Portugalská spisovatelka Daniela Costa (*1980) absolvovala obor výuka portugalštiny na univerzitě v Minho a následně se věnovala výuce svého rodného jazyka ve Východním Timoru. V roce 2012 založila projekt Biografie na objednávku, v jehož rámci vytvořila už desítky textů pro soukromá vydání (biografie, povídky, monografie). O dva roky později vydala sbírku životopisů s názvem Dançar à Chuva. V roce 2018 vydala knihu Bomba nad Marão (Uma Bomba a Iluminar a Noite do Marão) a získala s ní 1. místo v literární soutěži pořádané Velvyslanectvím Korejské republiky v Portugalsku a 3. místo v Literární soutěži Dr. João Isabel, pořádané portugalskou obcí Manteigas.

S Danielou jsme si povídaly o tom, jaký je vztah mezi dějinnými událostmi a fikcí, a o její cestě k zapomenuté historické události, jež svou knihou pomohla připomenout. O Marãu, otci Maxovi či bombových útocích v porevolučních 70. letech totiž nemělo v Portugalsku mnoho lidí, včetně mě, ponětí.

iLiteratura: Jak ses k tomuto tématu nedávných portugalských dějin dostala?
Daniela Costa: K bombovému útoku, který vedl ke vzniku knihy, došlo v oblasti, odkud pocházím, v hornaté části portugalského vnitrozemí, kde se vyrábí portské víno. Nicméně to téma bylo tabu a já jsem vyrostla, aniž bych kdy slyšela o otci Maxovi a Marie de Lurdes. Když jsem se o všem dozvěděla, byla jsem už dospělá a chtěla jsem pochopit, proč se o tom, co se stalo, vůbec nemluví. Čím více jsem poznávala povahu otce Maxe, tím více ve mně rostla touha o něm psát.

iLiteratura: Kdo tedy otec Max byl a jakou roli sehrál v portugalských dějinách?
Daniela Costa: V období po karafiátové revoluci, tedy po 25. dubnu 1974, panovala v Portugalsku vyhrocená atmosféra. Docházelo ke znárodnění bank, pozemkové reformě, demonstracím, stávkám… Převládal strach, že by se zde mohl uchytit komunismus, a rostla krajně pravicová síť, jejímž cílem bylo šířit paniku a eliminovat levicová hnutí.
V tomto nepřátelském klimatu bránil otec Max dělníky, podporoval členy odborů, účastnil se vedení středních škol, vytvářel divadelní skupiny a s pomocí dobrovolníků pořádal pro zemědělce a dělníky hodiny čtení a psaní (ještě v roce 1974 byla v Portugalsku vysoká míra negramotnosti, asi 25% – pozn. ŠH).
Za levici kandidoval ve volbách v roce 1976, bylo mu vyhrožováno smrtí, ale na své cestě neuhnul ani o centimetr. Nakonec byl spolu se studentkou, která mu pomáhala s hodinami gramotnosti, zavražděn.

iLiteratura: Když sis ujasnila, že by toto téma mohlo sloužit jako základ pro knihu, co následovalo?
Daniela Costa: Prvním krokem bylo promluvit s lidmi, kteří znali tyto reálné postavy. Ti mě zase dovedli k dalším a mně se najednou začaly skládat jednotlivé kousky do pomyslného puzzle. Pak jsem analyzovala soudní spor, který trval více než dvacet let a který nakonec prokázal, že pachatelem bylo pravicové hnutí. Souběžně jsem načítala tehdejší výtisky novin a četla jsem knihy, které mi umožnily zasadit informace do kontextu.

Mezi historií a literaturou
iLiteratura: Kde jsi hledala prostor pro literaturu? Tedy aby tvé vyprávění nebylo jen sekvencí historických faktů?
Daniela Costa: Věřím, že to, co mi umožnilo vnést do příběhu poetiku, byl fakt, že jsem mohla být na místech, kde se příběh odvíjel: střední škola, kde někteří studenti debatovali o ideálech a jiní na stěny malovali výhružky; dům, kde otec Max žil; vesnice, kde učil v noční škole, hřbitov, kde jsou uložena těla… Nechala jsem zkrátka znít hlasy postav a vyprávění, která jsem vyslechla, a sešívala jsem ze všeho takový svůj patchwork.

iLiteratura: Jakého přijetí se kniha dočkala, zejména mezi těmi, kteří s případem nějak souvisí?
Daniela Costa: Lidé, kteří tento příběh prožívali intenzivně a kteří toužili po spravedlnosti, cítili, že oživení tohoto tématu je jakousi poctou. Takové povytažení opony zapomnění. Mladí lidé, kteří jej neznali – a mnozí ani netušili o atmosféře téměř občanské války –, si uvědomili, že naše demokracie, ať už je jakkoli nedokonalá, byla vybudována za cenu mnoha obětí.

„Metody hledání pravdy“
iLiteratura: Věčná otázka: jak daleko podle tebe může autor zajít v popisu skutečnosti? Kde jsou hranice mezi fikcí a realitou a jak jsi to aplikovala ve své knize?
Daniela Costa: Parafrázuji portugalského intelektuála Josého Tolentina Mendonçu, kterého velmi obdivuji: „Příběh a fikce jsou metody hledání pravdy.“ Musí existovat obrovský respekt k historické pravdě a lidskému životu. Fikce může vždy vést dialog s realitou, pokud je etická.

iLiteratura: Ve výňatku z románu Bomba nad Marão, který se v překladu dostal k českým čtenářům, je vypravěčkou stará babička. Jaké to je vcítit se do starého člověka, který popisuje tragédii, jež naprosto otřásla jeho životem?
Daniela Costa: Tato postava skutečně existovala. Četla jsem její zápisky, slyšela jsem o ní příběhy. Navštívila jsem místa, kde pobývala. Někdy jsem se bála, že „poskvrním“ její památku. To, co žila a zažila, je však univerzální: pochybnosti, důvěra, lítost a smutek. Babička podporující lidi, kteří myslí a jednají proti konzervativní většině. Negramotná žena, která cítí, že to, co jí bylo po celý život vštěpováno, nemusí být pravda, která věří v utopii rovnosti. Troska člověka, která přihlíží tomu, jak jí zavraždí vnučku, protože šla proti proudu. Cítila jsem to téměř jako akt spravedlnosti – připomenout ji a oživit v románu.