Druhý Švankmajerův surrealistický román představuje opětovnou syntézu umělcovy tvorby, tentokrát především literární a výtvarné. Po obsáhlé „románové dystopii“ Cesty spasení se knize nyní dostává podobně otevřeného titulu – Jednotný proud myšlení aneb život se rodí v ústech –, přičemž významová otevřenost, jak je ostatně u surrealistických děl zvykem, je jednou z jejích nejvýraznějších vlastností.

Konstantou rovněž zůstává princip hry se čtenářem, třebaže Švankmajer na jednom místě naznačí, že má při tvorbě na mysli jiné priority než recipienta: „Ostatně ‚nedělám umění‘, jen ve své tvorbě dávám volný průchod své touze. To je vše. Nic víc než její ukojení si od svojí tvorby neslibuji.“ Už podtitul Velký dobrodružný román je bezesporu pokud ne zrovna nadsázka, žánrové určení veskrze přibližné, akceptovatelné nanejvýš ve velmi širokém slova smyslu. Máme co do činění s narací záměrně rozbíhavou a digresivní, s takovou, která se v textových partech spíše jen proklamuje (například i pomocí průběžného rámování do číslovaných kapitol), než že by se skutečně dála.

Verbální „kapitoly“ s víceméně ilustrativním obrazovým doprovodem různé provenience jsou soustředěny do první části knihy, nějakých sedmdesáti stran. Do jisté míry je lze chápat jako předvoj následující, již dominantně obrazové části, od 38. kapitoly pojmenované přímo Velký dobrodružný román. Tomu je (od 31. kapitoly) předsazena ještě Předmluva, též převážně mimoslovní. V pasážích předcházejících samotnému románu nacházíme mix úvah, různorodých dialogických hříček, všelijakých explikací, rýmovánek, zmínek o privátním Švankmajerově životě, jeho snech, jakož i o vlastní – literární, výtvarné i filmové – tvorbě (včetně např. přetištění časopiseckého rozhovoru s ním). A vedle toho též – řekněme – náběhy na avizované epické dílo, jeho různá předznamenání a prolepse. Tak se spíše zlomkovitě, v relativně krátkých vstupech (někdy třebas jen o rozsahu jedné věty) vícekrát zjeví patrně hlavní postavy fragmentarizovaného románu jako pohřební zřízenec Frám, lékárník Příval, jistá Emílie ad. Víckrát je zmíněn Frigo, známý z filmových grotesek, a také „hosteska“ jménem Lucie Hromová (jakési Švankmajerovo alter ego), autorka řady krátkých taktilních scénářů a posléze i asamblážově pojatého „taktilního románu“, jež jsou do knihy rovněž včleněny.

Už z nemožnosti postihnout příběhovou linku je zřejmé, že Švankmajer se skutečně podřizuje toliko mimologickému „jednotnému proudu myšlení“, když svůj text rozvíjí hlavně asociativně, ať už cestou návazností slovních, sémantických, zvukových, nebo vizuálních.

V předmluvě k obrazové části autor vysvětluje její motivaci i podstatu, což mimo jiné odpovídá surrealistické tendenci soustavně reflektovat vlastní tvorbu: „Jako dítě jsem miloval dobrodružné romány a jejich ‚realistické‘ ilustrace. Jejich prostřednictvím jsem se přenášel do dalekých krajů, a když jsem se dokázal identifikovat s jejich hrdiny, zažíval jsem neskutečná dobrodružství. Jen mi na těch ilustracích vadila malá odvaha ilustrátorů rozvinout dobrodružství do vyšších (snových) oblastí imaginace.“ Na následujících stranách jsou pak reprodukce koláží vytvořených na podkladě obligátních černobílých ilustrací dobrodružných románů o Vinnetouovi, Old Shatterhandovi a dalších, u kterých je většinou ponechán i původní textový doprovod odkazující na příslušnou stránku originálního díla. Výjevy na nich jsou obohacovány průhledy do jiných světů, případně jsou situace a postavy rekontextualizovány různými pornografickými, živočišnými, anatomickými aj. motivy. Například v oddílu Zatím se nic neděje je většině postav zasazených do reálií (pravděpodobně) 19. století přičiněna ďábelsky rudá hlava s rohy a vyplazeným jazykem.

Kromě mnoha již zmíněných prvků a modelů surrealistické práce bychom na patřičných místech mohli sledovat i další. Objevuje se příznačné odkazování k ideovým souputníkům (od v českém surrealismu takřka všudypřítomného Nezvala po „Vráťu“ Effenbergera), dokonce sama závěrečná kapitola nazvaná Kdo je jak v Čechách surrealistou je variací na část Bretonova Manifestu z r. 1924. Rovněž je patrný silný sklon k experimentaci (někdy až na hraně celkové srozumitelnosti), stejně jako ke hře, nonsensu, ale i k humoru, přičemž se potvrzuje, že Švankmajer mezi současnými českými surrealisty patří k těm nejvtipnějším. Zaznamenáme též subverzivní odmítání (nejen) kapitalistického, liberálně demokratického zřízení. (Aktuálně stojí za pozornost, že civilizační rozměr má i závěrečná autorova douška: „P. S.: ‚Tuto knihu jsem dokončil někdy v listopadu 2019. Následný vývoj ve světě ji v podstatě deaktualizoval. Covid-19 a další epidemie, které nás čekají a které je globalizace schopna distribuovat do celého světa během pár dní, vnáší do vývoje naší civilizace novou perspektivu do budoucna. Výhled vyhynutí. V tom případě již žádné knihy nebudeme potřebovat.ְ‘“)

Šestaosmdesátiletý Švankmajer dosud nepochybně patří k těm, kteří stále vlající prapor surrealismu (či spíše surrealismů?) pevně třímají. Ve svém „velkém románu“ dává znovu do krajnosti, bez ohledu na čtenářská očekávání i módu, prostor své nebývalé a na uměleckých druzích a technikách téměř nezávislé imaginaci; v souladu s jedním z nejsilnějších a nejtrvalejších surrealistických postulátů ukazuje, jak neuvěřitelně osvobodivá může být…