Román Enderova hra, poprvé vydaný v roce 1985 a oceněný Hugem i Nebulou, tedy dvěma nejvýznamnějšími žánrovými ocenami, znamenal v kariéře Orsona Scotta Carda (nar. 1951) zlom. Nikoliv proto, že se jedná o autorovu zdaleka nejprodávanější knihu: u nás si můžeme letos koupit již páté vydání, což je u science fiction vydané v českém překladu poprvé po roce 1989 naprosto ojedinělé, bez ohledu na to, že zmíněné vydání bylo připraveno k premiéře hollywoodské filmové adaptace. Především proto, že se zde Card „našel“.

Jeho knihy vždy stavěly na silném příběhu, ale v Enderově hře se takový silný příběh hladce propojil se zájmem o otázky etiky, manipulace, fanatismu, komunikace... a pokud ke knize přistoupíme s otevřenou myslí, najdeme ještě pár dalších (za pozornost stojí kupříkladu otázka propadávání se do médii vytvářených realit – skrze simulace válečných situací, počítačové hry či virtuální prostor politických debat). Výsledkem je kniha, která se jednak výborně čte a jednak vzbuzuje silné, ne vždy nutně pozitivní emoce.

Což je pochopitelné. Jejím hrdinou je totiž Andrew Wiggin, přezdívaný Ender; šestiletý chlapec, který prochází náročným fyzickým i psychickým výcvikem (čti řízeným deformováním), aby se nakonec stal velitelem lidských sil ve válce s mimozemskými termiťany. Výcvik probíhá formou „her“, přičemž pointou románu, po letech již podobně slavnou jako socha Svobody na konci filmové Planety opic, je, že od jisté doby se už Ender nepohybuje ve světě simulací, ale skutečně velí na dálku flotile – a nakonec kompletně vyhubí termiťanskou civilizaci; vítězství tak znamená xenocidu.

Román o tom, jak se z dítěte stává špičkový velitel a v konečném důsledku největší masový vrah historie, o tom, co všechno si jsou děti schopné v rámci „her“ navzájem udělat, o chladných pragmatických rozhodnutích všech, kteří na Enderův růst dohlížejí, je pochopitelně přinejmenším kontroverzní. Především pro všechny, kteří opakují bludy o tom, jak jsou děti čisté a nevinné a dětství je krásné období plné radosti.

Ender však již během svého výcviku zabije dva hochy – a nikoliv v afektu, ale proto, že je rozhodnutý vyhrát, nenechat se porazit. Nádherná idea dětské hry je cílevědomě znesvěcována a zneužívána k vytvoření dokonalého vojáka. Jen některé postavy si přitom uvědomují, že „takto“ by se děti chovat neměly – ovšem většina žije nejrůznějšími bitevními hrami a získáváním bodů.

Cardovo největší vítězství je v tom, že se mu Enderovu hru daří prodat hned několikrát. Pro mnohé funguje jako alarmující román o tom, jak snadno lze lidi přetvářet (a využít pro to procesy, které by z nás naopak měly dělat cosi lepšího – nejedná se jen o společenské hry, ale i o využití Enderovy sestry atd.). Pro jiné je to ryzí dobrodružný příběh, v němž Ender prochází barvitými prostředími a pomocí své inteligence a schopností získává přátele a respekt, aby nakonec zachránil lidstvo.

Klíč ke knize tak lze hledat například v dystopických románech. Ender je krom jiného „třetí“ dítě ve společnosti, kde jsou děti povoleny jen dvě. Od útlého věku je monitorován, nemá ani špetku soukromí a totální moc (reprezentovaná v obecné rovině dospělými, v konkrétní plukovníkem Graffem) neváhá měnit pravidla... Stejně tak lze hledat příbuzenství se science fiction romány pro mládež, jak je psali v padesátých letech Isaac Asimov nebo Robert A. Heinlein.

Nebo se můžeme opřít o Cardovo silné náboženské cítění a vnímat Endera coby Spasitele. Autor ostatně jeden čas působil jako misionář mormonské církve a osudy jejího zakladatele zakódoval do série o Alvinu Tvůrci – mimochodem, i v tomto fantasy cyklu z alternativní Ameriky, v níž funguje magie, je hlavním hrdinou dítě; tentokrát ovšem spíše v roli svědka či katalyzátoru dění. V tomto ohledu je třeba zdůraznit Enderovu pozici „třetího“. Jeho sourozenci/předchůci jsou také výjimečné osobnosti, ovšem bratr Petr má příliš nebezpečné sklony k násilí a sestra Valentina je zase přehnaně citlivá. Až v postavě Endera dochází k jakémusi vybalancování těchto dvou principů – a tím i ke spojení toho nejlepšího, ale i nejhoršího z lidské rasy v jedné osobě. Veškeré náboženské motivy jsou však drženy v pevně na uzdě. Je třeba zdůraznit, že Card je ve svých knihách vždy vypravěčem příběhu, nikoliv kazatelem. V Enderově hře jistě stojí za pozornost několik poznámek učiněných na okraj náboženského zázemí Enderovy rodiny nebo některých jeho spolužáků (včetně až southparkovského konstatování, že generálem lidské armády by měl být vždy Žid, protože Židé neprohrávají válku), ale jsou to opravdu jen poznámky, které dokreslují určité aspekty Enderovy pozice a rozhodnutí.

Mimochodem, před uvedením filmové adaptace režiséra Gavina Hooda (překvapivě věrné a na poměry hollywoodského blockbusteru odvážné, přesto však ideální spíše pro čtenáře, kteří knihu četli před lety a nemají ji zcela v čerstvé paměti) se objevily zprávy o tom, že Carda za jeho výroky kritizovaly homosexuální organizace. Je zajímavé projít si jeho romány, v nichž se s homosexualitou ne sice běžně, ale přesto setkáváme – zcela jistě se nejedná o výskyt homofobní, jak by výše zmíněná kampaň naznačovala. Pokud lze v něčem najít vliv Cardova osobního přesvědčení, je to silný důraz na etiku (na okraj uvádím, že mormonem a silně etickým typem autora je i Brandon Sanderson, v současnosti pravděpodobně nejvýraznější inovátor klasické fantasy). Ender je odkázaný jen sám na sebe, dlouhodobou manipulací mu bylo vštípeno, že se nemůže na nikoho spolehnout, že musí neustále vyhrávat (za jakoukoliv cenu) – a přesto je jeho mravní profil bez poskvrnky. Protože Ender, navzdory titulu knihy, si nehraje. Ví, jak a proč se musí rozhodnout a co musí udělat. Neustále sice pochybuje, ale vždy je okamžitě připraven přijmout za své činy odpovědnost.

To je ostatně hlavním poselstvím románu – nikoliv boj proti mimozemšťanům, nikoliv zpochybnění jistot typu bezpečné dětství, ale nutnost neuhýbat před odpovědností a následky vlastních činů. A podobně jako v mýtech, ani Card (a Ender) neuznává polehčující okolnosti. Ender se proto v závěru knihy netěší z konce „her“, ani nespáchá sebevraždu, ale stává se Mluvčím za mrtvé. Jeho další osudy pak mapuje Card v navazujících románech – Mluvčí za mrtvé, Xenocida a Děti ducha. V nich se série definitivně odpoutala od syžetu dobrodružné, jakkoliv podvratné science fiction a vydala se na cestu k jedné z nejfilozofičtěji pojatých science fiction historie.