Americký režisér českého původu – nebo český režisér usazený Americe – Miloš Forman patří mezi tvůrce, o nichž u nás vyšlo bezkonkurenčně nejvíce knih (nebo brožurek). Napočítáme jich, včetně opakovaných vydání některých publikací, snad celou desítku! Jeho nedávný skon se tudíž stal opětovnou příležitostí nějak se na jeho věhlasu přiživit. Nyní nakladatelství Academia vydalo knihu Miloš Forman v kostce. Sepsal ji filmový historik a popularizátor Jan Lukeš, jenž se k Formanovi vracel opakovaně, dokonce si s ním dopisoval (jak také vyrozumíme). Podílel se i na televizním cyklu Zlatá šedesátá, jehož jedna epizoda byla věnována právě Formanovi.

Forman každého fascinuje už tím, že jako jediný z režisérů, kteří se usadili v zahraničí, se tam také až záviděníhodným způsobem prosadil. Nikomu jinému z jeho stejně se rozhodnuvších kolegů – a nalezneme mezi nimi osvědčená jména jako Vojtěch Jasný, Ivan Passer, nemluvě o Janu Němcovi – se ani vzdáleně nic takového nepodařilo. Navíc Forman měl výsostné postavení: i v časech normalizace se mohl do vlasti vracet, dokonce tu natočil Amadea. A smělo se o něm psát – komunističtí prominenti Jan Kliment a Jiří Janoušek s ním roku 1979 v časopisech Záběr a Kino otiskli rozhovory. Však také Forman dostal za takovou vstřícnost z „tvrdých“ emigrantských kruhů pořádně vyčiněno.

Vcelku stručné kapitoly se vyznačují autorovou snahou sumarizovat jednotlivé tematické okruhy, ať již Jan Lukeš volí přesívání skrze převážně osobní svědectví, přináší Formanovy citáty, nebo se pokouší sloučit režisérovy soukromé osudy (včetně několikerých manželství) s jeho profesní dráhou. Seznámíme se tak s truchlivým dopadem druhé světové války, která jej připravila o oba rodiče – vyrůstal jako sirotek u příbuzných, studoval na chlapecké internátní škole, kde se jeho spolužáky staly později známé osobnosti: budoucí filmař Ivan Passer, budoucí prezident Václav Havel, ale také budoucí protikomunističtí odbojáři (nebo teroristé?) bratři Mašínové.

Pak následují řekněme komentované soupisy filmů, které natočil jako režisér nebo na nichž se podílel jako herec, scenárista apod. Také je zařazen přehled česky psaných publikací o Miloši Formanovi, první u nás vydaná pochází ještě ze sklonku bývalého režimu. Jestliže seznamy filmů jsou víceméně glosovány, aniž by byly zohledňovány případné výhrady, u formanovských publikací naopak převažují kritická hodnocení, zpravidla naprosto oprávněná.

Za nejcennější oddíl považuji ten závěrečný, který shrnuje nejrůznější dokumenty. Nalezneme zde texty nejen Lukešovy (kdysi zveřejněné v teoretickém periodiku Iluminace) a Formanovy (třeba jeho předmluvy), ale třeba také dozajista vzácný příspěvek Milana Kundery, jenž po letech – již v emigraci – rozebíral Formanův poslední český film Hoří, má panenko. Za vskutku objevná zjištění nezbývá než se Janu Lukešovi poklonit, neboť jeho text o nerealizovaných Formanových projektech z počátku 60. let je vskutku unikátní. A musíme být vděčni za shromážděné příspěvky, neboť nemusíme složitě dohledávat jejich první zveřejnění. Lituji jedině, že už Lukeš nezohlednil hádky ohledně Formanova přínosu, které se v našem tisku rozhořely těsně po jeho smrti.

Přínosná je rovněž obrazová dokumentace: jsou tu zveřejněny jak portrétní fotografie známé i neznámé (nejen Formana a jeho spolupracovníků, ale také vrstevníků a vůbec lidí, kteří dotvářeli klima jednotlivých období), tak záběry z filmů, filmové plakáty, dopisy, obálky knih, novinové či časopisecké materiály, ukázky ze scénářů. Vznikla tak nápaditá koláž různě velkých (někdy i celostránkových) obrázků, černobílých i barevných.

Je velkou zásluhou Lukešovou, že boří všeliké zjednodušené představy. Třeba že by Forman patřil do „vávrovské“ generace nové vlny – ve skutečnosti studoval v první půli 50. let, promoval roku 1956 a zprvu se živil jako scenárista (Nechte to na mně, Štěňata) i příležitostný epizodkář, spolupracoval s Laternou magikou, vyzkoušel si i funkci pomocného režiséra. Teprve poté začaly vznikat jeho světově proslulé komedie. Dovíme se ale také o Formanových dilematech – nakolik se vázat ohledy na rodinné zázemí, zda upřednostnit „vyšší principy mravní“, nebo přijmout kompromis, aby mohlo vzniknout výjimečné dílo (jako třeba Amadeus, i kvůli úsporám natáčený v komunistickém Československu).

Jan Lukeš okomentoval veškeré Formanovy filmy, ať již notoricky známé, nebo ty, které téměř nikdo nespatřil (třeba kraťoučkou, roztomile necudnou epizodu z jugoslávského experimentu I Miss Sonja Henie). Všem věnoval přibližně stejný textový rozsah. Uvědomíme si, že Forman se jako jediný z emigrantů během normalizačního režimu dočkal toho, že některé jeho filmy pronikly i do zdejších kin (s výjimkou jeho americké prvotiny Taking Off, která byla dokonce již česky otitulkována a opatřena názvem Odcházím, ale tuzemskou distribuci stihl zákaz, takže film se nanejvýš mihl na uzavřených projekcích nebo v archivním kině Ponrepo, mohli tehdy diváci spatřit jednak sportovní dokument Viděno osmi, kam přispěl jednou epizodou, jednak Amadea a s velkým zpožděním i Vlasy).

Téměř všechny jeho snímky uvedly po pádu komunistického režimu zdejší televize, dokonce i několik dokumentů o něm – kromě českých také finský a americký; nejnověji pak belgický počin Chytilová versus Forman, od jehož vzniku uplynula bezmála čtyři desetiletí. Ostatně výsostné Formanovo postavení symbolicky odráží i skutečnost, že dokumenty o Formanovi jako uznávané veličině natáčeli v 80. letech jeho bývalí čeští kolegové, ve své době stejně cenění jako on: vedle Věry Chytilové to ještě byli Jaromil Jireš a Vojtěch Jasný…

Jan Lukeš sepsal práci spíše informativní, shrnul v ní dostupné informace o Formanovi, aniž by nabízel nějaké hlubokomyslnosti. Je určena pro běžné uživatele, kteří touží nahlédnout pod pokličku slávy. Tuto knihu lze považovat za encyklopedickou příručku, která poskytne názornou, plastickou představu o lidském i uměleckém odkazu Miloše Formana.