Co potřebuje začínající autor? Kontakty, peníze a motivaci. Jak se rodí hvězdy? Trefí se do tématu a ideálně znají literárního profesionála. Jak se shání literární agent? Těžko. Jak pracovat se sociálními sítěmi? Nechci?! Jak psát? Proč psát? Z čeho psát? Kdy psát? Kde psát? Psát!

Občas si říkám, že spisovatelka, která dokončí knihu, honem spěchá napsat další, aby samu sebe zachránila. Proč o sobě říkat „začínající“, když se po zhotovení textu cítím jako stařešina po dlouhém letu galaxií? Mé racionální já říká: možná bys měla v první řadě porozumět trhu a tomu, jak má vypadat správná smlouva. Divoké já oponuje: kašli na to, vzpomínáš, jak jsme chtěly napsat knihu o slze? Zhruba mezi těmito dvěma póly se pohybují i mé zkušenosti z mezinárodních literárních festivalů. Člověk se cítí jako hvězda, protože dostane hotel se snídaní a prostor číst pro větší či menší skupinu odvážlivců, kteří v jakémsi malém městečku dorazili na něco tak neatraktivního, jako je autorské čtení. Cítí se ale i jako věčný začátečník tváří v tvář permanentní pokoře a možná i vděčnosti za šanci dávat a brát napříč jazyky, tématy i hranicemi.

Něco se děje

Sedím v setmělém sále, který ze všeho nejvíc připomíná koncertní část některého z pražských klubů, všechny ty dříve industriální či jateční prostory přetvořené v kulturní centra (a často brzy nato v kanceláře). Jediné, čemu během prvních deseti minut přednesu neznámé spisovatelky zcela bezpečně rozumím, je slovo „Tsjechoslowakije“ a okamžitě mě to s paní v bílém kostýmku, s dokonalým, svůdným hlasem propojí; tak přece máme něco společného… Evropu. 

Modrá, nachová a bílá světla se střídají, perfektní zvuk, projekce – i tak dnes vypadají autorská čtení. Není důležité, zda se program odehrává v sále, nebo na zahradě ekoaktivistického centra v rozbořené garáži. Něco se děje. A to „něco“ je literatura. Přirozená vícejazyčnost na scéně i v samotném básnickém gestu, to je asi ten nejdůležitější vjem, který dá člověku návštěva zahraniční literární akce. Bez ohledu na možnou jazykovou bariéru je literatura schopná nedorozumění překonat, ačkoliv se zdánlivě, na první pohled, odehrává především v jazyce. 

Dnes jsem tu jako divačka, nikoliv jako autorka, možná i proto mohu relaxovat a užívat si srozumitelné i nesrozumitelné hlasy. Nacházím se v nizozemském městečku Nijmegen v meandru řeky Waal na festivalu Wintertuin. Tým festivalu a stejnojmenné školy kreativního psaní je totiž jedním z iniciátorů evropského projektu CELA čili Connecting Emerging Literary Artists. Když jsem se o něm doslechla poprvé před několika lety, vtipkovala jsem, že v žádné cele se teda zavřít nenechám; jeho ambice jsou ale „oslnivé“: rozvíjet talent nejen takzvaně začínajících spisovatelů, ale i překladatelů a literárních profesionálů. Nizozemskému publiku se na velikonoční pondělí představuje „naše“ Anna Beata Háblová, Mirt Komel ze Slovinska, Sara Micello z Itálie a překladatelky Sandra Verhulst, Blanka Konečná (Juranová) a Staša Pavlović.

Neviditelní skřítci

Zahrnutí překladatelů jako aktivních účastníků literárního festivalu považuji za výborné. I díky tomu jsem si mohla důkladněji promluvit právě s Blankou Konečnou, která překládá z nizozemštiny. Nejprve jsme oprávněně remcaly, že překladatelka je v Česku mnohdy jako „neviditelný skřítek“, že v českém veřejném prostoru se knihy „překládají samy“, zatímco v některých jiných evropských zemích není překladatelství tak podhodnocené. „Nejlepší překladatelka je ženská na mateřské dovolené, co si to udělá sama a nebude po nakladateli chtít peníze,“ vtipkuje Blanka. Evropská zkušenost ovšem říká, že nakladatelé mnohdy ani nevědí, že v zemi původu díla existují fondy, které podporují tamní literaturu v překladu, a honoráře by tak mohly být podstatně vyšší. 

