„Jsi jako podzimní strom
plný barev a smutku
mé ruce voní suchým listím“

Jméno Franciszka Nastulczyka (nar. 1957 v Bystřici, okr. Frýdek-Místek, pro zajímavost hned vedle obce Vendryně, spojené s časopisem Welles) jistě nezní českému čtenáři tak povědomě jako jiná, zvučnější jména polských básníků. Spíše se mu vybaví třeba nobelista Czesław Miłosz, současník Adam Zagajewski, případně ještě předčasně zesnulý „turpista“ Stanisław Grochowiak. Nakladatelství Protimluv se již delší dobu snaží tuto nevědomost napravovat ve své edici překladové literatury, v níž čtenář najde třeba výbor poezie Ryszarda Krynického Magnetický bod (2010), Rafała Wojaczka Který nebyl (2012) nebo Leszka Engelkinga Muzeum dětství a jiné básně (2016). Výbor z díla Nastulczykova se objevil v roce 2014 bez povšimnutí české kritiky. Vzhledem k rozsahu (na 150 stranách se nachází průřez dvacetiletou autorovou tvorbou ze sedmi sbírek) bychom jej možná mohli nařknout z marnotratnosti – neprávem.

Nastulczyk se narodil v Bystřici „nad Olší“ – tedy na území České republiky, zdejší základní školu však vychodil v polském jazyce. Momentálně žije v Bielsku-Białe, kde pracuje jako učitel. Překládá do polštiny české (např. Petra Hrušku) a slovenské (Erika J. Grocha) autory – nejen tím pěkně zapadá do „středoevropského“ profilu ostravského nakladatelství. Je redaktorem literárního čtvrtletníku Pobocza (Krajnice) a zatím vydal celkem osm sbírek.

Do českého výboru vstupujeme prostřednictvím devíti básní z první autorovy sbírky Tam za pozornie przezroczystym powietrzem (Tam za zdánlivě průzračným vzduchem, 1993). Již těchto úvodních devět básní reprezentuje a shrnuje nejdůležitější rysy Nastulczykovy poezie. Nabízí se tedy otázka, proč vůbec číst zbývající oddíly knížky. Odpověděl bych tak, že Nastulczyk sice skutečně čerpá z omezeného fondu témat, ani strukturu verše formálně příliš neobměňuje…, ale to, co ve svých časných sbírkách jaksi načrtl či naznačil, v dalších zralejších dopovídá, kruhem se vrací k otázkám, které kdysi položil, k problémům, jejichž řešení muselo určitým způsobem zrát. Definitivní odpověď však čtenář bude hledat stěží.

cesta

potřebuji příliš mnoho slov
k vypovězení toho co nevím
cesta si mě sama vybrala
po letech se ztrácí v trávě
ještě jdu
i když jsem zapomněl kam
(str. 13)

Základní tematické vymezení Nastulczykových básní se točí především kolem času, který nelze zastavit, snahy vybavit si (většinou marně) a znovu intenzivně prožít vzpomínku, něco, co již proběhlo, uplynulo, pominulo – návraty do minulosti, která se nevrátí. Lyrický subjekt je často ztracen v čase, který mu byl dán, nevěda, co bude dál, co následuje na této pozemské pouti, cestě (cesta – další, velmi starý motiv), kterou ale neznáme – tato neexistující, nepoznaná cesta se navíc stále více ztrácí, stává se stále nejasnější. Přesto kráčíme dál, pohybujíce se na hraně mezi věčností a konečností života. To vše je příznačné i pro následující sbírky (Czas i obecność, Čas a přítomnost, 1994 – zde máme slovo „čas“ už v samotném názvu; Ćmy i inne wiersze, Můry a jiné básně, 1997; Jesień stulecia, Podzim století, 2000; Przewodnik ślepego psa čili titulní Průvodce slepého psa, 2003; Przypadkowa wieczność, Náhodná věčnost, 2006; a Hölderlin maluje, 2009). Stará témata a staré motivy jsou stále intenzivnější, případně k nim přibývají motivy nové – např. podzim, město vs. krajina, motiv náboženský (ne markantně, ale přeci), milostný (báseň Šeptem), motiv tajemství. Nic není jisté, jak zní název jedné Nastulczykovy básně. Jiná báseň, Konec století, je zase vzpomínka na fin de siècle – před čtenářem se otvírá scéna, která začíná procházkou milenců (kořenáře a kapitánovy ženy) jarním parkem, kdy „rybník voní puškvorcem / a zelenými pupeny topolů“ a končí, když po čase „jdou podzimním parkem / stále jdou pod stromy“. (s. 38)

