Román Černá kronika lásky Tadeusze Konwického neměl lehký osud a o své místo na knihkupeckých pultech musel poměrně dlouho zápasit. Prvního vydání se měl dočkat roku 1978, avšak později byl celý náklad zničen (cca 5000 výtisků, jak uvádí nakladatel nového vydání). Teprve nyní se můžeme seznámit s kompletním textem Černé kroniky lásky v českém překladu Heleny Stachové.

Tadeusz Konwicki (1926–2015) pocházel z prostředí litevského venkova a osobně se účastnil bojů druhé světové války, mimo jiné i jako pomocník v nemocnici v Novém Vilně. V jeho knižní i filmové tvorbě lze mapovat silný vliv osobní zkušenosti s válkou, pojící se s bolestnými vzpomínkami a atmosférou plnou strachu a obav.

„Milujeme tolik Litvy, kolik jí zbylo.“
Příběh Černé kroniky lásky je zasazen do meziválečné litevské vesnice Nowa Wilejka a krajiny v okolí Vilna, autorova rodného kraje, který byl před válkou součástí polského území. Prostředí sehrává v příběhu klíčovou roli. Dokresluje stísněnou atmosféru románu a je silně propojeno s dějovou linkou. Právě obeznámenost s historickým kontextem a osudem tohoto kraje čtenáři dopomůže k pochopení vedlejších významů díla a autorových odkazů na existenční otázky obyvatel litevsko-polského území. Do děje pronikají obavy z blížící se války, která krutě zasáhne milovanou domovinu a mobilizuje mužské obyvatelstvo. Časově je děj románu situován do jarních měsíců roku 1939 a autor do něj vkládá indicie poodkrývající následující události a osud milované krajiny. Paradox tohoto polsko-litevského území, které nemá jasně vymezené hranice a je vystaveno cizím vlivům a ohrožováno válkou, proniká do textu jako litanie nad ztrátou domova a nostalgickým vzpomínáním na rodnou krajinu.

„Litva byla tenkrát velikým zapadajícím sluncem, které po sobě zanechává paprsky podivuhodného světla a zbytky dohasínající duhy. Dožívala své dny ve vilenské polštině, v běloruských písních, litevských příslovích, žila ještě ve vytrácejících se obyčejích, v chorobně vybujelých charakterech a husté dobromyslnosti lidí.“ (s. 112)

Kromě motivického zaměření na blížící se válku věnuje vypravěč pozornost dvěma hlavním postávám: Vítkovi a Alině, dívce s francouzskými kořeny. Na první pohled by se mohlo zdát, že čteme milostný příběh na pozadí blížící se války v žánrovém formátu Rollandova Petra a Lucie, avšak osudy Vítka a Aliny jsou jiné. Oba odmítají sdílet starosti svého okolí, připravujícího se čelit jedné z největších katastrof v dějinách. Jejich vztah je povětšinou čistě platonický a hravý a vrcholí až ve fanatické snaze získat pozornost druhého na úkor vlastních potřeb a dosavadních cílů.

Postmoderní mozaika
Příběh je roztříštěn do mozaiky příhod, pocitů postav a popisů krajiny, události na sebe chronologicky často nenavazují. Jednotlivé postavy pak zastupují rozličnou škálu charakterů, přičemž pozornost věnovaná vedlejším postavám ubírá prostor ústřední dvojici. Vztah Vítka a Aliny bohužel Konwicki konstruuje jen poměrně úzkým hlediskem mužské poloviny dvojice.

Příběh je dále členěn úryvky novinového tisku o aktuálních událostech fascinujícího a kriminálního rázu. Tato postmoderní hra přispívá k roztříštěnosti fabule a propojuje milostný příběh s vnější „realitou“. Opakovaným překlenováním mezery mezi milostným omámením a „skutečností“ vytváří Konwicki snový dojem.

Předností románu jsou hojné popisy krajiny. Líčení jarní přírody, hlubokého lesa, noční oblohy, stromů a ptactva mají na jedné straně až impresionistickou podobu, na straně druhé však za nimi spatřujeme romanticky drásavou krajinu, jež může být pro člověka útěchou i místem záhuby.

Román Tadeusze Konwického je bezpochyby výrazné dílo, pojednávající o polsko-litevské oblasti a o lidské snaze vyrovnat se s osudem. Existenciální tíha je v Černé kronice lásky reflektována prostřednictvím milostného příběhu dvou mladých lidí, kteří si skepticky uvědomují problémy moderní společnosti a touží po naději. Vzpomínání, nostalgie a přibližování doby a místa, v němž se děj odehrává, jsou stěžejními prvky výstavby tíživé atmosféry knihy, jež slouží jako upomínka na dobu, kdy krásu domova lidem odcizilo násilí a hrozba války.

Pozn. red.: Článek byl 4. 7. 2021 upraven na základě upřesnění v diskusi.