Výročí sto let od prvního publikování jedné z Čapkových nejslavnějších divadelních her a také od prvního použití slova robot, které mezitím obohatilo slovník většiny světových jazyků, v knižní branži nejaktivněji připomíná nakladatelství Argo. Jednak povídkovou antologií ROBOT100, kam vedle domácích autorů převážně z žánru sci-fi přispěla také britská hvězda (a autor v Argu s úspěchem vydávaný) Ben Aaronovitch, a pak také projektem ještě ambicióznějším, totiž komiksovou adaptací původního textu. Výsledkem je velkolepé dílo, 256 plnobarevných stran velkorysého formátu A4. Sympatické je také to, že se do něj pustila teprve osmadvacetiletá Kateřina Čupová, pro kterou je to první samostatný knižní svazek – dosud publikovala jen povídky v časopisech a sbornících a webový seriál The Author‘s Apprentice v angličtině.

R.U.R. je divadelní hra a jako taková vlastně nehotové dílo určené k interpretaci. Svým způsobem je tak pro adaptace (včetně té komiksové) vhodnější než romány nebo povídky. Čupová k ní přitom přistoupila velmi zodpovědně, dodržuje dělení do dějství a z textu toho moc nevynechává. Přidává jen krátkou snovou pasáž, kam „přestěhovala“ část jednoho dialogu, a jednookénkové snové flashbacky, jimiž občas prolíná hlavní děj. Je to nepochybně správný přístup a měl by splňovat účel, tedy přiblížit slavnou, ale místy zastarale působící hru, současnému publiku, a to nejen tomu českému (zájem o komiks je i v zahraničí). Jedno úskalí to ovšem má. I když je krácení citlivé a to podstatné z promluv jednotlivých postav zůstává, odpadlá „omáčka“ přesto schází, hlavně proto, že z textu výrazněji vystupuje jeho tezovitost a účelovost. Čapek obojí dovedně schoval za rázovité vystupování a občasnou upovídanost hrdinů (a jistě spoléhal na jejich dotvoření divadelními herci), takže jakmile se dialogy zkrátí, začne to příliš šustit papírem.

Výrazná a skvělá je kresba. R.U.R. je v zásadě depresivní tragédie až apokalyptických rozměrů, byť v závěru zmírněná náznakem světlejších časů, kdy se do světa robotů vrací to lepší z lidství. Čupová ji inscenuje jemnou, téměř veselou, či přesněji karikaturní kresbou. Vymykají se samozřejmě roboti, pro něž ovšem autorka také zvolila divadelní stylizaci – tedy lidem bližší (i v divadle je hrají herci), zaoblenější, než jak roboti vypadají v jejích skicách, kde ještě mají ostřejší, strojovější tvary. Hlavní hrdinka Helena ale působí jako umanutý diblík, továrník Domin jako cirkusový impresário nebo manažer na kokainu a i ostatní mají výraznou stylizaci, samozřejmě v duchu Čapkových pokynů, jen trochu hyperbolizovanou. R.U.R. tak ztrácí svou osudovou hrozivost a má více lehkosti, a přinejmenším v předehře až lehkomyslnosti, či dokonce mírné frivolnosti. Toto komiksové pojetí mimochodem může aktuálně interpretovat postavu Heleny – jakožto idealistickou aktivistku, která nedohlédne důsledky svých činů a svým dobře míněným (humanistickým) jednáním když ne zaviní, tak podstatně uspíší budoucí katastrofu. Čapkovo poselství o tragédii ušlechtilých cílů, při jejichž dosahování se zapomíná na to, že ne všichni jsou stejně ušlechtilí (a ostatním lidem nemusejí ony cíle připadat zas tak ušlechtilé), je stále platné a i z komiksu dobře čitelné.

Dílo Karla Čapka se dočkalo komiksové adaptace poměrně nedávno, kreslíř Jonáš Ledecký oslovil několik dalších kolegů a v souboru Kapsy převedli do komiksu pět Čapkových detektivních povídek. Charakter kresby i celkové pojetí se bohužel s charakterem adaptovaných povídek převážně míjely. V tomto je Čupová o dva řády výše, je připravená, pečlivá, invenční i osobitá, poučená zejména současným autorským komiksem (v Evropě i USA). R.U.R. je poctivá ruční práce včetně akvarelového koloringu, který má nestejnoměrné odstíny, či vyloženě šmouhy. Konzervativnější čtenáři to mohou považovat za vadu či amatérismus, ale jde přinejmenším o zajímavý, neotřelý přístup. Za zmínku stojí i pojetí promluvových bublin – zatímco pro většinu kreslířů občas bývají trochu nutné zlo, Čupová je vnímá jako přirozenou součást celé kompozice obrázku, a zejména s výběžky, které ukazují k příslušnému mluvčímu, si hraje jako málokdo. Obkružuje jimi postavy či předměty, splétá je, když jde o dialog manželů nebo milenců, jejich pevná či naopak roztřesená linka odráží momentální náladu postav. Místy sice ty dlouhé hadovité tvary působí trochu zmatečně a překombinovaně, ale stále je to nekonvenční a inspirativní přístup.

Karel Čapek a další velikáni české literatury vzbuzují jakousi povinnou úctu a zároveň jim hrozí, že zůstanou jen součástí předepsané školní četby. Pojetí R.U.R. Kateřiny Čupové si neklade ambice tuto hru nějak popularizovat, nepředstavuje digest pro středoškoláky. Na to je – navzdory výše zmíněnému zkrácení dialogů – příliš důkladné. Cenné je i zachování divadelního členění na předehru a tři dějství, což Čupová ještě zdůrazňuje postmoderním vtípkem, když děj v jedné dvoustraně nahlédne jakoby ze zadní perspektivy, a čtenář se tak ocitá na jevišti a hledí do zaplněného divadelního hlediště. Jen tu nevidíme sedět lidi, ale řady robotů s identickými tvářemi.