Kreslíř Jim Woodring (nar. 1952) je jedním z nejpozoruhodnějších současných amerických komiksových tvůrců, a to nejen pro své dílo, ale také pro svůj dosavadní život. Už v dětství trpěl vidinami, paranoiou a nočními můrami, kvůli rozsáhlé halucinaci opustil vysokou školu a začal pracovat jako popelář. Navzdory alkoholismu se nakonec uchytil ve studiu kreslených filmů a souběžně začal pracovat na jakémsi komiksovém deníku. Ten od roku 1986 začalo vydávat nakladatelství Fantagraphic Books, specializované na komiksy undergroundové, překladové a vůbec alternativní k tehdy dominantnímu superhrdinskému mainstreamu. A Woodring se vydal na dráhu komiksového kreslíře. V devadesátých letech poprvé použil postavu Franka, zprvu v komiksu pro děti, později jej však umístil do fantaskního alternativního světa Unifaktor a jeho surreálné příběhy začal uzpůsobovat spíše pro starší čtenáře.

Mrakobití (v originále Weathercraft) vyšlo v roce 2010 a byla to Woodringova první rozsáhlejší práce, pak následovaly další tři. Oproti většině Woodringových předchozích příběhů, kde je hrdinou antropomorfní hlodavec Frank a jeho „pejsci“ Šátla a Tláša (jména všech postav, respektive jejich české varianty, se však dozvíme jen z vysvětlivek na obálce), se autor soustřeďuje na novou postavu Prasana, „křížence lidské rozporuplnosti a prasečí chuti k jídlu“, bytosti s rukama, nohama a lidskou hlavou, ale také prasečím rypákem, ocáskem a zavalitým tělem. Zprvu má povahu spíše zvířecí, pak se však náhodou zatoulá do mučírny hlavního padoucha Unifaktoru Rozmara, který jej začne vynalézavě trýznit.

Prasanovi se podaří utéct a přitom i zlikvidovat Rozmara, který se však s pomocí halucinogenní byliny jen transformuje do ještě mocnější magické bytosti rostlinného původu. Prasana mezitím stíhají další pohromy, je bit, shozen do jámy s odpadem, popíchán trním i hmyzem. Nakonec se ale zbaví parazita, kterého mu Rozmar nasadil do těla (způsobem vypůjčeným z filmu Vetřelec), projde vnější i vnitřní očistou, ze čtyř nohou se vzepne do vzpřímeného postoje a nakonec se rostlinnému démonovi rozhodne postavit, jakkoliv byl na začátku vylíčen jako bytost zbabělá a ubohá. Happyendy ale Woodring nepěstuje, takže nakonec má připraveno ještě jedno překvapení, které jako by příběh tak trochu zacyklovalo.

Důležitější než samotný děj jsou ale všemožné symboly a spirituální i (pop)kulturní odkazy, které Woodring do bezeslovných obrázků zakomponoval. Český čtenář, dosud neobeznámený s Woodringovým dílem, bude nejspíš dost tápat. Ale i v tom je jisté kouzlo Mrakobití: v lehkosti, s jakou se dějí události děsivé i komické zároveň, s jakou se pevná hmota mění v měkkou, ba pružnou, v nejednoznačnosti postav (ani Woodringův hlavní hrdina Frank tu nemá čistě kladnou roli) a v celkové nepředvídatelnosti, bizarnosti a surreálnosti. Propracované realistické postavy jak z komiksů Roberta Crumba (jen bez erotických prvků) se tu potkávají se zjednodušenými figurkami inspirovanými novinovými komiksy pro děti ze třicátých let. A symbolika pochází převážně z indické vizuální kultury, samozřejmě všelijak přetvořené až zpotvořené. Mrakobití vyžaduje opakované čtení, při němž se čtenář již nebude soustřeďovat na posloupnost hlavního příběhu, ale na vedlejší postavy, pozadí a vůbec všechny další kresebné motivy. Kdo je dokáže dekódovat, nepochybně pronikne hlouběji do podstaty symbolického příběhu i do Woodringova světa. Ale ani ten, kdo k takovému metačtení není vybaven, nemusí zoufat: působivost kreslířových originálních obrázků, všech těch podivných bytostí s hmyzími či rostlinnými rysy v krajině plné organických útvarů, halucinací a fantaskních vizí, je dostatečně silná sama o sobě.

Nakladatelství Trystero, které v češtině (což se týká vlastně jen textu na obálce) Mrakobití vydalo, se specializuje na undergroundové a alternativní americké autory. Od roku 2015, kdy vzniklo, vydalo tři komiksy od tří výrazných tvůrců (Paul Kirchner, Daniel Clowes, Charles Burns), nyní přidalo čtvrtého. Zdá se, že tak trochu obhlíží nezávislou americkou scénu, zkouší, co se ujme na českém trhu, a zatím se k vydaným autorům nevrací. Bylo by každopádně skvělé, kdyby ve Woodringově případě nezůstalo jen u jednoho díla.