Ve své třetí próze pro mládež, nazvané Labyrint nedokončených setkání, se František Tichý opět obrací k tematické konstantě svých literárních prací, jíž je život židovských dětí v terezínském ghettu. Všechny jeho knihy oscilují kolem osobnosti Petra Ginze, židovského míšence z Prahy, který byl od svých čtrnácti let internován v Terezíně a na podzim 1944 zavražděn v koncentračním táboře Osvětim-Birkenau. Tragickému osudu tohoto umělecky nadaného chlapce Tichý věnoval životopisnou knihu Princ se žlutou hvězdou (Geum, 2014), která vznikala ve spolupráci se studenty holešovického gymnázia Přírodní škola, jež Tichý založil a vede. Petr Ginz je rovněž protagonistou románu Transport za věčnost (Baobab, 2017), který Františku Tichému vynesl ocenění Magnesia Litera v kategorii Knih pro děti a mládež. A jako jedna z kladných vedlejších postav figuruje vyrovnaný, předčasně dospělý Ginz také v nejnovějším Tichého románu foglarovského střihu, určeném dle nakladatelské anotace čtenářům od třinácti let.

Evidentním uměleckým záměrem pedagoga Františka Tichého je věrohodně přiblížit dnešním dospívajícím život jejich vrstevníků za války a poukázat tak nejen na propastné rozdíly v životech obou generací – ve vzájemně propletených příbězích několika pražských kluků z doby minulé i ze současnosti dává totiž vyniknout také hodnotám, které mají v životě váhu bez ohledu na společensko-politické okolnosti, a těmi jsou kamarádství, odvaha a statečnost. Charaktery postav modeluje uvěřitelně, i během krátkého časového úseku (zhruba deseti měsíců roku 2018, v nichž je současný děj ukotven) si dospívající chlapci své zrání uvědomují a uvědomuje si je i jejich okolí.

Autenticity při tematizování holocaustu autor tentokrát dosahuje díky prolínání dvou časových pásem a mnohohlasému vyprávění: v jednotlivých kapitolách se střídá ich-perspektiva dnešních pražských skautů Filipa a Matyáše a jejich romského kamaráda Marka z dětského domova v Senohrabech. Historickou linii reprezentují vypravěčské hlasy a deníkové záznamy čtrnáctiletého Pavla a dvanáctiletého Františka Leonových, jejichž reálnými předobrazy byli bratři Lionovi, internovaní v Terezíně i se svou matkou po dobu tří let a (jako již zmíněný Petr Ginz) zavraždění roku 1944 v Birkenau. Válečné osudy terezínských dětí a život v ghettu vůbec vstupují do osobních příběhů dnešních kluků prostřednictvím nalezeného deníku.

Průšvihář Marek najde na půdě bývalé terezínské nemocnice (kam se dostane při útěku před policií) Pavlův deník. Putuje s ním do diagnostického ústavu, po „nápravě“ a návratu do dětského domova však ze zařízení opět utíká, tápe, život pro něj nemá žádný smysl. Rodícímu se přátelství s Matyášem a Filipem příliš nevěří – proč by jim na něm mělo záležet, našeptává mu jeho dosavadní životní zkušenost. Hluboce ho však zasáhne Pavlův osud, chce o něm zjistit co nejvíc, a tak se do Terezína vrací. Kamarádi ho v tom nemůžou nechat. Dva červencové dny roku 2018 jsou tak nabité událostmi, že v nich román neomylně vrcholí, ačkoli příběh je dovyprávěn ještě k dobrému konci. Za večerní bouře, která nečekaně zamíchá rozháranými emocemi teenagerů, dojde k imaginárnímu setkání, protnutí chlapeckých osudů, ale i ke srážce s nákladním autem, která náhle akceleruje mentální zrání jednoho z protagonistů.

Třebaže je válečná tematika pro Tichého prózu určující, nepůsobí text schematicky. Autor na mnoha významových rovinách rozvíjí motiv (sociálního) vyloučení, který konkretizuje nejen prostřednictvím stigmatizujícího židovství, ale odráží se i v romském původu několika chlapců, v bolestivé zkušenosti nepřijetí v rodině, v odlišné sexuální orientaci, se kterou si dospívající neví rady, v přístupu k náboženské víře. Většinu těchto témat Tichý jen „naťukává“, aby je detabuizoval, vyhýbá se stereotypním názorům a nehledá paušální řešení, které by čtenářům podsouval. Spíše prostřednictvím tohoto motivického rejstříku otevírá románu cestu k početnějšímu čtenářskému publiku. Vstříc dnešním čtenářům jde i v promluvách jednotlivých klukovských postav, v nichž se neostýchá sáhnout po hrubším výrazu.

Zaujmout chce také „faktografií“, kterou se román vymezuje vůči historické skutečnosti: cituje z dobových deníků, v poznámkách pod čarou komentuje místopis terezínských událostí a připojil i stylizovanou mapu Terezína s podrobnou legendou, která rovněž odkazuje k románovým epizodám. V závěrečné dedikaci („památce dvou statečných kluků“) Tichý ozřejmuje rozdíly mezi „šťastnými“ osudy postav z fikčního světa a osudy skutečnými.

Působivá je volba fialové barvy pro sazbu textu i ilustrací, vezmeme-li v potaz její symboliku ve vztahu k naznačeným leitmotivům textu: má své místo v katolickém ritu, je barvou pohlavní nevyhraněnosti, „značí skryté tajemství vyvolávající znepokojení“. Perokresby Stanislava Setinského, které text střídmě provázejí, evokují tísnivou atmosféru obav, dobrodružství a napětí, kterou je čtivý Labyrint nedokončených setkání prosycen.