Becky Chambersová debutovala v roce 2014 knihou Dlouhá cesta na malou rozzlobenou planetu, vydanou vlastním nákladem. Byl to první díl volně propojené série space oper Poutníci. Děj se točil kolem posádky lodi hloubící „tunely“ pro mezihvězdné putování a vzájemného (sebe)poznávání jejích členů. Román se dočkal velkého ohlasu, autorce otevřel dveře k prestižním nakladatelům a ta na svůj úspěch navázala Dvěma místy na slunci a Zprávou o životě vesmířanů a v roce 2019 si za sérii odnesla i cenu Hugo. Letos by měl být publikován čtvrtý, závěrečný díl. Než se tak stane, mohou vzít domácí i zahraniční fanoušci vzít zavděk krátkou odbočkou – samostatně vydanou novelou S pokorou a nadějí.

Na první pohled se dost odlišuje od toho, na co jsme u autorky zvyklí. Poutníci se odehrávají v budoucnosti vzdálené několik století, kdy je lidstvo součástí kosmopolitního Galaktického společenství, kde nepatří k premiantům, pokud jde o moudrost, a už vůbec ne, co se týče moci. Novinka je naopak zasazena do budoucnosti relativně blízké a popisuje ambiciózní misi čtyř astronautů k několika exoplanetám. Na mimozemský život také dojde, avšak vesměs na ten nemyslící, na buněčné či živočišné úrovni.

I přesto jde v jádru opět o totéž: ukázat, že lidstvo ve vesmíru nemusí nutně překonávat běsy, kterým koluje v žilách kyselina a kteří se vyznačují sklony k lidožroutství. Naopak, vesmír může být místem, kde si lidé uvědomí hodnotu spolupráce a radosti ze vzájemné pomoci a poznání. Vždyť i v Poutnících byly nejemotivnější ty okamžiky, v nichž se odehrálo například objetí dvou postav (ne nutně lidských), nebo chvíle, kdy umělá inteligence objevuje radosti tance a zkoumá, jak své zážitky popsat a zprocesovat.

Číst Becky Chambersovou je tak dnes velmi osvěžující. Nezavírá oči před problémy a nedá svým postavám nic zadarmo. Musejí se vypořádat s ohrožením života, se zákony omezujícími jejich existenci i věčnou nesnášenlivostí. Ale pokaždé je v jejich jednání obsažena hřejivá víra, že je v našich možnostech být lepší. A nejen v našich. Že vesmír není třeba dobývat, ale lze ho opravdu objevovat. A právě étosu objevování je věnováno S pokorou a nadějí – přičemž název příběhu je citace z poselství bývalého generálního tajemníka OSN Kurta Waldheima na nahrávce zlaté desky sondy Voyageru, vypuštěné v roce 1977. Sama Chambersová přitom pochází z rodiny, která se o vesmír a projekty NASA dlouhodobě zajímala – a jedním z impulsů pro její psaní bylo tehdy šokující setkání s lidmi, kteří vesmír a lidské snažení o jeho dosažení a pochopení považovali za bláznovství a zbytečné odvádění pozornosti od „reálných“ problémů na planetě Zemi. Mimochodem, mise v S pokorou a nadějí je financována z veřejných příspěvků. Protože lidé, když mají cíl, jsou schopni velkých věcí.

Chambersová ve své novele vychází z myšlenky, že lidstvo vyvine technologii, která jim umožní přizpůsobit se konkrétnímu prostředí. S trochou nadsázky její fungování autorka vysvětluje jako nikotinové náplasti. Jejich aplikace vyvolá změny, které mají omezenou působnost. Právě na jednom konkrétním příkladu je přitom dobré ukázat jednu z autorčiných nejsilnějších stránek. Během své první zastávky u planety Aecor začne kůže všech astronautů produkovat reflektin – protein vyskytující se například u olihní. Proč? Protože je nedostatek světla a reflektin astronautům poslouží jako jeho náhradní zdroj. Kromě jiného. A co to přesně znamená? No přece že mají na tváři třpytky! Není to úžasné? Je to úžasné! Becky Chambersová prostě dokáže ve svých knihách zprostředkovat absolutní obdiv k vědě i nadšení fanouška sci-fi příběhů a věčného dítěte objevujícího svět.

Podobné hravé momenty jsou sice výrazné, ale pro někoho možná překvapivě netvoří základ příběhu. Na omezeném prostoru necelých dvou set nijak hustě vysázených stran Chambersová pořádně přitvrdí. Rozebírá dopady odletu na mnohaletou misi, po jejímž návratu nebude nikdo z příbuzných a známých protagonistů už naživu. Řeší, jak se může společnost změnit a jak se může změnit její postoj k vesmírným projektům, a dokáže z toho vykutat úžasně působivou pointu. Protože jakkoliv jsou členové mise pro věc nadšení, dobře vědí, že to nedělají pro sebe – a ani nemohou. Jak v knize zazní: ta práce není pro každého, ale její výsledky ano.

Je úžasné sledovat, s jakou opatrností a ohleduplností probíhají jednotlivé zastávky na misi. Je hřejivé uvědomit si, jak nenápadně a nenásilně Chambersová lobbuje za současné vesmírné projekty. A je děsivé, jak dokáže vymáchat čtenáři obličej v předpokladu, že má před sebou sluníčkové čtení. A stačí jí k tomu jedna drobná chyba v protokolu dekontaminace. Nepotřebuje žádnou akční scénu, jen strohé a nezvratné potvrzení toho, že všechny naše činy mají nevratné důsledky.

Vesmír se může zdát vzdálený, ale o to jsou důležitější odpovědi na otázky, které Chambersová pokládá: co pro nás vesmír znamená? Je naší hračkou? Hřištěm? Zdrojem? Školní třídou nebo chrámem? A chápeme, že v něm můžeme navzdory tisícovkám sci-fi příběhů a milionům lidských snů prostě selhat? Chambersová, věrna názvu své knihy, je pokládá pokorně a s nadějí. A my bychom je měli stejně zodpovědět. Minimálně v duchu sami sobě.