Sugestivní vhled do života nevyrovnaných žen nabízí ve své v pořadí čtvrté knize spisovatelka a překladatelka Ivana Dobrakovová (*1982). Čeští čtenáři se s touto prozaičkou mohli poprvé seznámit v roce 2018, kdy nakladatelství Větrné mlýny vydalo v překladu Lenky Brodecké její povídkovou sbírku Toxo. V témže roce získala autorka díky knize Matky a kamionisti Cenu Evropské unie za literaturu (nominována byla také na Anasoft Literu) a české verze se vloni dočkala i tato kniha. V překladu Martiny Bekešové ji vydalo nakladatelství Argo.

Titul Matky a kamioňáci obsahuje pět próz, které se rozsahem pohybují na pomezí povídek a novel. V jejich centru stojí ženské postavy – tři Slovenky a dvě Italky; vyjma úvodní povídky Otec jsou všechny prózy nazvané podle protagonistek: Ivana, Olivia, Lara, Veronika. Kromě závěrečné povídky (Veronika) jsou prózy vyprávěny v ich-formě a Ivana Dobrakovová v nich zpracovává témata, která se pro ni stala během let víceméně typickými. Ženy trpí psychickými poruchami či alespoň odchylkami nebo dosud drásajícími traumaty, ale také se potýkají a vyrovnávají s mateřstvím, respektive s vlastními matkami. Všech pět textů by se sice dalo číst odděleně, sbírka je však soudržná, drží ji pohromadě ústřední témata, ale i opakující se motivy, události, které se vyskytují ve více povídkách. Jednou z nich je například večer věnovaný režiséru a básníkovi Pieru Paolovi Pasolinimu, na který se chystají protagonistky dvou „italských“ povídek sbírky.

Za nejlepší kus z knihy lze považovat v pořadí druhý text, novelu nazvanou Ivana. V ní se zároveň nejvíce hlásí o slovo matka z názvu knihy. Titulní protagonistka se zakouká do charismatického novináře a spisovatele, skrývajícího se pod označením „R“. Tento muž, jenž má údajně čtyři milenky, jí věnuje pozornost, setkávají se však zčásti proti vůli Ivaniny matky. Ivana je totiž závislá na prášcích, chodí k psychiatričce a vzhledem k ich-formě není tak docela jasné, v jakém (nejen) psychickém rozpoložení se vlastně nachází. Čtenář dlouho pochybuje i o vztahu R k této postavě. Skutečně úspěšného muže zajímá tak zakřiknutá a vcelku asociální žena? Neskrývá se za jeho pozorností pouze soucit? Nesnaží se ji spisovatel poznat proto, aby ji třeba „použil“ do nějaké příští knihy? Hned na začátku této povídky se vypravěčka zmíní o zážitku z mládí, který ji patrně uvrhl do depresí a který je spojen s koňmi. Obdivovaného muže se pak snaží zaujmout smyšlenkami o tom, že píše román o koních. V próze se tak prolíná minulost s přítomností a obě linie se skládají do nejasného obrazu, který čtenáře neustále nutí k domýšlení a promýšlení. Týká se to i vztahu Ivany s matkou; matka je na jednu stranu až příliš autoritativní, na druhou stranu se o Ivanu stará a těžko říct, co by si tato třicátnice bez matky počala. K odpovědi chybí pomyslný dílek skládačky. Právě díky jeho absenci je povídka sugestivní, a ačkoli není zrovna nabitá akcemi, dovede čtenáře strhnout.

Na otázku, proč se dostaly do titulu povídkové sbírky matky, by nebylo složité odpovědět. Proč ale kamioňáci? Odpověď najdeme v závěrečné povídce, nazvané Veronika. Dívka v ní tráví hodiny na francouzských sociálních sítích, kde si domlouvá desítky vztahů. Svým virtuálním milencům slibuje lásku a rovněž to, že se za ně provdá. V chatovacích vláknech brzy Veronika narazí právě i na řidiče kamionu. Veroničinu matku dceřiny zájmy frustrují. A to i proto, že Veronika postupem času přejde z chatování k telefonování – a jednoho dne dorazí účet za telefon. I když se Veronika matce vzpírá, neustále jako by na ní ulpíval matčin pohled, jako by nebyla schopna jednou provždy vystoupit ze své škatulky. Tím se Veronika podobá protagonistkám dalších próz. Pro zcela jednoznačný vzdor v jejich životech není místo. Prostorem, kde můžou ženy dát průchod svým opravdovým emocím a frustracím, zůstávají především jejich monologická vyprávění, jež se v některých případech čím dál více vyostřují.

I přes tento vnitřní vývoj jednotlivých monologů je třeba konstatovat, že čtení knihy Matky a kamioňáci začne být po čase poněkud monotónní. Pozoruhodný rytmus, který prózy mají, strhne čtenáře jednou, snad dvakrát, ale třetímu čtvrtému textu už by slušelo jiné tempo, třeba i nějaký zřetelnější náznak příběhu, zápletka, překvapení. Toho se v Matkách a kamioňácích nedočkáme. Není to chyba, neboť Dobrakovová o něco podobného evidentně neusilovala. Čtenář si však může po dočtení postesknout, že kniha mohla být ještě o stupínek lepší.