tak často přistupuji ke světu, k tomu, jaký obrázek si o něm kreslím, co si myslím o druhých lidech. Umělci jsou často citliví a zároveň nervózní jedinci a mají tendenci vidět věci vyhroceně. Ale třeba teď během pandemie se ukázalo, jak ohleduplní dovedou lidé být, kolik dobré vůle ve světě je. Jen nám chybí nějaký repelent proti všem Orbánům a Okamurům.

iLiteratura: Ve vašem příběhu o bratrské dvojici nelegálních uprchlíků také hrála podstatnou úlohu technika, konkrétně mobilní telefon, zastávající střídavě roli mapy, kompasu, zdroje světla i jediného prostředku komunikace s druhými. Nedávná karanténa význam telefonu, internetu, sociálních sítí apod. ještě podtrhla. Bude to mít podle vás nějaký významný vliv na naše životy, počínaje třeba školní výukou a pracovními návyky konče?
Marek Šindelka: Vliv na naše životy to už zcela jistě dávno má. Jednou budeme historická generace – ta, ve které se to zlomilo. Občas mě z toho jímá závrať – vždyť já jsem ještě zažil dobu, kdy neexistoval internet! Kdy nebyl mobilní telefon! Je to čím dál fantastičtější. V Chybě se nad Evropou potulují nekonečné monzunové bouře, které značně komplikují nejen leteckou dopravu, ale i telefonní signál. Lidé se pomalu vracejí k pevným linkám. Chtěl jsem to v té knize mít, protože mě ta představa něčím dojímá. Asi jak z ulic vytrhali poslední telefonní budky… V Únavě materiálu je naopak mobilní telefon cosi jako dýchací přístroj – bez něj je člověk vyřízený. A je to zcela reálné. Pro lidi na cestě, na útěku je mobil skutečně to nejcennější, co mají. Jen díky němu mohou zůstat napojeni na svou rodinu, díky němu se dá pokračovat v pohybu. Byl to emblém všech záchytných bodů, hraničních přechodů, nádražních hal provizorně změněných v noclehárny – ty zásuvky, kde se dal nabít telefon. Fascinovaly mě ty neskutečné chumly kabelů a kolem v kruzích posedávající, polehávající lidé, trpělivě vyčkávající, až se stroje nasytí. Podřimovali, mlčeli nebo si vyprávěli zkazky, příběhy, historky. A nad všemi těmi poblikávajícími displeji si hřáli ruce jak beduíni kolem ohně někde pod hvězdami hluboko v poušti…

iLiteratura: Únava materiálu posbírala již několik literárních ocenění či nominací a dočkala se řady překladů. Pořád platí, že „nejvíce vám čtenáři rozumějí“ v Nizozemsku?
Marek Šindelka: Literární scénu v Nizozemí a Belgii mám strašně rád. Nějak si mě tam našli. Je to jednak díky mým skvělým amsterdamským nakladatelům Das Mag. A především zásluhou Edgara de Bruin, který mé knihy vynikajícím způsobem přeložil (Únava materiálu tam byla v několika anketách vyhlášena jako nejlepší překladová kniha roku). To neznamená, že bych byl nějaká superhvězda, ale mé knihy jsou tam myslím v povědomí, vždy jsou recenzovány v předních denících, jezdím tam pravidelně na festivaly. Ale velice rád se vracím třeba taky do Polska, kde teď byla moc hezky přijatá Mapa Anny v překladu Anny Vanik. Nebo do Bulharska, kde moje knihy jednu za druhou vytrvale překládá skvělý Krasimir Prodanov.

iLiteratura: Jste členem Asociace spisovatelů. V čem spatřujete její hlavní přínos pro tuzemské spisovatele a co to znamená pro vás osobně?
Marek Šindelka: Pro spisovatele je to naprosto nezastupitelný orgán. Konečně máme někoho, kdo za nás kope. Jiné obory mají podobné organizace už dávno. Spisovatelé jsou většinou dost solitéři, takže je malý zázrak, že se to uskupení podařilo založit a že funguje. Je to velký krok směrem k tomu, aby se literatura dala dělat aspoň trochu profesionálně a na nějaké úrovni.

iLiteratura: A uživí vás dnes psaní?
Marek Šindelka: Uživí, ale to do toho musím počítat i psaní pro film, což jsem vystudoval. Ale nemůžu si stěžovat. Co se týče honorářů, je to rok od roku lepší.

iLiteratura: Stal jste se také jedním z 16 autorů a autorek, kteří uspěli v žádosti o stipendium vypsané Českým literárním centrem v souvislosti s pandemií koronaviru. S jakým projektem jste to v kategorii umělecké prózy uspěl?
Marek Šindelka: Mám rozepsaný velký blok textu, na kterém jsem začal před dvěma lety pracovat ve Skotsku. Je to zase něco nového. Pracovně tomu říkám „kniha opouštění“. Chtěl bych, aby to byla taková meditace nad dobou, ve které je možné opustit naprosto cokoliv. Kde většina dětí pochází z rozpadlých rodin, byly opuštěny, a proto samy donekonečna opouštějí. Opakují ten smutný vzoreček svých životů. Nebo jen prostě neexistuje žádná chemická vazba, která by molekulu lásky udržela pohromadě. Opustit se dá všechno, bydliště, názory, rodina, vizáž, partner, milenec, minulost, Facebook, kariéra, ideály. Všechno je to nějak podezřele nahraditelné. Zvykli jsme si nazývat to svoboda, ale neříkejte mi, že tam necítíte ten hořký podtón. Takže to mě teď zajímá, na tom pracuji. A poprvé ze všech sil usiluji o happy end. Chtěl bych, aby moji hrdinové, které už teď mám moc rád, v tom svém smutném boji vyhráli.
 

Pozn. redakce:
K ohlasům v Nizozemí a Belgii viz též články Česká literatura v Nizozemsku 2018, Česká literatura v Nizozemsku 2019, Cena pro evropskou literaturu 219, Marek Šindelka: Anna in kaart gebracht a další.