Tematizováním času a často pesimistickou, existenciální náladou svých básní Franciszek Nastulczyk nejednou připomíná poezii Víta Slívy, zejména Slívovu debutovou sbírku Nepokoj hodin (1984). U obou se zároveň setkáváme s konkrétním místopisným zasazením básní (u českého básníka je to rodný Hradec nad Moravicí a milovaná „bouda“, u Poláka pak ona česko-polsko-slovenská „krajnice“). Ovšem tam, kde Slíva nachází východisko ze své situace ztraceného člověka v toku času právě návratem k rodině, do rodného kraje, tam Nastulczyk sice také vzpomíná, ale pokračuje dál, „do neznáma“.

mlčení

vypnul jsem televizi rádio i počítač
v tichu
nehlučné kyvadlo času
[…]
vracela se mi dávná ukolébavka
nikdy
nikdy
zpíval hlas a zpívali ptáci
jenom slepý pes
stojící u dveří se na mě díval
chtěl ven

Nejvíce jednotlivých básní se redakce rozhodla zařadit z titulní sbírky Průvodce slepého psa (celkem 23). Silně se zde projevuje „pes“ jako „nejlepší přítel člověka“, samozřejmě také sílí ostatní témata (čas, nezadržitelnost, podzim, hranice – sám podzim je hraniční linií). Častěji pak nacházíme motiv transcendentní – buď se spíše skeptickým vyzněním, jako v básních Bůh bez bytí či Štědrý večer, nebo jako „probuzení ze snu“, přičemž na sen lyrický subjekt vzpomíná třeba v básni Atlantida – sen o člověku, který zavinil zkázu bájné země, neboť byl na terase sám, a jako jediný tudíž viděl blížící se katastrofu. Tento návrat k mýtu je návrat ojedinělý, většina básní je skutečně ukotvena v konkrétní malé každodennosti, v konkrétním čase a na konkrétním místě. Na místě, které často podléhá zkáze a básník se k němu vrací. Protože zaniká? Aby nezaniklo?

soumrak

stále je slyšet tiché kapání vody
a škrábání psa na dveře
déšť
mladé narcisy a psí srst
voní soumrakem

Báseň s názvem Průvodce slepého psa (věnována „Maxovi“, stejně jako báseň Pes Argos o Odysseovi ze sbírky Náhodná věčnost – je snad onen Max pes?) je ukázkou Nastulczykovy obrazotvornosti, je to báseň především vizuálně velmi efektivní. V básni se obracejí role, vidoucí člověk se stává průvodcem slepého psa – prosté, přesto hluboké. Podobně je tomu v již zmiňované básni Pes Argos o Odysseovi, v níž umírající pes vzpomíná na svého legendárního pána. Další báseň s názvem Duše psa snad netřeba představovat… Nastulczyk se však neomezuje na onu reflexivně meditativní, pesimistickou či reminiscenční rovinu. Je také básníkem, který dokáže spojit kysané zelí, jelítka a pivo se zahradou v podzimním slunci, kvetoucími fialkami a bílými mraky (Most) či hltem studeného piva v parném dni (Hlt piva – opět se vybavuje Vít Slíva, tentokrát jeho báseň Hospodo!), básníkem, který s bláznovskou posedlostí prožívá bolest prstu pořezaného při krájení cibule (Stříbrný sen), či takovým, jenž s neutuchající dětskou radostí pozoruje Kámen s oblázkem v ústech (báseň plná pozitivní energie).

Básně obsažené v českém výboru jsou většinou rozvolněné, s jednoduchým rytmem, psané volným veršem, skládané do strof s libovolným počtem veršů (občas probleskne jiskrné dvojverší či pravidelnější čtyřverší). Překladu Lenky Kuhar Daňhelové (či spíše jeho nedostatkům) se věnuje Libor Martinek v polsky psaném článku v časopise Zwrot.¹ Sama Daňhelová v „doslovu“ ke knize, který představuje spíše subjektivně laděný text o setkání s Nastulczykem, uvádí, že básník jí byl během překládání pomocníkem a rádcem. K chybám, kterých se překladatelka dopustila a o kterých se Martinek zmiňuje ve svém článku, ještě dodejme, že i redakce se dopustila jistých nepřesností (např. název sbírky Podzim století je v obsahu uveden jako Podzim a století; v básni Barva pak nalezneme z neznámého důvodu přehozené pořadí jednotlivých veršů, tedy v originále třetí a čtvrtý verš je v českém překladu první a druhý; v určitých básních pak zcela chybí některé jednoslovné verše).

Uvedené nedostatky knihy by zcela oprávněně mohly snížit její celkové hodnocení z pohledu recenzenta ze 70 na 60 %. Doufám ale, že čtenář poezie Franciszka Nastulczyka – stejně jako já – omluví všechny tyto nedokonalosti a raději se zahledí do dokonalých veršů, jejichž četba je (zvláště v těchto pěkných letních dnech) svátkem, chvílí ticha „v létě / v úterý odpoledne / když v zahradě roste šalvěj“.
 

1. MARTINEK, Libor. Nad poezją Franciszka Nastulczyka. Zwrot. Roč. 2015, č. 3, s. 35. ^zpět