Válečná literatura provází lidstvo už od samých počátků – Homér, Béowulf, takový Shakespeare se boji jen hemží, samozřejmě pak také Tolstoj či Stephen Crane. Skutečný „boom“ nastal zcela logicky za první světové války, která svým rozsahem, brutalitou a následky neměla do té doby obdoby. Ze známých jmen jmenujme namátkou Barbusse, Remarquea či Hemingwaye, válečné hrůzy však zachytila také silná generace básníků (Sassoon, Owen aj.). Druhá světová válka nezůstala pozadu a k líčením frontového utrpení či leteckých náletů se přidalo další, neméně hrůzné téma: holokaust a koncentrační tábory. Definice válečné literatury většinou rozlišují dva základní druhy, a to díla, která se odehrávají přímo na bitevním poli či uprostřed bojů, a pak ta zaměřená na civilisty, v nichž se postavy buď na válečné útrapy připravují, zažívají je nebo se pokoušejí vyrovnat s negativními dopady války po jejím skončení.

Příběh krátkého manželství debutujícího srílanského autora Anuka Arudpragasama je příkladem druhého typu. Autor se románem vrací k občanské válce, která Srí Lanku sužovala v letech 1983–2009. Jak se autor přiznal v jednom z rozhovorů, cítil určitý dluh vůči lidem svého etnika, kteří zažili na severu země jen těžko popsatelná zvěrstva, kdežto on a jeho rodina žili stranou všeho v bezpečí hlavního města. Několik let proto pročítal relevantní materiály, studoval videa, a dokonce se i vydal na konkrétní místa za lidmi, kteří si tím vším prošli. Jen málokdy však tito lidé chtěli o svém utrpení mluvit, v mnoha ohledech připomínali přeživší holokaustu, kteří si často svou zkušenost v sobě nesli celý život, aniž by o tom jejich nejbližší okolí vědělo. Arudpragasam nakonec zvolil pro svou výpověď o občanské válce formu románu, která dle jeho názoru snáze zamaskovala skutečnou identitu lidí, již mu byli prvotní inspirací, a která pomocí mnoha smyšlených skutečností neobnažovala až do takové míry nezměrnou bolest přeživších.

Útlá knížečka Příběh krátkého manželství může vedle mnohasetstránkových válečných ság renomovaných autorů působit skoro až nepatřičně. O to výjimečnější dílo to však je. Arudpragasamův román se nezaměřuje na žádné konkrétní období ani na konkrétní oblast na ostrově. Jeho příběh by se v podstatě mohl odehrávat kdekoliv na světě v jakékoliv době (podobně jako třeba nedávný Exit West Mohsina Hamida). Líčí jeden den a jednu noc v životě mladíka Dineše, někdejšího studenta univerzity, který teď pracuje jako dobrovolník v uprchlickém táboře kdesi na severu země v posledních dnech občanské války – 24 hodin, během nichž se nečekaně vše převrátilo vzhůru nohama a někdejší beznaděj na kratičký okamžik prozářila hřejivá naděje v lepší budoucnost.

„Většina dětí má dvě celé nohy a dvě celé ruce, ale šestiletý chlapeček, kterého Dineš nesl v náručí, už o jednu nohu přišel (tu pravou, v půlce stehna), a teď měl přijít o pravou paži. Šrapnel mu rozmělnil ruku a předloktí v měkkou beztvarou hmotu.“ Přesně těmito slovy Arudpragasamův román začíná. Netřeba přešlapovat kolem, jakkoliv uvádět do dění a čtenáře na cokoliv připravovat. Ocitáme se rovnou uprostřed těžko popsatelného pekla a s každou další stránkou jsme na tom podobně jako hlavní hrdina: co nám ještě před chvílí připadalo za hranicí stravitelnosti, je postupem času čím dál „běžnější“ a „normálnější“. Tlející těla všude kolem, agonie, zápach a zmar. Otupíme, stejně jako Dineš, a vnímáme již jen to, co je pro tu chvíli podstatné. Zároveň však toto otupění přinese i dosud nepoznané, nový rozměr vnímání a senzitivitu k věcem, kterých bychom si předtím sotva všimli.

Dinešovi zavane osud do cesty dívku Gangu, která zůstala sama s otcem. Ten za Dinešem přijde s možná na první pohled šíleným, ale skrz naskrz pragmatickým plánem. Navrhne mu, aby se oženil s jeho dcerou. Nevadí, že je Dineš špinavý či zcela bez prostředků. Zoufalý otec chce tak jako mnoho jiných rodičů jediné: aby byla jeho dcera v bezpečí a jako vdaná žena o něco méně zranitelná. Dineš nakonec souhlasí. Proč vlastně? Sám neví. Kvůli vidině nového života? Protože se mu Ganga líbí? Nebo se mu jejího otce zželelo? Ať tak, či onak, po dlouhé době není Dineš úplně sám.

Příběh krátkého manželství šetří slovy. Jde v podstatě o jeden jediný souvislý proud Dinešova vědomí, tu rozplizlý ubíjejícím bezčasím, tu zrychlený překotnými událostmi. Mladík chodí po táboře, čas od času probleskne nějaká ta vzpomínka, ale hlavně vnímá a pozoruje vše kolem sebe. Neustálá přítomnost nebezpečí maximálně zostřila jeho smysly. Zrak, čich i sluch jsou v permanenci, připraveny varovat svého majitele dřív, než bude pozdě. I proto je Arudpragasamův román nezvykle „fyzický“ – vše je nahlíženo velmi zevrubnou tělesnou optikou. Věci, které by dřív byly brány jako absolutní samozřejmost, jsou teď najednou prioritou. Spánek, vyměšování, jídlo a v neposlední řadě i intimita a sex. Činnosti dříve zcela běžné, dnes málem až chiméry. A pokud vůbec nastanou, rovnají se zázraku, který je třeba si užít a maximálně vychutnat. Pomalounku, v úžasu, ale i strachu, že mohou každou chvílí pominout.

„Nálada, jež je sbližovala, pochopitelně nikdy nevydržela příliš dlouho, buďto se postupně vytratila, nebo ji protrhlo či prořízlo nějaké vnější vyrušení… i ten nejnepatrnější nesprávný zvuk či pohyb mohl narušit křehkou rovnováhu, jíž do té chvíle dosáhli… (174)“

Debut srílanského autora patří rozhodně mezi díla, která bychom neměli přejít bez povšimnutí. Byla by škoda zaleknout se exoticky znějícího jména a hodit tento výjimečný román do jednoho pytle s desítkami a stovkami anglicky psaných knih, které indický subkontinent chrlí. Příběh krátkého manželství se po všech stránkách vymyká, ať již jazykovou stránkou, či univerzálností výpovědi, díky níž zasáhne každého bez ohledu na kontinent, věk či etnickou příslušnost.