Když kreslíř a scenárista Mike Mignola v roce 1994 odevzdával nakladatelství Dark Horse stránky svého nového komiksu Hellboy, asi si sotva dokázal představit, že po třiceti letech bude z Hellboye značka pro celou skupinu postav a sérií a pro zmíněné nakladatelství jeden z úhelných kamenů komerčního úspěchu. Jednou z postav, která rozšířila „paranormální“ panoptikum, byl také Humr Johnson. Na rozdíl od prapodivných bytostí s nadpřirozenými schopnostmi žádnou superhrdinskou vlastností nedisponoval, jen samozřejmě mrštnými pohyby, značnou silou a přesnou muškou. Jediným neobvyklým prvkem v Humrově arzenálu byl znak klepeta, který vždy po boji vypálil poraženým padouchům na čelo, aby ti ostatní dostali strach. Poprvé se objevil v krátkém příběhu Zabiják v mé lebce ve svazku Hellboyových dobrodružství Pravá ruka zkázy v roce 1999, česky však tato kratičká povídka vyšla až v roce 2008, když nakladatelství Comics Centrum začalo vydávat sérii Ú.P.V.O. (zkratka označuje Úřad paranormálního vyšetřování a obrany, kde je zaměstnaný jak Hellboy, tak další bytosti s neobvyklými schopnostmi). S Hellboyem se Humr Johnson potkal v komiksovém románu Červ dobyvatel, přičemž Hellboy zde poznává vlastně jeho posmrtnou inkarnaci, protože při své poslední akci, pokusu vybít nacistické hnízdo na rakouském hradě v roce 1939, Humr Johnson umírá. Čtenářům se ovšem postava zalíbila, a tak ji Mignola použil v dalších příbězích série Ú.P.V.O. a v roce 2007 pro něj vytvořil samostatnou sérii.

Zahájil ji příběh Železný Prométheus, který nyní vyšel i česky, a zahájil ji nepochybně úspěšně, protože Humr Johnson se po prvních pěti sešitech úvodního příběhu dočkal dalších šestadvaceti. Železného Prométhea psal ještě Mignola sám, pod dalšími díly už je s ním podepsán John Arcudi (a lze předpokládat, že půjde především o jeho scénáře, které Mignola svým jménem pouze zaštítil). A jako by se v něm vracel k začátkům Hellboye: také tato série začala jako pocta laciným strašidelným sešitům (padesátých let).

Příběh Železného Prométhea se odehrává ve třicátých letech, ale už tady máme nacistické špiony (včetně celé ponorky), gangstery a k tomu četné nadpřirozené bytosti, aby to hlavní hrdina neměl moc snadné. Zápletka oživuje dokonce Čingischána a jeho mongolské válečníky, kteří si chtějí vydobýt dávnou moc nad světem, ale vlastně není tak podstatná, významnější je atmosféra a dobové rekvizity. Humr Johnson je totiž skvělou odvozeninou tehdejších komiksů, které ještě neznaly Supermana, zato mnoho statečných maskovaných smrtelníků, kteří zvládli krkolomné kousky i bez nadpřirozených schopností. Vše posilují ještě „encyklopedické“ vsuvky, které probírají „mýtus“ vytvořený kolem hlavní postavy, včetně nově psaných historek a filmových a televizních adaptací, a ve své parodované odbornosti nejsou zrovna přívětivé: „Film neobstojí ani v porovnání se značně pokleslou úrovní dobových standardů. Legendárně tristní je zejména čtyřminutová animovaná sekvence souboje s dinosaurem v osmém díle.“

Také děj samotného komiksu je překotný až chaotický, bitka stíhá bitku a prokládají je honičky, přičemž hrdinové si občas z reality meziválečného New Yorku odskočí do jakési alternativní snové reality. Je to celé neodolatelně pokleslé a kýčovité, oním naivním archaickým způsobem, ale zároveň kreslířsky brilantní. Práce Jasona Armstronga možná občas více připomíná kresbu Erica Powella než požadovaného Mignoly, ale vyprávět umí Armstrong skvěle, včetně četných hříček, kresebných i skladebných, z nichž tou nejpovedenější je finální dvousouboj ve třetí kapitole, na působivě komponované dvoustraně, kde se rytmicky („filmově“) střídají dvě paralelní rvačky.

Je pravda, že zejména Hellboyovy povídky se občas točí v kruhu a variují identické syžety, což pro spin-offy platí možná ještě více. Je to samozřejmě i případ Humra Johnsona. Ale jeho příběh je natolik křiklavě šestákový, natolik bizarní a krkolomný, s patinou k tomu, že tím vším tak trochu odzbrojuje případnou kritiku. Pokud má na nějaký komiks platit úsloví o „guilty pleasure“, nepochybně je to právě Humr Johnson.