Američan Terry Brooks má v plánu tento rok završit knihou The Last Druid přes pět dekád vytvářený cyklus ze světa tzv. Čtyřzemí. Ještě v šedesátých letech minulého století začal na vysoké škole během studií práv pod vlivem Pána prstenů psát román Shannarův meč, aby jej pak vydal v roce 1977. Přiznaně v něm sáhl po mnoha tolkienovských atributech, ale jiné také zcela záměrně – a vzhledem k úrovni svého tehdejšího (a bohužel i dnešního) řemesla velmi soudně – vypustil. A tak je Shannarův meč ryzí dobrodružný příběh bez vnitřní poezie a hlubších myšlenek, na dějovou kost osekaný remake nejslavnější a nejvlivnější epické fantasy všech dob, která podle odborníka na Tolkienovo dílo Toma Shippeyho sleduje svůj předobraz od scény ke scéně jak nevycválaný pejsek (dojde i na variaci pádu do hlubin v Morii), a například podle spisovatele Orsona Scotta Carda je to ukázkový příklad derivátového psaní.

Přesto však Shannarův meč slavil velký úspěch (i díky tomu, že v nakladatelství Ballantine posloužil jako otvírák značky Del Rey Books) a stal se základem obsáhlého cyklu románů a povídek, který dnes tvoří více než třicet knih. Smutná pravda však je, že vrcholu Shannara dosáhla v prvních dvou pokračováních, napsaných v průběhu osmdesátých let – v románech Shannarovy magické elfeíny a Shannarova píseň přání. Vše, co následovalo, je jeden z nejkřiklavějších dokladů, jak zhoubné je, když se autoři zahledí do vlastních světů, jak před tím varoval v jednom ze svých esejů Andrzej Sapkowski.

Terry Brooks tedy pravidelně dopisuje další a další dobrodružství, která od sebe ve vnitřní chronologii Čtyřzemí často oddělují i stovky let (včetně Temného odkazu čekají českého čtenáře ještě dvě trilogie a jedna tetralogie). Vysílá v nich na generická fantasy dobrodružství další a další příslušníky lidské rodiny Ohmsfordů a elfích Elessedilů. Zdaleka nejzajímavější na jejich charakterech přitom jsou bizarní jména, v nichž není znát jakákoliv lingvistická logika (fanoušci Pána prstenů dodnes nemohou Brooksovi zapomenout, že jednoho z elfů pojmenoval Durin – tedy jménem, které je v Pánovi prstenů ryze trpasličí). Nelze se přitom ubránit dojmu, že zatímco na začátku kariéry remakoval klasiku, nyní dělá totéž sám sobě.

I ve Ztracených elfeínech se tedy bojuje proti lidské Federaci, vůči druidům (Brooksově obdobě čarodějů Gandalfova typu) panuje opět nedůvěra, hrdinové a hrdinky překonávají nedůvěru v sebe sama a dospívají, pátrá se po ztracené magii (kterou už poněkolikáté představují magické kameny zvané elfeíny). A opět se formuje družina, znovu se příhodně objevuje kousek zatím nezmapovaného území a opakovaně se chodí pro radu ke stínům zemřelých druidů. To poslední je vlastně dobře, protože jestli je Brooks po celou svou kariéru za něco krom obecné „čtivosti“ chválen, je to schopnost přinést do epické fantasy hororovou atmosféru a scény (jako první si toho mimochodem všiml Frank Herbert, autor slavné Duny).

Oproti starším knihám je však všechno podivně uspěchané a tak nějak… nudné. Tu dojde k infiltraci protřelým protivníkem, což se vyřeší během dvou kapitol. Tamhle zase k obsazení údajně nedobytné pevnosti, aniž by se nějak bojovalo. Smrtelné nebezpečí pro zásadní výpravu znamenají tři přepadení kouzelnými potvorami, která zaberou pár stránek a vysmát by se jim měl už libovolný hrdina románů Karla Maye, natož údajně nejsilnější druidi široko daleko. A když umře zdánlivě zásadní postava, vlastně si toho ani nevšimnete. Spouštěč všeho toho dění je pak vyloženě svévolný. Výsledek je někde mezi zamítnutým špatným scénářem Indiany Jonese a průměrnou videohrou.

Co zůstává, je fascinující Čtyřzemí, v němž se (dost možná náhodou) povedlo autorovi vytvořit jeden z ikonických světů epické fantasy. Dle vlastní mytologie se přitom jedná vlastně o planetu Zemi (konkrétně severopacifický region USA a Kanady) po apokalyptických válkách, které smetly naši civilizaci. Následně došlo k rozdělení přeživšího lidstva do několika typických fantasy ras (lidé, gnómové, trollové a trpaslíci) a návratu elfů, kteří pamatovali i předchozí Věk kouzel. Bohužel, hlubší propojení magie a pozůstatků moderní civilizace se nikdy nekonalo (jakkoliv v nedávné seriálové adaptaci od MTV posloužilo jako hlavní propagační vizuály). Vždy zůstalo jen u fantazii podněcujících poznámek (s výraznější výjimkou u série Plavba Jerle Shannary). Místo toho se Brooks pokoušel rozpracovat pojetí magie jako síly, která mutuje napříč generacemi svých uživatelů a je třeba ji znovu a znovu objevovat a kultivovat. Navzdory tomu, že mezi jeho údajné vzory patří William Faulkner, však naneštěstí jeho styl rozhodně nestačí na víc než věčné omílání pouček o naslouchání srdci a nutnosti postavit se za správnou věc.

Přesto se stalo objevování Čtyřzemí fascinující záležitostí. Už první Brooksův editor, slavný Lester del Rey, vycítil, že je v něm potenciál uspokojit fanoušky Pána prstenů, kteří volali nejen po podobných příbězích, ale i po podobných světech. Čtyřzemí díky tomu, jak rychle zapomíná na své postapokalyptické kořeny a neustále opakuje magické motivy, představuje esenci prvních generací posttolkienovských epických fantasy. Úsměvné pokusy o kvazirealistický náhled na politiku mezi rasami a válku vždy vyvažují až pohádkové motivy, jako je mystický Král Stříbrné řeky (jakási obdoba Toma Bombadila), přičemž občas přijde Brooks se skutečně zajímavým motivem (zrození magického stromu Elcryss v Shannarových magických elfínech).

Je tedy o to smutnější, že už nějakých deset románů v podstatě stačí přečíst si někde na internetu synopsi a zkontrolovat, jestli je ve Čtyřzemí kromě vzducholodí něco zásadně nového (už šest knih ne), aby měl čtenář to nejlepší za sebou. Ztracené elfeíny jsou ukázkovým příkladem všech slabin Brooksova psaní a řadí se tak po bok pozdních sérií Davida Eddingse či R. E. Feista, které postupně řídly a roztahovaly se. Reklamní hláška na přebalu, že je Terry Brooks nejmilejším strýčkem moderní fantasy, má tak minimálně silně ironický, spíše až zlomyslný podtón.