Jak se Blanka dostala zrovna k nizozemštině? Díky cestování – jezdili sem s rodiči na dovolenou… I takhle začíná „kariéra“, třebaže v nedávných protestech spojených s takzvanou Hodinou pravdy, demonstracemi za zlepšení podmínek vysokoškolských pedagogů a doktorandů, byla univerzitní nederlandistika bráněna proti nařčení, že je jedním z mikrooborů, které ve skutečnosti nikdo nepotřebuje. Blanka dobře ví, že se nemusí věnovat jen literárnímu překladu, protože má takřka neustále nabídky od korporátů, s nizozemštinou se na pracovním trhu neztratí, ale naštěstí na literární překlad nezanevřela, a tak si díky ní můžeme v češtině přečíst evropský bestseller Lisy Weedy, další z autorek zapojených do projektu CELA. Debut této „začínající“ spisovatelky s názvem Aleksandra (2021) se kus za kusem prodává po celé Evropě, aktuálně je přeložený do osmi jazyků včetně češtiny. Ostatně i česká verze vznikala ve vícejazyčném dialogu – Blanka mi vypráví, jak svůj překlad srovnávala s francouzským a jak se s francouzskou překladatelkou vzájemně korigovaly. Když už jsem na výzvědách, ptám se (z pozice začínající spisovatelky), zda existuje také začínající překladatelka.

Blanka Konečná: (smích) Zejména je to argument, proč ti snížit honorář. Řada překladatelů, co by ráda začala s literárním překladem, mívá potíže s tím, jak se dostat k nakladatelům. A pokud za sebou nemají první překlad, může nastat odmítnutí. V rámci nizozemštiny působí zhruba pět až šest zavedených překladatelek, je tedy jednodušší sáhnout po někom, kdo už má něco „odpracováno“. Začínající překladatel to může mít extrémně těžké. Má vyučující z vysoké školy mi tehdy můj debut zprostředkovala tím, že se za mě jistým způsobem zaručila. Podobné je to i na druhé straně: Nizozemský literární fond zase má svoje autorizované překladatele. Pouze ti na seznamu mohou dostávat dotace. Nedostat se mezi ně pak znamená skoro nemožnost publikovat…

Anna Luňáková: Takže si konkurujete? 
Blanka Konečná: Spíš si pomáháme. CELA je hrozně fajn z hlediska networkingu. Samozřejmě ne každé setkání je plodné, ale pro mě osobně bylo skvělé stýkat se s lidmi, například s překladateli do češtiny z jiných jazyků, to je naprosto výjimečné. Napojení na České literární centrum mi dalo pocit, že nejsem úplně „ve vodě“. Navíc jsem potkala tři autorky, které jsem překládala, což zlepšuje moji pozici překladatelky vůči nakladatelstvím.

Anna Luňáková: Aniž bych byla reklamní copywriter, můžeme říct, že CELA za překladatelky – dobrý!

Growing up together

Časem se z toho možná stane samozřejmost, ale zatím jsem nadšená jako člověk, kterého v letadle posadí do business class, protože jinde nebylo místo. Dělám novinářku. Poslouchám hodiny a hodiny přednesu básní v nizozemštině. Ačkoliv to může znít jako dojemná píseň jednoho úspěchu, CELA se opravdu „snaží“ nabídnout autorům to, co potřebují. Mimo jiné mentora nebo mentorku, jež si sami zvolí. V aktuálním turnusu projektu to byl Petr Borkovec, který na Světě knihy prohlásil: „Být u těch textů od začátku byla nejhlubší zkušenost, kterou jsem kdy zažil.“ 

Edice CELY započatá v roce 2019 nyní v srpnu končí. A ačkoliv si budou potenciální účastníci edice příští v přihláškách nejspíš konkurovat, doufám, že se nás tam sejde co nejvíc (ano, i já se chci přihlásit). Sláva interdisciplinaritě, sláva „sisterhoodu“ a „growing up together“, jak o tom mluvila srbská překladatelka ze slovinštiny Jelena Dedeić. CELA, která propojila 30 spisovatelů, 79 překladatelů, 6 literárních profesionálů a 10 zemí, pořádala po dobu 4 let semináře, promovala, četlo se, diskutovalo i překládalo. Zda se tím narovnala takzvaná literární infrastruktura v různých zemích, zůstává otázkou. Jednoznačné ale je, že i malé jazyky mohou mít velkou literaturu. Jen nesmějí vyhynout pro nezájem.

Postavení začínajících autorek v Evropě? Důležitost setkávání? Chuť rozjet se do světa a potkávat se? Projekty, jež o to usilují na evropské úrovni, tak jako CELA, mohou být odrazovým můstkem i pro něco snad ještě hlubšího a vzdálenějšího, než je vznik „nových hvězd“.